botanika

Systematická botanika

Vývoj systematické botaniky

Systematická nebo též soustavná botanika se zabývá popisem rostli, které na

základě určitých představ řadí do umělých nebo přirozených skupin.

Nutnost třídění věcí, obklopujících člověka, vycházela odedávna ze

základních potřeb k obhájení jeho existence. Lidé se naučili třídit rostliny podle toho,

které byly k jídlu, které léčivé, jedovaté nebo k jiné praktické potřebě. Hlavním

kritériem tu byl různý způsob praktického použití a s tím automaticky se vytvořivší

představa různých znaků, podle nichž bylo možné tu či onu rostlinu poznat. Herbář,

který v r. 1562 vydal Mattioli, třídí rostliny podle způsobu jejich použití. Tak např.

do skupiny Pulmonaria jsou zde řazeny rostliny, které se používají k léčení plicních

nemocí. Takže je zde popsán plicník lékařský současně s některými lišejníky.

Další vývoj poznání a hromadění zkušeností vedlo k upřesnění popisu rostlin

a ke vzniku umělých skupin, do nichž byly řazeny rostliny podle určitých znaků.

Dobře byly rozlišovány rostliny s okoličnatým květenstvím nebo skupina rostlin s
pozoruhodně utvářenými květy, jako jsou třeba v čeledi vikvovitých. Vyvrcholením

těchto snah je soustava, kterou vytvořil švédský botanik Karl Linné, žijící v 18. stol.

Tato soustava rozlišuje semenné rostliny podle charakteristiky květů, zejména podle

počtu tyčinek. Méně důkladná však byla znalost nižších rostlin, proto pokusy o

vytvoření umělé soustavy stélkatých rostlin byly méně úspěšné.

Období po Linnnéovi (hlavně 1. Polovina

19. stol. je charakterizováno

zvýšeným zájmem o vznik organického světa. Diskuse tehdy panující vyústily, že

rostliny i živočichové prodělali dlouhý postupný vývoj. Z těchto předpokladů pak

byla odvozována míra příbuznosti, což postupně ovlivnilo i představy o soustavě

rostlin.

Třetí významné období se snaží vysvětlit mechanismus vývoje. Současné

vývojové teorie tak vycházejí z Darwinova učení.

Představy o vývoji rostlin, jakožto souvislém procesu, probíhajícím v mnoha

liniích, ovlivnilo také systematickou botaniku.

Druh - základní jednotka systematické botaniky

Základní jednotkou, s níž pracuje systematická botanika, je druh. Druh je

souhrn populací, které vznikly ze společného předka, mají shodný vývin, shodnou
dědičnost, a které se odlišily od ostatního světa živých přírodnin cestou
přirozeného výběru pod vlivem vnějšího prostředí. Z tohoto hlediska představuje
druh určitou etapu vývojového procesu.

Podle faktorů přirozeného výběru dochází u různých skupin organismů k

rozdílům v usměrnění evolučního procesu i k určitým rozdílům v charakteru druhů.

Zvláštností sinic a řas, které se vyvíjely v poměrně stabilním vodním prostředí, je

malá účast nebo přímo absence pohlavního rozmnožování. Poněkud složitější otázka

druhu je u hub a lišejníků, jejichž vývoj byl od počátku spojen s podstatně

rozličnějším životním prostředím. Zvláš složité je chápání druhu u parazitických

hub.

Botanická nomenklatura je pomocná disciplina, určující zásady práce se jmény

rostlin, které obecně nazývá taxony. Nomenklatura rozeznává kromě druhu ještě

další jednotky, které jsou označeny jako stupně taxonomické hodnoty. Ty jsou

seřazeny v určitém, přesně stanoveném pořádku a vhodně od sebe odlišeny. Jméno

druhu je vždy kombinací rodového jména a druhového epiteta. Jméno rodu je

zpravidla podstatné jméno. Jména dalších stupňů taxonomické jednotky jsou

rozlišena koncovkami:

druh (species) Galium

rod (genus) odoratum

čeleď (familia) -aceae - vité Apiaceae miříkovité

řád (ordo) - ales - tvaré Apiales miříkotvaré

třída (classis) - phyceae (řasy)

- mycetes (houby)

- opsida Magnoliopsida

oddělení (divisio) - mycota (houby)

- phyta

Gymnospermophyta

nahosemenné

říše(regnum)

Regnum vegetabile

říše

rostlinná

Hranice rostlinné a živočišné říše

Organismy, které osídlují naši planetu, řadíme do rostlinné a živočišné říše.

Obě definoval v 18. stol Linné. V té době chyběly jakékoliv znalosti o

mikroskopických formách života a proto dnes vznikají potíže se zařazením mnohých

mikroorganismů do jedné z obou říší.

Viry, bakteriofágy a řadu dalších předbuněčných forem života nelze zařadit

do žádné z obou říší. Složitější je otázka zařazení bakterií, aktinomycetů a sinic.

Buňka bakterií a sinic není srovnatelná s živočišnou ani rostlinnou buňkou.

říše rostlinná a živočišná zahrnuje především organismy s eukaryotickými

buňkami. Rostlinná buňka je obklopena buněčnou stěnou, která obsahuje plastidy s

fotosyntetickými barvivy (někdy barviva nemá)a má velkou vakuolu s buněčnou

š ávou.Živočišná buňka má jen buněčnou stěnu a nikdy neobsahuje plastidy. I toto

členění není stoprocentně platné a tudíž v oblasti nižších organismů se spíše

specialisté věnují určitým z nich.

Rozdělení rostlinné říše

V zásadě se rostliny dají rozdělit do dvou velkých celků. Jedna skupina se

označuje jako nižší rostliny. Jejich tělo se nazývá stélka (thallus) a je v různé míře

morfologicky rozlišitelná. U některých z nich se dají rozeznat ústrojí odpovídající

kořenům - rhizoidy, stonkům - kauloidy a listům - fyloidy. V životním cyklu

stélkatých rostlin převažuje haploidní generace, gametofyt, rozmnožující se

pohlavními buňkami - gametami. Zygospora, která po kopulaci gametů vzniká, záhy

prodělává redukční dělení a dává opět vznik haploidnímu gametofytu.

Druhou skupinu tvoří vyšší rostliny. V životním cyklu vyšších rostlin

dochází ke střídání haploidní generace gametofytu s diploidní generací sporofytem.
Pro vyšší rostliny je příznačné postupné morfologické potlačování gametofytu. U

mechorostů, kapraďorostů, přesliček a plavuní je gametofyt ještě samostatnou

rostlinou, jejíž stavba a diferenciace je obdobná jako u stélek některých nižších

rostlin. U semenných rostlin je pak haploidní generace značně potlačena a stává se

součástí sporofytu. Sporofyt vyšších rostlin má tělo, které je rozlišeno na kořen,

stonek a listy. Kromě těchto vegetativních orgánů má ještě reprodukční orgány, v

nichž se tvoří spory, rozlišené na mikrospory - samčí orgány a makrospory - samičí

orgány. Vznik rozlišeného těla vyšších rostlin je spojován s přechodem jejich předků

z vodního prostředí na pevninu. Stavba jejich vegetativních orgánů vykazuje

adaptace pro přežití v suchozemských podmínkách.

NIŽŠÍ ROSTLINY

Mezi nižší rostliny řadíme řasy, houby a lišejníky.

ŘASY a sinice

Jsou to autotrofní rostliny s jednobuněčnou nebo mnohobuněčnou stélkou. Ve

starší literatuře nebylo dělení sinic a řas příliš důsledné a obě skupiny byly uváděny

jako řasy. Teprve na začátku tohoto století se ukázalo, že u sinic nelze běžnými

cytologickými metodami odbarvit jádro. Rovněž plastidy, rozpoznatelné lehce v

buňkách řas, chybí u sinic. Později byla stanovena příbuznost sinic k bakteriím.

Vztahy k řasám se však projevují v podobném průběhu fotosyntézy a v podobné
kombinaci fotosyntetických barviv.

Vývojová linie u řas ustrnula na stupni thaloidního (stélkatého) těla. Jejich

vývoj zřejmě probíhal i déle než celý vývoj vyšších rostlin.

HOUBY

Houby jsou stélkaté organismy, které nemají chlorofyl a tudíž jsou neschopné

fotosyntetizovat; jejich způsob výživy je obecně označován jako heterotrofní. Jejich

stélka je ve tvaru trubicového nebo přehrádkového vlákna - hyfy. Hyfy se rozvětvují,

vzájemně proplétají a splétají a jeví se např. v lesním humusu jako bílé až nažloutlé

mycelium. Za určitých okolností přechází mnoho druhů hub ke tvorbě plodnice

(sporokarp); přitom se hyfy velmi těsně proplétají nebo i druhově navzájem srůstají a

vytvářejí pletivo - pletkenchym. Někdy vytvářejí i pletiva s pevně srostlých buněk,

připomínající parenchym a tomuto se říká pseudoparenchym. V plodnicích jsou

jedno až několikabuněčné výtrusy (spory), které slouží k rozmnožování a

rozšiřování. Výtrusy v plodnici jsou buď konečným výsledkem proběhnuvšího

pohlavního procesu nebo mají čistě nepohlavní charakter a pak se jim říká konidie.

Mnoho druhů hub vytváří mycelium a plodnice na substrátech, vzniklých

mírnějším nebo pokročilejším setlením rostlinných a živočišných zbytků. To jsou pak

houby saprofytické a je je možné pěstovat i na umělé půdě. Jiné druhy se však

mohou rozvíjet jedině tehdy, když získají výživu ze živých buněk rostliny nebo

živočicha. Jsou to houby parazitické. Velmi mnoho druhů hub prodělává ve svém

životním cyklu nejdříve fázi parazitickou a později saprofytickou.

Houby jsou všudypřítomné a hrají nezastupitelnou roli reducentů - tj.

organismů, které převádějí nahromaděné organické sloučeniny do formy

anorganických sloučenin.

Mykologie, nauka o houbách je součástí biologie. Začínají se na Zemi

objevovat v prvohorách, hlavně v karbonu a permu. Ve třetihorách se ukazují houby

s velkými plodnicemi.

Jejich zjednodušené systematické členění je následovné:

I. oddělení: Myxomycota - hlenky

1. třída: Myxomycetes - slizovky

II. oddělení: Eumycota - houby

1. třída: Zygomycetes - houby spájivé

2. třída: Endomycetes

3. třída: Ascomycetes - vřeckovýtrusné houby

4. třída: Basidiomycetes - houby stopkatovýtrusné

Hlenky (Myxomycota)

- mají vegetativní stélku, která je ameboidní nebo plasmodioidní, bez

buněčných stěn. Je vytvořen pouze periplast bílkovinného charakteru. V této fázi

vývoje jsou někdy vytvářeny jedno nebo dvoubičíkaté výtrusy, jejichž pohyb je

ameboidní. V konečné fázi vývoje jsou tvořeny nepohyblivé výtrusy, jejichž stěna

obsahuje chitin nebo celulózu.

- mají původ pravděpodobně v amoebomorfnívh bičíkovcích nebo v

heterotrofní skupině Rhizopoda, která je bičíkovcům velmi podobná.

Slizovky (Myxomycetes)

- nacházíme na chladnějších stinných, vlhkých místech v lese, na pasekách, v

zahradách, ale i na pracovištích se zbytky dřeva; více jsou v místech, s půdou

bohatou na vápník. Jsou v mírném pásu, ale i tropech.

- jejich výživa se děje pohlcováním bakterií, prvoků, kvasinek, jiných drobných hub a

organických zbytků. Nestrávené substance jsou vyvrhovány.

Lycogala epidendrum - vlčí mléko - vytváří kulovitá aethalia, která se hojně nachází v

lesích na pařezech a dřevě. Je růžová, měkké s obsahem mazlavé korálově červené

hmoty. Stárnutím mění barvu na hnědošedou.

Houby (Eumycota)

- stélka hub je tvořena hyfami, které se splétají v mycelium; jindy se jedná jen buňky,

které se rozmnožují pučením, což často dá vznik tzv. pseudomycelia. Pohyblivé

buňky nejsou známy.

Houby spájivé (Zygomycetes)

Většina druhů jsou saprofyti a tvoří podstatnou složku půdní mikroflóry.

Některé druhy jsou hyperparaziti. Mohou být parazity hmyzu, nematod a

kloboukatých hub. Některé byly označeny jako původci onemocnění člověka -

vnějšího ucha, průdušek a plic. Mnoho z nich se nepříznivě projevuje při hnilobách

skladovaných semen, obilek a plodů. Technicky je využívá Rhizopus nigricans, při

výrobě kyseliny fumarové a od ní odvozovaných léčiv. Velice často se též mnoho z

nich využívá v biologickém boji proti hmyzím škůdcům kulturních rostlin. Z těch
známějších se dá uvést: Entomophthora muscae - muší mor - rozmáhá se na mouchách

koncem léta (vidět lze světlý poprašek kolem mrtvé mouchy). Basidiobolus ranarum -

na exkrementech žab.

Endomycetes

- jsou převážně saprofytické povahy, žijící na povrchu těl rostlin a živočichů, v jejich

různých kapalných výměšcích, v zažívacích traktech a exkrementech. Ve velkém

množství jsou i v půdě. Jako parazité semenných rostlin jsou fytopatologicky

významné, např. sněti.

V poslední době nabývají na významu ty, které patří do řádu Torulopsidales - jedná se

o kvasinky, které mhou být v potravinářském průmyslu buď využívány nebo

zatracovány. Některé z kvasinek využívají různé komponenty z ropy, které

přeměňují na bílkoviny a tuky, takže se dají používat jako dekontaminátoři ropných

havárií, při zpracování odpadních kalů, ale i při výrobě krmiv a umělých tuků

(Rama, atd.).

Ascomycetes - vřeckovýtrusné houby

- patří sem většina dnes známých hub.

Společným znakem je vytváření vřecek (asků), což jsou speciální sporangie (jakoby

pseudováčky, kde se uchovávají výtrusy), které vznikají po proběhlém pohlavním

procesu.

- bývají klasifikovány podle typu plodnic:

Plectomycetes s plodnicí kleistothecium (což je kulovitá uzavřená plodnice,

která se otevírá rozdrobením stěny nebo vydrolením stěny na určitém místě). Známé

jsou ze svého konidiového stadia jako „zelené plísně“, často produkující antibiotika.

Pyrenomycetes (tvrdohouby) s plodnicí perithecium (má lahvicovitý tvar s

ústím na vrcholu). Ze známých sem patří Claviceps purpurea - paličkovice nachová -

parazit žitných obilek - námel

Discomycetes (terčoplodé houby) s plodnicí apothecium (má mističkovitý tvar).

Sem patří např. rod Amans - smrž. Nejznámější zástupci jsou u nás vzácní.

Vyhledávanou pochoutkou jsou ve Francii a Itálii. Hledají se podle zápachu

speciálně cvičenými psy a prasaty. Jsou to lanýže - řád Tuberales.

Basidiomycetes - houby stopkovýtrusné

Stopkovýtrusné houby zahrnují vývojově nejvyšší skupinu hub s dobře

vyvinutým článkovaným myceliem. Na rozdíl od askomycetů se ve vývojovém cyklu

nevytvářejí pohlavní orgány. Z fyziologicky rozlišených výtrusů vyrůstají hyfy

primárního podhoubí (to jsou ty bílé nitě v hrabance lesa). Po setkání a splynutí

vláken dvou odlišných primárních mycelií hyf dojde ke vzniku druhotného

podhoubí. Jen v příznivých podmínkách dostatečného tepla a vlhkosti vytvoří toto

druhotné podhoubí plodnice, které se vyznačují velkou rozmanitostí tvarů a barev.
Skládají se z třeně - to je ta noha - a klobouku. Na koncových buňkách houbových

vláken plodnice jsou rozmnožovací orgány - bazídie. Na těchto bazídiích vyrůstají 4

haploidní spory - bazidiospory. Těmito sporami se houba rozšiřuje do okolí. Obvykle

jsou bazidie uspořádány na určité části plodnice v souvislé vrstvě, které se říká

hymenium; ta bývá nejčastěji na spodní straně klobouku, na povrchu rourek, např. u

hřibů nebo na povrchu lupenů, např. u muchomůrek.

Skupinu parazitických bazidiomycetů tvoří rzi a sněti, které nemají plodnice.

Rzi se vyznačují nápadně zbarvenými výtrusy. U nás je nejvýznamnější rez travní -
Puccinia graminis, která se dosti často vyskytuje na obilí a snižuje výnosy a jeho

kvalitu. Aby tato rez na stanovišti přežívala potřebuje dva hostitele. Jedním z nich je

obilí samo, tzn. zástupce z čeledi lipnicovitých (Poaceae), druhým je dřevina - keř

dřišťál obecný (Berberis vulgaris). Proto by se v blízkosti obilných polí tento keř neměl

nacházet. Zemědělci už ovšem vyšlechtili odrůdy, které jsou proti rzím odolné. Sněti

jsou dalšími nepříjemnými parazity obilnin. Většinou se specializují jen na určité

orgány vyšších rostlin. Těmito bývají prašníky. Rozlišují se sněti prašné, které

přeměňují obilky na hnědočerný prach svých vlastních výtrusů a sněti mazlavé, které

mění vnitřní obsah obilek na páchnoucí mazlavou hmotu.

Početně nejvýznamnější skupiny ale tvoří bazidiomycety, vytvářející třeň a

klobouk. Tyto velice často sbíráme, jako aromatickou pochutinu. Nutriční hodnotu

však pro lidský organizmus nemají. člověk nemá ve svém organizmu látky, které by

dokázaly lignin zpracovat a přetvořit. Pouze látky obsažené v buňkách mycelií

dokáže vyloužit. Takže mimo vznikajících aromatických látek, vylouží i jedy a často i

druhotně akumulované těžké kovy.

Zvláštní skupinu bazidiomycetů tvoří tzv. dřevokazné houby, které mohou

být parazitické i saprofytické. Do této skupiny dřevokazných hub patří různé
choroše (čeleď Polyporaceae), známá je václavka obecná (Armillaria melea). Metlou
všech dřevěných staveb je dřevomorka domácí (Serpula lacrymans).

Předpokládá se, že pokud se bazidiomycety nevyvinuly z některé skupiny

askomycet, měly askomycety a bazidiomycety minimálně společné předky.

Základní rozdíly mezi askomycety a bazidiomycety jsou následovné:

1) ve vývojovém cyklu u askomycetů převládá jednojaderné primární mycelium

ve vývojovém cyklu u bazidiomycetů převládá dvoujaderné sekundární mycelium

2) askomycety vytvářejí orgány pohlavního rozmnožování

bazidiomycety pohlavní orgány nemají, při pohlavním rozmnožování splývají

hyfy primárního mycelia

3) pohlavní výtrusy u askomycet - askospory - se tvoří uvnitř vřecek, obvykle v

počtu osmi

pohlavní výtrusy u bazidiomycet (bazidiospory) - vznikají na povrchu bazidií,

obvykle v počtu čtyř.

Deuteromycetes (Fungi imperfecti) - houby nedokonalé

V této obrovské skupině hub jsou soustředěna veškerá konidiová (nepohlavní)

stadia hub, která mají velkou podobnost s askomycety, ale jejich sexuální stadia buď

nejsou dosud známa nebo neexistují.

kmen: Lišejníky

Lišejníky jsou podvojné komplexní organismy, jejichž stélka je tvořena dvěma

druhy organizmů s rozdílným způsobem výživy - a to houbami a zelenými řasami

nebo sinicemi. Tímto soužitím, které se nazývá lichenismem, získává nový

organismus vlastnosti, které nemají oba samostatně žijící organismy, jež je tvoří.

Stélku lišejníku tvoří většinou houbová vlákna, v jejichž spleti se nacházejí

buňky řas nebo sinic, kterým se říká gonidie. Způsob spojení houbového vlákna s

gonidií bývá různý. Buď se hyfové vlákno dotýká gonidie jen v jednom místě nebo

vlákno gonidii obklopuje síťovitě, jindy hyfa do gonidie vniká a pod.

Vnější vzhled stélek je různý, lze však rozlišit tři základní typy:

1) korovitá stélka. přiléhá těsně k podkladu, takže je od něj těžko oddělitelná nebo je

do

podkladu ponořena.

2) lupenitá stélka. Je plochá, často mí okraje laločnaté. K podkladu je přirostlá celou

plochou

nebo jen svou částí - nejčastěji středem.

3) keříčkovitá stélka. Je k podkladu přirostlá v jednom místě a často bývá rozmanitě

větvená.

Vnitřní stavba stélek je také rozmanitá a často složitá. Houbovité hyfy patří

houbám vřeckatým (askomycetám), alespoň u lišejníků u nás domácích. U

tropických druhů byly zjištěny i houby stopkovýtrusné (basidiomycety). Gonidie

patří k řasám zeleným nebo sinicím.

Růst lišejníkové stélky je buď vrcholový, okrajový nebo interkalární

(mezivrcholový).

Lišejníky se rozmnožují především fragmentací. Vegetativně se lišejníky

rozmnožují sorediemi, tj. shluky řasových buněk, opletených houbovými vlákny.

Mohou se rozmnožovat i výtrusy, které jsou tvořeny houbou. Základem nové

lišejníkové stélky se však stávají až po spojení s příslušnou řasou nebo sinicí, což je

zjev velice zřídkavý.

Lišejníky rostou na nejrůznějších podkladech. Mohou být epifytické i

terestrické. Jen velmi málo z nich je jen epifytických nebo jen terestrických. Většina

druhů roste na místech suchých, jen několik málo druhů je vodních. Stanoviště s

velkým zastoupením lišejníků se vyznačuje určitou extrémností přírodních

podmínek, většinou se jedná o stanoviště živinově velmi chudá.

Jejich význam je různý. Některé z nich spolupůsobí při zvětrávání hornin

Rhizocarpon geographicum. Některé jsou potravou býložravců a někdy i člověku -

severská tundra. Používají se ve voňavkářství, získávají se z nich barviva - lakmus a

u některých z nich byla zjištěna antibiotika. Většinou jsou citlivé na kouřové plyny a

mohou sloužit jako indikátoři čistoty ovzduší. (Usnea, Lecanora conizoides). U nás jsou

nejznámějšími lišejníky druhy rodů Cladonia a Cetraria. Většina druhů těchto rodů

roste na stanovištích živinově chudých. Některé z nich na suchých - v nížinných

borech, některé z nich ba naopak na místech s velkou vzdušnou vlhkostí - v horách.

Mají šedou barvu. Druhy rodu Cladonia jsou korovité až lupenité, druhy rodu

Cetraria lupenité až keříčkovité.

Vyšší rostliny

Počátky vývoje vyšších rostlin se formovaly v rámci zelených řas

(Chlorophytae), s nimiž mají stejný poměr asimilačních pigmentů, podobné složení

buněčné blány i produktů

fotosyntézy. Dá se tedy zjednodušeně říci, že se

rostlinná

íše

ř

dělí na

dvě podříše - nižších rostlin a

vyšších rostlin.

kmen: Cormophytae

jsou rostliny mnohobuněčné, převážně autotrofní, přizpůsobené životu na

suché zemi - terestrické. Pouze některé z nich jsou druhotně heterotrofní, případně se

zpětně přizpůsobily životu ve vodním prostředí. Jejich tělo tvoří tzv. kormus (od
toho též název), který je morfologicky bohatě rozčleněné, fyziologicky a anatomicky

diferencované. Vyšší rostliny se rozmnožují vegetativně, nepohlavně a pohlavně.

Typickým způsobem rozmnožování vyšších rostlin je ale pohlavní

rozmnožování, které je procesem neustálého omlazování živé hmoty a současně

fyziologickou zábranou jejího stárnutí. Pohlavní rozmnožování vyšších rostlin je tzv.

oogamie, při níž velká nepohyblivá samičí gameta splývá se samčí gametou, která je

menší a dostává se k samičí aktivně nebo pasivně. Individuální vývoj vyšších rostlin

charakterizuje rodozměna, která je význačná střídáním dvou morfologických

odlišných stupňů. U mechorostů je tento typ rodozměny výrazný, u nahosemenných

rostlin je už částečně zastřen a u krytosemenných jej rozlišení již velmi obtížné.

podkmen: Mechorosty - Bryophytinea

Mechorosty tvoří nejprimitivnější skupinu suchozemských rostlin, která se

vyvinula jako samostatná vývojová linie a která se vyznačuje rodozměnou střídání

gametofytu a sporofytu. Z výtrusu vyrůstá zelený prvoklíček - protonema, vláknitý

nebo lupenitý, a pupeny, z nichž vznikají vlastní gametofyty. Gametofyt je tvořen

rhizoidy (pseudokořínky) a kauloidem (lodyžkou) a fyloidy (něco podobné listům

vyšších rostlin). Sporofyt vzniká po spojení samčí a samičí pohlavní buňky. Je

zvláštní rostlinkou, skládající se z nohy, různě dlouhého válcovitého štětu a tobolky.

V tobolce se produkují výtrusy. Původní cévní systém sporofytu degeneroval v

průběhu fylogenetického vývoje.

O původu mechorostů víme málo. Nejstarší doklady ze středního karbonu

potvrzují, že už tehdy byly osamostatněny dvě odlišné skupiny: játrovky a mechy.

Někteří autoři vydělují ze skupiny mechů skupinu rašeliníků, která má tvoří určitou

vývojovou spojnici mezi játrovkami a mechorosty.

Třída - játrovky -

Hepaticae

Játrovky patří mezi nižší vývojové typy mechorostů s frondózní nebo fyloidní

stavbou těla. Frondózní stélka se skládá z asimilačního a základního pletiva, z něhož

vyrůstají rhizoidy. Asimilační pletivo pokrývá na povrchu pokožka z bezbarvých

buněk. Mezi asimilačními vlákny jsou dýchací dutinky, zakončené dýchacím

otvorem. Fyloidní stavba je tvořena kauloidy, fyloidy a rhizoidy.

Játrovky se rozmnožují vegetativně, nepohlavně nebo pohlavně. Jsou

rozmnoženy po celém zemském povrchu od tropů po polární kraje. Svojí stavbou

jsou odkázány na dostatečnou vlhkost substrátu a ovzduší. Jen velmi malý počet se

přizpůsobil sušším podmínkám.

Mezi známé patří Marchantia polymorpha, která roste hlavně na obnažené půdě,

bahně a kamenech občasně zaplavovaných u potoků a pramenišť. Bazzania trilobata je

druh častý v celých kobercích ve smrkových lesích

Třída - mechy -

Musci

Mechy jsou výše organizované mechorosty, jejichž tělo je vzpřímený,

vystoupavý nebo plazivý kauloid, nesoucí po stranách fyloidy uspořádané ve spirále

nebo dvouřadě a na vrcholu pohlavní orgány. Fáze gametofytu se skládá z kauloidu,

fyloidů a rhizoidů. Kauloid je něco jako středová osa rostlinky mechu. Fyloidy -

lístečky jsou na bázi menší, směrem k vrcholu kauliodu se zvětšují. Rhizoidy jsou

kořínky, které rostlinku kotví k podkladu a slouží k čerpání živin a vody. Sporofytní

fáze je tvořena nohou, štětem a tobolkou. Nohou je sporofyt spojen přes

archegonium s gametofytem, z něhož čerpá výživu.

Přechodem mezi játrovkami a mechy jsou rašeliníky nebo se jim také říká

mechy rašeliníkové.Rašeliníky jsou hygrofyty a hydrofyty, vyskytující se ve velkém

množství na minerálně chudých horninách, ve srážkami bohatých polohách, kde

tvoří rašeliniště. Jejich tělo tvoří po odumření základ rašeliny. Z taxonomického

hlediska tvoří řád Sphagnales - rašeliníkotvaré tento řád je tvořen jednou čeledí

Sphagnaceae - rašeliníkovité a jedním rodem Sphagnum - rašeliník. U nás je 36 druhů

tohoto rodu. Nejrozšířenější je Sphagnum gigrensohnii.

Vlastní mechy mají kauloidy vzpřímené a nahloučené do hustých trsů nebo

jsou kauloidy poléhavé až plazivé s fyliody jen na horní straně. Podzemní části

kauloidů se horizontálně rozrůstají pod povrchem půdy. Z nich pak mohou vyrůstat
nadzemní kauloidy s fyloidy.

řád: Polytrichales - ploníkotvaré

Významnými zástupci je druhy rodu Polytrichum - ploník. Jsou to rostliny

statné a tuhé. Fyloidy mají odstálé a většinou dlouze kopinaté. V lesním zástinu na

živinově chudých místech, ale stále vlhkých roste Polytrichum formosum, tvořící často

koberce. Polytrichum juniperinum zase vyhledává stanoviště světlá a snáší i delší

vysychání. Polytrichum commune je zase omezen na místa zamokřená a často

rašelinná.
Řád: Dicranales - dvojštětotvaré

Jsou většinou rostliny drobné, často rostoucí na skalách a pních kořenů. Ze

známých rodů a druhů sem patří:

Ceratodon purpureus velice plodný mech, který má štěty červené a lesklé. Masově se

vyskytuje na spáleništích.

Dicranum scoparium je mech většinou se nacházejících na humusu, kamenech a
skalách živinově chudých stanovišť. Má fyloidy jednostranně srpovité, takže budí

dojem „zčesání“ k jedné straně. Štět je rozeklaný - podle toho i název dvojštět.

Leucobryum glaucum - polštářovitý až bochníkový mech bělavě zelené barvy. Je na

stanovištích, která jsou minerálně nejchudší a často i vysýchavá. Rostlina si udržuje i

přes nepříznivé podmínky vlhkost v „bochníku“. Čím je zelenější, tím je vlhčí.

Funaria hygrometrica - drobný mech vytvářející malé polštáře. Je spíše znám ze střech

a z výplně mezer dlaždic.
Řád: Hypnales

- zahrnuje mechy s plazivými kauloidy, které se často větví a vytváří buď

nepravidelně větvené nebo větve několikrát pravidelně zpeřené.

podkmen: Tracheophytinea

zahrnuje vyšší rostliny, v jejichž pletivech se vyvinuly cévní svazky. Cévnatí rostliny

mají buňky rozlišené nejen tvarově, ale i funkčně. Nejvýznamnějším pletivem jsou

cévní svazky, které probíhají jednotlivými orgány a rozvádějí jednak vodu s

anorganickými látkami, jednak asimiláty. Cévní svazek se skládá z cévní a lýkové

části. U nižších vývojových typů jsou v dřevní části jen tracheidy; teprve z nich se
vyvinuly tracheje. V lýkové části cévního svazku jsou významné sítkovice.

Gametofyt je u nižších vývojových typů cévnatých rostlin morfologicky a

fyziologicky ještě samostatnou generací. Postupnou vyšší organizovaností těla se

gametofyt redukoval na několik buněk, fyziologicky nezávislých na sporofytu.

Začátky vývojových linií nejsou dodnes jasné a proto není jednotná klasifikace

cévnatých rostlin. Ve zjednodušeném pojetí se dělí cévnaté rostliny na Pteridophyta-

kapraďorosty, Gymnospermophyta - rostliny nahosemenné a Spermophyta - rostliny

krytosemenné.

Oddělení: Pteridophyta - kapraďorosty

Kapraďorosty jsou cévnaté zelené rostliny význačné heteromorfní

rodozměnou. Rozmnožují se haploidními výtrusy, které se tvoří redukčním dělením

ve výtrusnicích. Kapraďorosty nejsou jednotnou vývojovou větví vyšších rostlin.

Vyhynulé třídy kapraďorostů uvádět nebudu.

Třída - Lycopopsida - plavuně

Plavuně vznikly ve svrchním siluru a spodním devonu současně s ostatními

vývojovými liniemi vyšších rostlin. Z nejpůvodnějších typů plavuní postupoval

vývoj ke dvěma typům a to k typům elinguálním - bez jazýčků v paždích lístků a k

typům linguálním.

Řád: Lycopodiales - plavuňotvaré

Cévnaté stálezelené rostliny charakteristické svými výtrusy stejné velikosti a

tvaru. Gametofyt je malý, jednodomý, anatomicky složitý a žije velmi dlouho.

Sporofytem je stálezelená vytrvalá bylina nebo polokeř s tenkými stonky. Kořeny

jsou většinou vidlicovité. Listy čárkovité až jehlicovité, přitisklé nebo se střechovitě

překrývají. Výtrusné listy - sporofyly jsou stejnotvaré nebo různotvaré. řád je u nás

zastoupen 2 čeleděmi a 3 rody.

čeleď: Huperziaceae - chvostníkovité

Vytrvalé byliny se vzpřímenými lodyhami, které se vidličnatě větví. Listy jsou

husté, střechovitě se kryjící. Sporofyly nejsou odlišeny od trofofylů, takže je

výtrusnicový klas nezřetelný. Sporangia - orgány s výtrusy jsou stopečkatá v paždích

listů. U nás je pouze Huperzia selago.

čeleď: Lycopodiaceae - plavuňovité

Sporofyt je zelený, stonek vzpřímený nebo plazivý. Fyloidy jsou buď všechny

stejné ve šroubovici nebo křižmostojné. Sporofyly jsou tvarem i barvou odlišné od

trofofylů, takže je výtrusnicový klas zřetelný a je vytvořen na konci větví; sporangia

jsou v klasu přisedlá. U nás jsou rody dva. Nejznámější je rod Lycopodium se dvěma

druhy - Lycopodium clavatum - plavuň vidlačka se oddělenou lodyhou s výtrusným

klasem, který je nejčastěji ve vidličnatém páru; ve vidlici mohou být i klasy 3 méně
již 4, zřídkavě je jen 1. Lycopodium annotinum plavuň plazivá - předcházejícímu druhu

velmi podobný, pouze nemá oddělenou lodyhu s výtrusnými klasy; výtrusný klas,

vždy jen 1, roste na konci sporofytu.

Třída:

Stachyopsida

- přesličky

- mají sporofyt článkovaný a přeslenovitě rozvětvený. Z konců dlouhých oddenků

vyrůstají na jaře nadzemní stonky, pokryté šupinovitými lístky, které svými okraji

srůstají a tvoří charakteristickou pochvu. U některých typů jsou jarní stonky

bleděžluté nebo nahnědlé a nesou na vrcholu klas s výtrusnicemi. U jiných typů má

jediný stonek funkci asimilační i reprodukční; po vyprášení výtrusů stonek zezelená

a rozvětví se.

Řád: Equisetales - přesličkotvaré

čeleď: Equisetaceae - přesličkovité

Sporofyty této čeledi jsou trvalky s dlouze plazivými oddenky a se

dřevnatými nadzemními stonky různě dlouhými - u nás až do 2 m v tropech až do 12

m.

čeleď zahrnuje 1 rod se 32 druhy po celé zeměkouli. U nás je druhů 9. Nejznámější

jsou druhy 3.

Equisetum sylvaticum - přeslička lesní nerozlišuje lodyhu jarní a letní. Jarní je
nahnědlá s koncovým klasem s výtrusy. Když výtrusy vypráší, lodyha zezelená a

větve v přeslenech se dvojnásobně, ale souměrně větví.

Equisetum palustre – přeslička bahenní také nerozlišuje lodyhu jarní a letní. Letní

lodyha se větví jen jednou. Její první článek je mnohem kratší než pochva na lodyze.

Equisetum arvense – přeslička rolní. Je velice podobná předcházející ale.... Rozlišuje

jarní a letní lodyhu. Velice postraní větve se někdy větví ještě jednou, ale tyto další

větve bývají nestejně dlouhé. První článek větve prvního dělení je vždy delší, než

pochva na lodyze.

Třída: Phyllopsida – kapradiny

U většiny kapradin se neliší trofofyly od sporofylů, protože obojí mají

chlorofyl. často se vytváří kombinované troposporofyly. Někdy se dělí na dvě části,

kdy jedna je sterilní – asimilační, druhá plodná – nese výtrusnice. Kapradiny jsou

stejnovýtrusné a různovýtrusné. Gametofyt u stejnovýtrusných kapradin je

oboupohlavní, u různovýtrusných jednopohlavní. Kapradiny se objevily asi ve

svrchním siluru. Třída zahrnuje několik řádů uvedu jen některé z nich.

Řád: Ophioglossales – jazykotvaré

Sem patří vzácný a chráněný druh, velice často pěstovaný ve sklenících a pak

v interiérech vysazovaný Ophioglossum vulgatum – jazyk hadí – drobná kapradinka na
mokrých, živinově bohatých stanovištích.
Řád: Osmundales – podezřeňovité

Další velice vzácná, ale opět pěstovaná kapradina. Osmunda regalis přirozeně je tento

druh u nás jen v olšinách Českosaského Švýcarska. Je to druh silně oceanický a v záp.

Evropě je častější.

Řád: Polypodiales – osladičotvaré

je řád do nějž patří téměř všechny u nás se vyskytující kapradiny. Jsou to vytrvalé
výtrusné cévnaté rostliny s nečlánkovaným stonkem

a s listy vyrůstajícími

z plevinatého plazivého oddenku. Stonky jsou jednoduché, nerozvětvené, druhotně

netloustnou, ve středním válci mají koncentrické cévní svazky v různém uspořádání.

Listy tvoří podstatnou část sporofytu, mají dlouhé řapíky, v mládí šroubovitě

svinuté, hřbetní stranou navenek. Obsahují chlorofyl. Na plodných listech se vyvářejí

výtrusnice, které se seskupují na okraji čepele a u typů vývojově mladších se

výtrusnice seskupují na žilkách spodní strany listů do výtrusnicových kupek.

Výtrusy jsou jednobuněčné. Vznikají tetradogenezí z archesporia v různém počtu.

Osladičotvaré vznikly v karbonu. členění do čeledí a rodů není jednotné.

Nejjednodušeji se dají naši zástupci tohoto řádu zařadit do čeledi Polypodiaceae

Cystopteris fragilis – puchýřník křehký - drobná kapradina s plazivým oddenkem a

jemnými dlouze řapíkatými, prosvítavými, vícekrát zpeřenými a nepřezimujícími

listy. Kupky výtrusnic mají bělavé stranou přirostlé ostěry. Roste většinou na vlhčích

živinově bohatých, často vápenatých skalách.

Matteucia struthiopteris – pérovník pštrosí. Velká kapradina s plazivým oddenkem.

Listy jsou vícekrát jemně zpeřené. Výtrusnicové kupky jsou na spodní straně listu na

válcovitém lůžku. Přirozeně roste na živinově dusíkem bohatých vlhkých

stanovištích někdy i vápenatých. Často se pro svoji dekorativnost vysazuje.

Gymnocarpium dryopteris – bukovinec kapraďovitý. Kapradina výšky max. 20 cm. List

má tvar rovnostranného trojúhelníku a je složen ze tří hlavních větví na nichž jsou 2x
zpeřené lístky. Velice často je v polostinných lesích.

Asplenium trichomanes – sleziník trojžilný. Drobná skalní kapradinka. Středový řapík

hnědočerný a na malých řapíčcích jsou zubaté lístky.

Asplenium viride – sleziník zelený. Drobná kapradina. Středový řapík zelený. Lístky

jsou zpeřené. Roste jen na vápencových a živinově bohatých skalách.

Asplenium ruta-muraria – sleziník routička. Drobná kapradina s trojčetnými lístky.

Roste často na maltou spojovaných zídkách a na vápencových skalách.

Dryopteris filix-mas – kapraď samec. Vysoká kapradina. Okrouhlými výtrusnicovými

kupkami. Tvar listu je protáhle vejčitý. Lístky jsou max. 2x zpeřené.

Dryopteris dilatata – kapraď širolistá. Vysoká kapradina. Listy jsou tvaru

trojúhelníkového a v dolní části řapíku je málo osin. Roste hlavně na živinově

chudých stanovištích.

Athyrium filix-femina – papratka samičí. Velká kapradina. Velice podobná d.f.m, ale

lístky jsou alespoň 3x zpeřené. Výtrusné kupky jsou podlouhlé až podkovovité.

Athyrium distentifolium – papratka vysokohorská. Podobná předcházející. Rozlišení

jen okrouhlými výtrusnými kupkami.

Blechnum spicant – žebrovnice různolistá. Středně velká kapradina jen ve smrkových
lesích v horách. Rozlišuje výtrusný list, který je více laločnaté a trčí vzhůru.

Polypodium vulgare - osladič obecný. Roste jen na skalách. Má listy laločnaté,

trojúhelníkovitého tvaru. Nerozlišuje výtrusný list.

Phyllitis scolopendrium – jelení jazyk. Vysoká kapradina s celokrajnými listy. Roste jen

na vápencích. Často se vysazuje jako okrasná. Nebo se pěstuje v domácnostech.

Pteridium aquilinum – hasivka orličí. Statná kapradina. Naše nejvyšší. Výtrusnicové

kupky se slévají do celistvého útvaru. Průřez listem má tvar roztažených křídel

letícího dravce. Je důležitým indikátorem oglejených půd.

Oddělení: Gymnospermophyta - nahosemenné

Nahosemenné rostliny, představující několik fylogeneticky nejednotných

skupin, nepochybně odlišného vývoje, považujeme za vývojový stupeň cévnatých

rostlin, ležící mezi typy výtrusných obojživelných kapraďorostů a suchozemských

rostlin. S kapraďorosty mají společný gametofyt, i když je ho možné dokázat jen
homologizací některých částí; s krytosemennými rostlinami mají společná semena, i

když jsou vývojově odlišná. Rodozměna je úplně potlačena. Celou rostlinu tvoří

sporofyt, který je rozdělený na kořeny, stonek a listy.

Zástupci jsou dřeviny často mohutných rozměrů s monopodiálním větvením,

s dvůrkovitými tracheidami, dřevným parenchymem, v druhotném dřevě bez

libriformu.

Listy jsou malé, celokrajné, často jehlicovité až šupinovité, s jednoduchou nebo

vidlicovitou nervaturou, každoročně opadávají nebo vytrvávají po několik let.

Pupeny vznikají jen v paždích některých listů.

Nahosemenné rostliny netvoří květy, mají jen jednopohlavné samčí a samičí

šištice, jsou jednodomé nebo dvojdomé, zřídka oboupohlavné. Výtrusnice nacházejí

na sporangioforech. Tyčinky, samčí pohlavní orgány - mikrosporangiofory - nesou

dvě až několik nesrostlých pylových pouzder - mikrosporangií, které produkují

velký počet zrnek - mikrospor. Samičí pohlavní orgány - megasporangiofory - končí

terminálními vajíčky s jedním obalem - integumentem. Oplodnění je jednoduché,

pylové zrníčko oplodňuje jen vaječnou buňku. Vajíčka sedí na semenných šupinkách,

jsou obrácená nebo přímá a mají primární endosperm, který nese několik

redukovaných archegonií. Archegonia mají pylovou komůrku, v níž klíčí pylová

zrna. Pyl je přinášen větrem. Doba, kterou potřebuje pylové zrno na oplodnění

vaječné buňky je velmi dlouhá. Oplozené jádro vaječné buňky se dělí několikrát po

sobě, až na spodním póru vznikne proembryo, z něhož se může vyvinout až 48

embryí. Zpravidla dochází k oplození jen některých vaječných buněk a dále k

nerovnoměrnému vývoji, čímž některá embrya zakrní; proto zralá semena obsahují

jen jedno embryo. Zárodek (= embryo) má založené základy všech vegetativních
orgánů. Prvotní kořínek, dva nebo několik klíčních listů, mezi nimi vzrůstový vrchol

stonku a hypokotyl, který spojuje vrchol s kořínkem.

Protože všechny nahosemé rostliny, které se u nás nacházejí jsou stromy nebo

keře, což se probírá v dendrologii, zde, v systematické botanice vás jen seznámím s

jejich taxonomickým postavením v

hierarchii vyšších rostlin. Oddělení

nahosemenných rostlin - gymnospermophyt je děleno na dvě pododdělení -

Cycadophytina a Coniferophytina.
Pododdělení:

Cycadophytina

zahrnuje rostliny, které se nás nevyskytují, ale jako zahradníci se s nimi můžete

setkat ve sklenících. Všechny rosliny toho pododdělení mají velké listy, které jsou

často zpeřené. Pododdělení se dělí na 5 tříd, z nichž zástupci třídy Lignopteropsida

jsou známy pouze jako fosilní.

Následuje třída:

Cycadopsida

- cykasy

. - jsou to dřeviny s velkými stopkatými

listy a kožovitými čepelemi. Druhotný xylém nemá tracheje, ale jen široké,

tenkoblanné tracheidy. Asimilační listy jsou nahloučené ve šroubovici na vrcholu

kmene podobně jako šupiny, které obalují vrchol. Listy jsou v mládí svinuté podobně

jako u kapradin. Rostliny jsou jednopohlavní a dvoudomé.

Třída:

Ephedropsida

- chvojníky

- zahrnuje dřeviny stromovitého, liánovitého nebo

keřovitého vzhledu. V sekundárním dřevě již mají tracheje, které se vyvinuly z
trachein. Sítkovice ještě nemají průvodní buňky. Listy jsou malé, trojúhelníkovité,

zašpičatělé šupiny. Rostliny jsou dvoudomé s jedno pohlavními šišticemi. U nás se

pěstují druhy rodu Ephedra - chvojník.

Třída:

Gnetopsida

- liánovce

. - je tvořena liánami s poměrně velkými listy. Vytváří

klasovité soubory šištic, které jsou většinou jednopohlavní. Patří sem jeden řád

Gnetopsales s jednou čeledí Gnetopsideae a jedním rodem Gnetopsis. Rod má asi 40

druhů, které jsou v tropických deštných pralesích. Mnohé druhy jsou dodnes

objevovány nově .

Třída:

Welwitshiopsida

má jen jediný druh Welwitschia mirabilis s rozšířením na Sahaře.

Pododdělení:

Coniferophytina

- jsou nahosemenné rostliny s drobnými, často jehlicovými nebo šupinovitými listy.

Dělí se na 3 třídy.

Třída:

Cordaitopsida

- kordaity

jsou již vyhynulé. Rostliny se podílely na vzniku

černého uhlí.

Třída:

Ginkgopsida

- jinany

. Jsou to dřeviny většinou již v podobě stromů. Z původně

velké skupiny se zachoval jediný druh Gingko biloba - jinan dvojlaločný, který máte i
zde v areálu školy.

Třída:

Pinopsida

- jehličnany

. Jsou dřeviny stromovitého i keřovitého vzhledu

většinou s monopodiálně větveným kmenem s makroblasty a brachyblasty. Kmen s

otevřenými kolaterálními cévními svazky tloustne sekundární činností druhotného

meristému. Tracheidy jsou tlustostěnné s jednou řadou dvůrkatých ztenčenin. Listy

jehličnanů jsou přisedlé, jednoduché, jehlicovité až šupinovité s jedním nervem.

Samčí květy jsou na stoncích jednotlivě nebo tvoří racemózní květenství, složené z

jehnědovitých šištiček. Samičí květenství je šišticovité, tvořené početnými

semennými šupinami s podpůrnými listeny - braktejemi.
Řád: Taxales - tisotvaré

Zahrnuje stromy nebo keře s listy většinou střídavými, tvaru typických jehlic nebo

jsou ploché, kopinaté až šupinkovité a jsou vždy vytrvalé. Samčí květy mají podobu

šištic. Samičí květy jsou pupenovité s obalem šupinovitých listenů. Semeno je volné z

obalu šupin vyčnívající a je obklopené dužnatým arilem nebo valovitým výrůstkem z

plodolistů.

čeleď: Taxaceae - tisovité

Rody:

Taxus - tis,
Torreya - 3 druhy v Číně a Japonsku - u nás se vysazuje z této oblasti Torreya nucifera -

může omrzat další 2 druhy jsou v Kalifornii a na Floridě.

Austrotaxus má jediný druh Austrotaxus spicata - lesní strom Nové Kaledonie

čeleď: Cephalotaxaceae

Rody:

Cephalotaxus - 5 druhů v jihovýchodní Asii a Japonsku - u nás se v parcích vysazuje

Cephalotaxus drupacea - může omrzat.

Amentotaxus s jediným druhem Amentotaxus argotaenia vyskytujícím se v západní

Číně

čeleď: Podocarpaceae

Rody:

Podocarpus má 70 druhů, které jsou především na jižní polokouli. Na severní

polokouli je pouze jeden druh v jížním Japonsku Podocarpus macrophylla, který se též

vysazuje v parcích. Mimo něj se v parcích teplejších okrsků Evropy vysazují

Podocarpus salignus a Podocarpus andicus (původem z Chile) a Podocarpus alpina

(původem z Tasmánie). Většinou se však pěstují ve sklenících.

Z těch skleníkových se ještě můžete setkat s druhy rodu Phyllocladus, které mají

domovinu v horách Bornea

čeleď: Araucariaceae - blahočetovité

Rody:

Araucaria - blahočet má 12 druhů zahrnutých do dvou sekcí. Vy se setkáváte s

druhem Araucaria araucana, který je původem z náhorních planin Kordiller cca do

výšky 2000 m a dalším druhem Araucaria excelsa, původem z Nové Kaledonie a
australského Queenslandu

Cunninghamia se dvěma druhy. V teplých polohách Evropy se v parcích pěstuje

Cunninghamia sinensis.

Řád: Pinales borovicotvaré

Čeleď: Taxodiaceae - tisovcovité

Má listy jehlicovité nebo šupinovité. Samčí květy mají šupinovité tyčinky, samičí

šištice mají husté semenné šupiny, které jsou srostlé s podpůrnými listeny. Zralé

šišky jsou kulaté nebo vejčité, které se nerozpadávají, jen se otevírají a jsou dřevnaté.

Semena jsou úzce křídlatá. Žádný druh se u nás původně nevyskytuje.

Rody:

Taxodium - tisovec. Rod má 3 druhy, vyskytující se od Floridy do Mexika na

močálovitých stanovištích. U nás se vysazuje i lesích Taxodium distichum - tisovec

dvouřadý.

Sequoia - sekvoje. Má jen jeden druh Sequoia sempervirens - sekvoje vždyzelená,

původem ve vlhkých mlžných pohořích pobřeží Tichého oceánu od jižního Oregonu
do severní Kalifornie, který se vysazuje v parcích, ale často omrzá.

Sequoiadendron - sekvojovec. Opět jeden druh. Sequoiadendron giganteum - sekvojovec

obrovský často též nazývaný mamutí sekvoj, původní na západních svazích Sierry

Nevady v Kalifornii. U nás se vysazuje v parcích, při extrémních mrazech vymrzá.

Metasequioa - metasekvoje. Jediný druh Metasequoia glyptostroboides - metasekvoje

čínská, nejdříve známý z fosílií, později nalezen v jižní Číně. U nás se často vysazuje

v parcích a dokonce i do porostů.

Cryptomeria - kryptomerie. Jediný druh Cryptomeria japonica - kryptomerie japonská je

původní v pohořích středního a jižního Japonska a severovýchodní Číny. U nás se

vysazuje v různých okrasných kultivarech do parků, ale omrzá.

Za zmínku ještě stojí jediný zástupce rodu Sciadopitys a to je Sciadopitys verticillata,

původní v Japonsku, který se trochu podobá borovicím. U nás se pěstuje jako

dekorace v chladnějších interiérech, ale na chráněných místech může být i venku.

čeleď: Pinaceae - borovicovité někdy též Abietaceae - jedlovité

Listy jehlicovité s pryskyřičnými kanálky. Šišky dřevnaté nebo jsou složeny z
blanitých případně kožovitých šupin v husté šroubovici. Semena jsou většinou

křídlatá a nedužnatá.

Rody:

Abies - jedle, Picea - smrk, Pinus - borovice, Pseudotsuga - douglaska, Tsuga - jedlovec,

Larix - modřín, Pseudolarix, Cedrus - cedr.

čeleď: Cupressaceae - cypřišovité

Stromy nebo keře bohatě větvené. Listy vstřícné nebo v přeslenech, velice

zřídka jsou střídavé, někdy jsou dvoutvaré; na mladých rostlinách jsou dlouhé a

jehlicovité, později drobné a šupinovité. Samčí květy mají četné tyčinky; samičí

šištice mají několik málo semenných šupin, které za zralosti dřevnatí nebo dužnatí.

Podčeleď: Thujoideae - zeravoidní;

- mají šupiny suchých šišek ploché, chlopnité i střechovité. Všechny rody sem

náležející nejsou u nás původní. Vy se setkáte s rody: Callitris, Thujopsis, Thuja,

Libocedrus.

Podčeleď: Cupressoideae - cypřišoidní;

- mají šupiny šištic tlustě štítkovité a štítky vzájemným těsným dotekem 5-

6hranné. Opět nejsou u nás původní. Setkáte se s rody: Cupressus a Chamaecyparis.

Podčeleď: Juniperoidae - jalovcoidní;

šupiny šištice zdužna ujía srůstají do bobulovitého útvaru, který uzavírá

semene buď volná nebo kamenným osemením srostlá v pecku. Z velkého

množství druhů jediného rodu Juniperus je u nás domácí jen jeden druh -

Juniperus communis - jalovec obecný.

Oddělení: Angoispermophyta - krytosemenné

Pestíky (= soubor plodolistů - Gynoeceum) a tyčinky (Androeceum), jako základní,

podstatné složky, jsou obvykle v určitém a ustáleném počtu shloučeny na konci osy,

tvořící tak celek, zvaný květ (flos, tj. souhrn sporofylů, patřících téže ose) a to buď jen

s pestíky (1 nebo několik), potom hovoříme o květu samičím (příp. pestíkovém)
nebo jen s tyčinkami - pak hovoříme o květu samčím (případně též tyčinkovém nebo

prašníkovém) a ve třetím případě stojí tyčinky i pestíky pohromadě - potom

hovoříme o květu obojakém (nebo též oboupohlavním). K těmto hlavním ústrojím,

které sami o sobě představují květ nahý bez obalu, často přistupují zevně obalné

lístky, kterým se říká květní obaly (perianthium). Tyto mohou být buď všechny

přibližně stejného rázu - pak se jim říká okvětí (Perigon: což jsou květy stejnoobalné -

homochlamydeické), nebo se obaly rozlišují na zevní, obyčejně zelené - kalich (calyx

- K) a na vnitřní, obvykle živě a odlišně zbarvené, často i jiného tvaru a velikosti -
koruna (Corolla: květy různoobalné, heterochlamydeické).

Celý květ je tedy zkrácenou osou - tedy pupenem, jejíž hustě nahloučené lístky

se rozlišily do rozmnožovacích orgánů a jejich obalů. Tyto květní členy (repektivě

květní orgány) přecházejí ze spirálního postavení, které se zřídka zachovává v celém

květu (potom se jedná o tzv. květy spirální nebo též se jim říká acyklické), tak tedy

přecházejí do postavení v kruzích (nebo v přeslenech, potom se hovoří o květech

cyklických). Zde se pak počet stejných členů v jednotlivých kruzích ustaluje na
určitém čísle (5, 3; 2, 4, 6 atd.). Podobně i počet jednotlivých kruhů. Ve

fylogenetickém vývoji je tedy původní postavení spirální četných orgánů (acyklická

polymerie). Dalším vývojem se tato souvislá spirála na kruhy, nejprve mnohočlenné

(cyklická polymerie) a následně se počet členů v těchto kruzích zmenšuje na určité

malé číslo (cyklická oligomerie), které se pro celé příbuzné skupiny stává

charakteristickým znakem. Ve vzájemném postavení členů kruhů za sebou jdoucích

(v pořadí od vnitřku: pestíky, tyčinky, koruna, kalich) se obecně uplatňuje pravidlo

střídání místa. Velmi často v cyklických květech má květní obal 2 kruhy, tyčinky 2

(resp. 1) kruhy, plodolisty 1 kruh, často o zmenšeném počtu členů: květ

pentacyklický.

Květy jsou samostatné a soběstačné biologické jednotky. často se však

sdružují určitým a typickým větvením svých os a za účasti podpůrných listenů do

vyšších celků, kterým se říká květenství. Květenství velmi stěsnaných květů

nezřídka fyziologicky napodobuje jediný květ, např. kopretina nebo pampeliška.

Magnoliopsida resp. Dicotyledoneae - dvouděložné

toto označení na úrovni třídy je nejobvyklejší, s nímž se můžeme setkat. Řidčeji

se již setkáme s názvem, svým způsobem kompromisním, jako Dicotylenopsida. Ve

starší literatuře se pak můžeme setkat na úrovni oddělení s názvem Dicotyledones -
opět jako rostliny dvouděložné, které se však dělí na dvě třídy: Archichlamydeae -
rostliny prvoobalné a Metachlamydeae - rostliny srostlokorunné. Mimo to existuje

ještě několik třídění na úrovni skupin. Ale tímto Vám již nebudu komplikovat život,

to přenechejme specialistům systematikům.

Dvouděložné rostliny mají v zárodku zpravidla 2 dělohy. Mezi dělohami se

nachází vrcholový pupen, který ukončuje podděložní článek. Hypokotyl na opačném

konci přechází v kořínek. Kořínek se v dalším vývoji mění na hlavní kořen, který

zůstává zachován a rozvětvuje se v postranní kořeny. V hypokotylu se mění radiální

cévní svazky kořenu v kolaterální svazky stonku. Ve stoncích jsou cévní svazky

téměř vždy otevřené, většinou kolaterální (zřídka jsou bikolaterální).

Dvouděložné rostliny mají mezi základním a vodivým pletivem

jednovrstevný pericykl, jehož dělivou činností vznikají postranní kořeny.

Listy jsou velmi rozmanitého tvaru, členěné většinou na čepel, řapík a

pochvu. Žilnatina čepele je buď zpeřeně nebo dlanitě větvená, se žilkami prvního,

druhého a třetího řádu, které jsou navzájem spojeny jemnými žilkami uspořádanými

sí ovitě.V paždí listů na stoncích se nacházejí pupeny. Přídatné pupeny jsou

nadřazené.

Květy dvouděložných rostlin jsou velmi rozmanité stavby. Starší a

původnější typy mají květy s velkým počtem členů uspořádaných ve spirále.

Vývojově mladší typy mají květní části v kruzích. Květy jsou složené nejčastěji podle
čísla 4 a 5.

Pro tuto třídu uvádí Dostál 59 řádů se 122 čeleděmi, které se vyskytují na našem

území. Samozřejmě ne všechny řády a čeledě jsou na tomto území původní. Dostál

uvádí původních 95 čeledí a 27 nějakým způsobem zavlečených. Chtěl bych zde

zdůraznit následná fakta. Samozřejmě všechny zavlečené čeledě jsou v zavlečených

rodech, ale je mnoho čeledí, k nám zavlečených patří do rodů jež se u nás vyskytují.

V průběžně vycházející Květeně české republiky uvádějí autoři na území naší

republiky jen 46 řádů, z toho 6 k nám zavlečených. Ve srovnání s Dostálovou
Květenou čSSR z r. 1989 však bude v osmidílné květeně zahrnuto 125 čeledí,

vyskytujících se na území republiky, z nichž je pak 26 zavlečených. Prof. Zlatník ve

své Lesnické botanice speciální, v níž uvádí většinou jen původní řády a čeledě

zahrnujících pouze bylinné druhy, tedy vynechává veškeré , jež obsahují pouze

dřeviny, uvádí ve třídě dvouděložných rostlin 33 řádů se 66 čeleděmi. V dalších

přenáškách tohoto předmětu se jen zmíním o řádech, čeledích, případně rodech a

druzích dřevin. Podrobně se jim však budete věnovat v předmětu dendrologie.

Začnu u řádu Magnoliales - šácholanotvaré. Do něj patří čeledě: Magnoliaceae

- šácholanovité, Schisandraceae - magnolkovité a Calycacanthaceae - sazaníkovité.

Všechny rostliny do nich patřící nejsou na našem území původní. Všechny z nich

jsou dřevinami a to buď jako stromy nebo keře, případně liany. Ze známých, o nichž

se dozvíte v dendrologii, sem patří rod Magnolia a Liriodendron. Dalšími takovými

jsou řády:

a) Juglandales - ořešákotvaré, s čeledí Juglandaceae - ořešákovité a rody Juglans -

ořešák, Carya - ořechovec, Pterocarya - pterokarie
b) Hamamelidales - vilínotvaré, s čeledí Hamamelidaceae - vilínovité a rodem Hamamelis

- vilín

c) Platanales - platanotvaré, s čeledí Platanaceae - platanovité a rodem Platanus - platan

Také ostatní dále zmíněné řády, čeledě a rody zahrnují dřeviny. V řádu

Betulales - břízotvaré, v čeledi Betulaceae - břízovité rody Betula - bříza a Alnus - olše a

v čeledi Corylaceae - lískovité rody Carpinus - habr a Corylus - líska; v řádu Fagales -

bukotvaré, v čeledi Fagaceae - bukovité rody Fagus - buk, Quercus - dub a Castanea -

kaštanovník; v řádu Salicales - vrbotvaré čeleď Salicaceae - vrbovité rody Populus -

topol a Salix - vrba.

Poněkud déle se zastavím u řádu Urticales - kopřivotvaré. Do tohoto řádu

patří dřeviny i byliny se střídavými jednoduchými listy, obyčejně s palisty, které

záhy opadávají. Květy jsou nenápadné, obyčejně v hlávkách nebo v masitých

zdužnatělých lůžkách. Obvykle jsou jednopohlavní, dvoučetné, s lisenovým okvětím.
Tyčinky jsou ve stejném počtu jako je lístků okvětních a jsou postaveny za okvětními

lístky. Samozřejmě všechny tyto údaje neplatí naprosto pro celý řád stoprocentně.

Jsou i vyjímky. Mohou se vyskytnout květy jednotlivé, trojčetné i pětičetné a nahé.

Ovšem to jsou zřídkavé vyjímky. Blána pylových zrn je dvou až mnohopórová;

gynoeceum - pestíky jsou tvořeny 1 nebo 2 plodolisty. Semeník je zpravidla svrchní,

jednopouzdrý, s jedním vajíčkem a dvěma integumenty. Plodem je nažka, peckovice

a u mnoha zástupců se vyskytují specializovaná souplodí. Semena obvykle mají

endosperm.

Tento řád je rozšířen hlavně v tropech, méně již v mírném pásmu. Dělí se na 4 čeleď:

Moraceae, Ulmaceae, Urticaceae a Cannabaceae. Čeleď Moraceae - morušovníkovité u nás

není původní, ale je známá u nás vysazovanými dřevinnými druhy rodu Morus -
moruše. I čeleď Ulmaceae - jilmovité zahrnuje dřeviny. Rod Ulmus - jilm je u nás

původní a rod Celtis - břestovec je introdukován. Z bylinných zástupců se u nás

můžeme setkat v čeledi Uricaceae - kopřivovité a Cannabaceae - konopovité.

čeleď Urticaceae - kopřivovité zahrnuje byliny, polokeře, zřídka nevysoké

stromy, často pokryté žahavými chlupy. Listy jsou střídavé, zřídka vstřícné,

jednoduché, často s palisty. Cévy mají jednoduchou perforaci. Květy jsou velmi malé

ve vrcholičnatých květenstvích. Někdy je květenství redukováno na 1 květ. Květy

jsou jednopohlavní, nejčastěji jednodomé, obyčejně pravidelné, dvoučetné, zřídka

trojčetné nebo pětičetné. Prašníkové, samčí, květy mají obyčejně 4 okvětní lístky a

stejný počet tyčinek. Pestíkové, samičí, květy mají většinou 4 okvětní lístky a pestík -
Gyoeceum je srostlý ze dvou plodolistů s jednopouzderným semeníkem. Vajíčka

jsou přímá. Plod je malý oříšek, který je často uzavřen ve vytrvalém kalichu. Semena

mají přímý zárodek a masitý endosperm. Do této čeledi patři světově asi 45 rodů s

více než 700 druhy, jež jsou rozšířeny hlavně v tropických pásmech. Některé druhy

zasahují do mírných a chladných pásem obou polokoulí. U nás je čeleď zastoupena 2

rody.

Prvním z nich je rod Urtica - kopřiva. Jde o jednoleté nebo vytrvalé byliny se

vstřícnými a jednoduchými listy, které mají velké palisty. Květy jsou drobné, v
hustých větvených úžlabních květenstvích, jsou jednodomé nebo dvoudomé, se

zelenavým okvětím. Plodem je nažka uzavřená do obou zveličených okvětních

lístků. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. U nás jsou domácí 3 druhy, které

jsou nitrofilní. Nejrozšířenější je Urtica dioica - kopřiva dvoudomá, dalším je plevelný

Urtica urens - žahavka obecná a posledním je vzácný Urtica kioviensis - kopřiva lužní.

Ostatní druhy, u nás se vyskytující, jsou k nám zavlečeny většinou na ruderální

stanoviště.

Dalším rodem této čeledě, u nás domácím, je rod Parietaria - drnavec. Jedná se

o trvalé byliny bez žahavých trichomů, se střídavými jednoduchými listy bez palistů.

Do tohoto rodu patří celkově ve světě 7 druhů. U nás je původní a vzácný nitrofilní

druh Parietaria officinalis - drnavec lékařský.

Další čeledí řádu Urticales u níž se trochu zastavím je čeleď Cannabaceae -

konopovité. Rostliny , které do této čeledi patří jsou jednoleté nebo vytrvalé, jsou

drsně chlupaté. Mají vzpřímené nebo ovíjivé lodyhy. Listy mají dlanitou žilnatinu.

Rostliny jsou dvoudomé, samčí květy stopkaté, samičí přisedlé. Plodem je nažka. Do

této čeledě patří celosvětově 2 rody se 4 druhy. U nás je domácí jeden rod se velmi

populárním druhem, dnes velmi hospodářsky využívaným. Jde o druh Humulus
lupulus - chmel obecný. Z popisu druhu je nutné zdůraznit pravotočivou ovíjivost.

Jde o druh, který je náročný živiny, teplo a zvýšenou půdní vlhkost. Druhým rodem

této čeledě je rod Cannabis - konopě. Zde se zastavím déle než je nutné. I když se

jedná v naší květeně o okrajový rod se svými dvěma druhy, je důležité si ozřejmit

některé skutečnosti. Oba druhy tohoto rodu, jsou k nám zavlečeny. Vizuálně si jsou

velmi podobny a v rámci rodu se dají charakterizovat následovně: byliny jednoleté,

dvoudomé, neoplétavé, listy jsou vstřícné nebo střídavé, hluboce dlanitosečné. Jsou

náročné na obsah dusíku a vláhy v půdě. Oba druhy obsahují Druh Cannabis sativa -

konopě setá je velmi dlouho pěstovaný druh. Pochází z Indie a západní Asie, kde jej

již kolem roku 900 př. n. l. pěstovali Indové a Skytové pro olejnatá semena a omamný

sekret, a teprve později pro vlákna. Teprve v prvních stoletích n.l. přešla kultura

konopí do jižní a střední Evropy. Lýková vlákna vynikají zvláštní pevností a tuhostí.

Konopný olej je používán většinou jako technický. Velmi těžko odlišitelná varieta
indica vylučuje nepříjemně páchnoucí pryskyřičný sekret v celém samičím květenství.

Tato látka má halucinogenní účinky, které se rozumně využívá ve farmaceutickém

průmyslu a nerozumně zneužívá jako marihuana nebo hašiš. Mimo této

halucinogenní látky obsahuje rostlina i jed cannabinol. Druh Cannabis ruderalis -

konopě rumištní pochází z jižní Ukrajiny a je k nám v poslední době zavlékán na

ruderální stanoviště hlavně železnicí. I tento druh obsahuje halucinogenní alkaloid,

ale v podstatně nižší míře.

Řád Caryophyllales - hvozdíkotvaré.

Samozřejmě i zde se můžete setkat s jinými názvy, podle významných čeledí a rodů

v něm obsažených. Takže se můžete setkat s označením Dianthales - česky opět

hvozdíkotvaré a s označením Silenales - silenkotvaré.

Do řádu Caryophyllales patří především byliny, méně často dřeviny. Listy mají

střídavé i vstřícné, jednoduché. Listy mají často palisty. Květy jsou rozmanitě

stavěné, oboupohlavní nebo jednopohlavní. Obvykle jsou pravidelné, většinou

pětičetné, s rozlišeným květním obalem nebo zřídka obal nemají. Tyčinky jsou

jednom až dvou kruzích. Pestík je apokarpický, tedy složen z nesrostlých plodolistů,
nebo cenokarpický, tedy složen ze srostlých plodolistů. Semena mají ohnutý zárodek

s perispermem bez endospermu. Někteří autoři rozdělují řád Caryophyllales do

několika samostatných řádů, např. Phytolaccales - líčidlotvaré, Portulacales -

šruchotvaré a Caryophyllales - hvozdíkotvaré.

Na čem se většina autorů shodne, jsou čeledi. Je okrajově se zmíním o čeledích

Phytolaccaceae - líčidlovité, Aizoaceae - kosmatcovité, Tetragoniaceae - čtyřbočovité a

Nyctaginaceae - nocenkovité. Tyto jsou někdy zahrnuty do řádu Phytolaccales. Rody a

druhy, v těchto čeledích uváděné z výskytu na našem území, jsou zde nepůvodní a

byly k nám zavlečeny záměrně, jako pěstované zeleniny nebo na okrasu. Čeledi

Portulacaceae - šruchovité a Basellaceae - bazelkovité jsou někdy přiřazeny do

samostatného řádu Portulacales. Na našem území původním je pouze rod Montia -

zdrojovka se svými druhy. Tyto druhy jsou luční, často příbřežní s vyššími nároky na

živiny a samozřejmě vodu. Ostatní rody a druhy k nám byly zavlečeny opět většinou

jako pěstovaná zelenina nebo jako okrasné rostliny.

Následně uváděné druhy patří do nepočetných rodů, často u nás i

monodruhovým. Podle poslední taxonomické nomenklatury pak patří do zvláštní

čeledi Illecebraceae - nehtovcovité, dříve pak do velké čeledi Caryophyllaceae. Takže
čeleď Illecebraceae - nehtovcovité zahrnuje drobné, drobnokvěté byliny, se střídavými,

vstřícnými nebo přeslenitými listy. Listy mají palisty. Okvětní lístky (Perigon) jsou

volné nebo jsou jen srostlé na bázi. Někdy jsou rozlišeny do koruny (Corolla) a

kalichu (K-calyx) a jsou pětičetné. Květy mají většinou 3 pestíky.

Druhy rodu Spergula - kolenec jsou charakterizovány jako jednoleté nebo

dvouleté, drobně trsnaté byliny s jednoduchými nebo chudě větvenými lodyhami a

čárkovitými, vstřícnými listy. Květy jsou v konečných vidlanech, pětičetné,

oboupohlavní, pravidelné s bílými korunními plátky. Plodem je tobolka. Do tohoto

rodu patří 5 druhů, rozšířených na severní polokouli v mírné zóně. Domácí jsou 3,

které rostou hlavně na písčitých půdách. Nejčastěji se vyskytují jako plevel. Jsou v

lesních školkách a ve světlých a druhotných borových lesích.

Do rodu Spergularia - kuřinka patří jednoleté nebo vytrvalé trsnaté byliny s

poléhavými nebo vystoupavými lodyhami a vstřícnými čárkovitými listy, nesoucími

v úžlabí svazečky listů. Květy jsou v chudých vidlanech, jsou oboupohlavní nebo

jednopohlavní. Květní vzorec je následovný K 5, C 5, A 5 nebo 10, G (3) svrchní.
Tento vzorec nám vypovídá o tom, že květ má 5 kališních lístků - K 5, 5 korunních

plátků - C 5, 5 nebo 10 tyčinek - A 5 nebo 10 a 3 tangenciálně srostlé pestíky. Plodem

je tobolka, která se otvírá 3 chlopněmi. Do tohoto rodu patří 20 druhů, které jsou

rozšířeny hlavně na slaniskách. U nás jsou

domácí 4 druhy. Nečastěji se

vyskytujícím je Spergularia rubra - kuřinka červená.

V rodu Herniaria jsou jednoleté až vytrvalé a přitiskle trsnaté byliny. Lodyhy

jsou bohatě větvené, se spodními listy vstřícnými, horními střídavými. Jeden z obou

listů vždy zakrňuje. Květy tvoří postranní i vrcholová klubíčka. Jsou velmi drobné,

zelené a pětičetné. Plodem je tobolka. Do tohoto rodu patří 15 druhů, ve střední

Evropě je jich pět a u nás domácí jsou 3. Z nich nejvíce roztroušeně rozšířený v

jižních a středních Čechách je Herniaria glabra - průtržník lysý, který vyhledává

stanoviště slunných a suchých písčin, polí, kamenitých cest, poříčních navigací a

železničních náspů. Ostatní rody a druhy této čeledě jsou na našem vzácné.

Dostál ve své květeně z roku 1989 rozlišuje čeleď Alsinaceae popř. Stellariaceae -

ptačincovité, zatímco v připravované velké osmidílné Květeně tato čeleď vylišena
není. Čeleď Alsinaceae - ptačincovité zahrnuje jednoleté až víceleté většinou menší

byliny. Listy jsou vstřícné, bez palistů, nedělené a celokrajné. Květenství jsou

vidlanová a pravidelná, kališní ušty jsou volné, koruna bílá a korunní plátky jsou

často dvouklané, tyčinek je 5 nebo 10 a rostliny mají 2-5 tangenciálně srostlých

pestíků. Plody jsou tobolky.

Rod Moehringia - mateřka zahrnuje jednoletky nebo trvalky s tenkými,

větvenými lodyhami. Listy mají čárkovité nebo vejčitě eliptické. Květy jsou drobné,

bílé, čtyřčetné až pětičetné, s plátky celokrajnými nebo mělce vykrojenými; Jedinci

mají 8-10 tyčinek a 2-3 srostlé pestíky. Do rodu patří celosvětově 20 druhů ve

studeném a mírném pásmu severní polokoule. U nás jsou domácí 2 druhy, rozšířený

Moehringia trinervia - mateřka trojžilná a zřídkavý, na vápencích se vyskytující

Moehringia muscosa - mateřka mechovitá.

Do rodu Arenaria - písečnice patří jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé, trsnaté

nebo polštářovité byliny. Listy mají vstřícné, celokrajné a naspodu srostlé. Květy jsou

jednotlivé nebo ve vidlanech a jsou pětičetné. Plodem je tobolka. Do tohoto rodu

patří 160 druhů, rozšířených po celém světě, z nichž jsou 4 u nás domácí a hlavně

rostou na slunných a relativně suchých místech na skalách. Můžeme je však nalézt

též na pasekách a trvalých lesních světlinách.

Rod Holosteum - čmánec nebo též plevel zahrnuje jednoleté rostliny s tenkými

kořeny a s jednou až několika přímými lodyhami. Květy jsou na vrcholech lodyh a v

okolících; koruna je bílá nebo bledě růžová; tyčinek je 3-10, blizny jsou 3. U nás je

domácí jeden druh Holosteum umbelatum - čmánec okoličnatý. Tento druh roste hojně

na stanovištích středně až slabě živinově bohatých a hlavně v létě suchých.

Druhy rodu Alsinula - žabinec jsou často přiřazovány rodu Stellaria. Tedy do

rodu Alsinula patří jednoleté a dvouleté byliny s oblými, poléhavými nebo

vystoupavými lodyhami. Květenství vytváří vrcholové vidlany. Květy jsou bílé a

drobné. Koruna je buď zakrnělá nebo je stejně dlouhá jako kalich. Plodem je tobolka

jen do 1/2 pukající. Ze známých druhů bych uvedl jen Alsinula media - žabinec
obecný, vám známý jako Stellaria media - ptačinec žabinec. Je to druhotně člověkem

rozšířený druh po celém světě, tzv. druhotný kosmopolit. Znáte jej jako velice

úporný plevel na zahradách.

Rod Stellaria - ptačinec zahrnuje druhy jedno- až více leté, s křehkými,

čtyřhrannými lodyhami. Květy jsou v řídkých vidlanech, vyrůstají z paždí listenů a

jsou dlouze stopkaté. Koruna je bílá a je delší než kalich. Tobolky pukají až k bázi. Na

vlhkých místech pramenišť a potoků je známým druh Stellaria nemorum - ptačinec

hajní. Od jemu velmi podobnému druhu Myosoton aquaticum se liší řapíkatými listy a

3 bliznami. Druh Stellaria holostea - ptačinec velkokvětý je zase druhem neutrálních až

slabě kyselých, dubohabrových, světlých lesů. Stellaria graminea - ptačinec trávovitý

je heliofyt nevápenatých sutí a pasek.

Rod Myosoton (dříve Malachium) je zastoupen jediným druhem, který je u nás

domácím. Jedná se o již dříve zmíněný Myosoton aquaticum. Jde o vytrvalé byliny s

přímými, vystoupavými, často popínavými lodyhami s vejčitě špičatými a pouze

dole řapíkatými vejčitě špičatými listy. Květy jsou oboupohlavní, pravidelné s
důležitým rozpoznávacím znakem - 5 bliznami. Druh je silně vlhkomilný.

Druhy rodu Moenchia jsou jednoleté, lysé, drobné byliny, s přímou lodyhou a

čárkovitě kopinatými listy. Květy jsou ve zdánlivých okolících a jsou drobné. Do

tohoto rodu patří několik málo druhů, které jsou rozšířeny hlavně ve Středomoří. U

nás je jeden domácí. Moenchia erecta (synonymum Moenchia quartenella) - bělička

vzpřímená je vzácným chráněným druhem na suchých místech, zvláště na písčinách

a též ve světlých, často borových lesích.

Do rodu Cerastium - rožec patří chlupaté jednoletky nebo trvalky, s chudě

větvenými lodyhami. Listy jsou vstřícné, přisedlé a celokrajné. Květenství je jedno až

mnohokvěté a vidlanovité. Květy jsou čtyřčetné až pětičetné s bílou korunou. Do

tohoto rodu patří přes 100 druhů, rozšířených po celé zeměkouli. U nás je domácích

15 druhů. Většina našich druhů je lučních, ale jsou mezi nimi i druhy plevelné. Tyto

obě skupiny druhů jsou pak na pasekách, v lesních školkách a v lemech lesů. V

lesním zástinu a hlavně v lesích s druhotnou dřevinnou skladbou se nejčastěji

můžeme setkat s druhem Cerastium holosteoides (synonymum Cerastium vulgare ssp.

triviale) - rožec obecný. Na loukách je nejčastější m druhem Cerastium arvense - rožec

rolní. Cerastium tomentosum - rožec plstnatý je vám známá stříbrně plstnatá

kobercovitá skalnička.

V rodu Minuartia - kuřička jsou vytrvalé, zřídka jednoleté byliny, s přímými

lodyhami a úzkými listy. Květy jsou většinou ve vidlanech, bílé pětičetné a někdy

čtyřčetné. Do rodu patří 60 druhů, rozšířených v mírném a studeném pásmu severní

polokoule. Domácích je 8 druhů. Jde o druhy různých lesních stupňů i druhy

alpínské, rostoucí většinou na skalách, sutích, popřípadě písčinách. Některé druhy

rostou i na stinných místech, ale nesnášejí však přikrývání listím.

Rod Sagina - úrazník, charakterizují jednoleté nebo vytrvalé byliny, víceméně

trsnaté, s úzce čárkovitými listy. Květy jsou v chudých vidlanech, jsou drobné, čtyř

až pětičetné, oboupohlavní a pravidelné. Do rodu patří 20 druhů, rozšířených skoro

výlučně v severní mírné zóně, z nichž je u nás domácích 6. Jsou to heliofytní,

relativně vlhkomilné rostliny se zástupci v alpínské flóře, na skalách i písčinách.

Do rodu Scleranthus - chmerek, patří jednoleté nebo vytrvalé trsnaté byliny s

větvenými lodyhami a vstřícnými čárkovitě štětinovitými, pichlavě špičatými, na

bázi srostlými a bezpalistovými listy. Květy jsou v bohatých vidlanech, jsou drobné,
pětičetné, oboupohlavní a pravidelné. Do rodu patří více druhů, rozšířených v

Evropě, Asii, Africe a Austrálii, z nichž jsou u nás domácí 3 druhy.

V čeledi Illecebraceae - nehtovcovité se zmíním pouze o třech rodech.

Prvním z nich je rod Spergula - kolenec. Patří do něj jednoleté nebo dvouleté,

drobně trsnaté byliny, s jednoduchými nebo chudě větvenými lodyhami a

čárkovitými, vstřícnými listy. Květy jsou v koncových vidlanech, jsou pětičetné,

oboupohlavní a pravidelné. Korunní plátky jsou bílé. Do rodu 5 druhů, rozšířených

v severní mírné zóně. Domácí jsou 3 a rostou hlavně na písčitých půdách. V lesích se

s nimi setkáme jako plevelnými druhy lesních školek a ve světlých, často druhotných

borových lesích.

Dalším zmíněným rodem je rod Spergularia - kuřinka. Jde o jednoleté nebo

vytrvalé trsnaté byliny s poléhavými nebo vystoupavými lodyhami a vstřícnými,

čárkovitými listy, nesoucími v úžlabí svazečky listů. Do tohoto rodu patří 20 druhů,

rozšířených hlavně na slaniskách. U nás jsou domácí 4. Tři z nich jsou svým

výskytem obligátně vázáni na slaniska, kterými naše uzemí příliš neoplývá a jsou

tudíž druhy chráněnými. Nejčastěji se vyskytujícím je Spergularia rubra - kuřinka

červená, s nímž se můžeme setkávat na mezích, pastvinách, březích vod a hojně v

určitém sukcesním stadiu úhorů.

Z celosvětově vyskytujících se 15 druhů rodu Herniaria - průtržník jsou na našem
území pouze 2 domácí. Na pole, kamenité cesty, poříční navigace a železniční náspy

je vázán hojný Herniaria glabra - průtržník lysý.

čeleď Caryophyllaceae, dříve též označovaná jako Dianthaceae nebo i Silenaceae,

zahrnuje, mimo vzácných rodů Pleconax - mnohožilka a Gypsophila - šater, vám

nejznámější velmi rozšířené následně uváděné rody se svými druhy. Ještě než se
však o nich budu zmiňovat, rád bych se zastavil u jednoho vám podvědomě

známého rodu.

Jedná se rod Agrostemna - koukol. Tento rod je u nás zastoupen jediným

druhem Agrostemna githago - koukol polní. Tento druh k nám byl zavlečen již v

počátcích zemědělství s obilím. Původní je v Přední Asii, odkud k nám přišel přes

jihovýchodní Evropu. Kdysi velmi hojný druh se s postupující mechanizací a

především chemizací zemědělství stal vzácným až chráněným.

Z těch známých rodů se začnu u rodu Lychnis - kohoutek. Do tohoto rodu

patří statnější jednoletky nebo trvalky s lodyhami víceméně vzpřímenými. Listy mají

vstřícné, bezpalisté a často mají přízemní listovou růžici. Květy jsou sestaveny ve
vidlanech. Kalich mají bez vnějších listenů, je naspodu srostlý a je pětizubý. Korunní

plátky mají zoubkovitou pakorunku. Plodem je tobolka, která je jednopouzdrá a

puká 5 zuby. Do tohoto rodu patří asi 10 druhů ve Starém světě a to zejména na

Sibiři. U nás jsou domácí druhy dva a to Lychnis flos-cuculi - kohoutek luční, na

vlhkých až mokrých někdy i rašelinných loukách a Lychnis coronaria - kohoutek

věncový přesně na opačných stanovištích - suché světlé lesy a křovinaté stráně.

Z rodu Steris - smolnička je u nás přítomný pouze jediný druh Steris viscaria -

smolnička obecná. Jiné názvy Viscaria vilgaris nebo Viscaria viscosa jsou synomyma.

Rod Silene - silenka zahrnuje jednoletky nebo trvalky se vstřícnými

celokrajnými listy. Květy jsou ve vidlanech, které někdy skládají latnatá nebo
chocholičnatá květenství, jsou oboupohlavní, zřídkavě jednopohlavní. Kalich je 5-

10zubý. Korunní plátky mají víceméně vyvinutou zoubkovitou pakorunku. Semeník

má 3-5 tyčinek a je svrchní. Plodem jsou tobolky. Do tohoto rodu patří přes 450

druhů rozšířených od Arktidy až k vysokým horám tropů na jižní polokouli. U nás

je domácích 6 druhů. Silene vulgaris - silenka nadmutá, Silene italica - silenka italská,

Silene nutans - silenka nící, Silene viridiflora - silenka zelenokvětá, Silene longiflora -

silenka dlouhokvětá a Silene rupestris - silenka skalní. Některé z nich jsou velmi

vzácné a chráněné. Mimo posledně jmenované ho druhu jsou všechny druhy sušších

a teplejších poloh, často pouze lučních porostů. Silene rupestris je druhem skalních

sutí Krkonoš.

Od předcházejícího rodu byl odlišen na základě znaku drobných výlučně

jednopohlavních květů rod Otites - ušnice. U nás jsou známy dva sem náležející

druhy Otites cuneifolius - ušnice klínolistá (dříve uváděný jako Silene otites) a Otites

pseudootites - ušnice nepravá (dříve Silene borysthenicus). Oba druhy jsou vzácné a

chráněné a obývají suchá, teplá a živná stanoviště. Nejsou v lesích.

Dalším velmi početným a opět v poslední době rozděleným rodem je rod

Melandrium - knotovka. Jsou to trvalky podobné rodu Silene, ale chlupaté nebo
žláznatě pýřité. Květy mají oboupohlavní nebo jednopohlavní; kalich je 5četný a

často je nafouklý. Korunních plátků je 5 a jsou dvoulaločné; pakorunka je dvouzubá.

Plodem je krátce stopkatá tobolka s 10 zuby. Do rodu patří asi 80 druhů na severní

polokouli, v Kapsku a v jihoamerických Andách. U nás jsou domácí druhy 2, které se

mohou křížit. Melandrium pratense - knotovka luční (dříve též Malandrium album) s

bílými květy, je druhem suchých luk, křovin mezí a rumišť. Pokud je uváděn z lesů,

tak pouze z teplomilných, případně šípákových doubrav, ale hlavně spíše jejich

okrajů. Melandrium sylvestre - knotovka lesní (dříve též Melandrium rubrum) s

červenými květy je druhem vlhčích a stinnějších stanovišť a to jak lužních lesů, tak i

horských listnatých převážně bukových lesů. Vyskytuje se i na vlhkých stanovištích

luk a to i horských.

Od předcházejícího rodu Melandrium byl oddělen rod Elisanthe - tetřice. Druhy

zde přítomné jsou velmi příbuzné knotovce a silence, ale mají pouze oboupohlavní

květy a tobolky jsou se 6 zuby. Oba u nás domácí druhy jsou vzácné a jeden z nich je

dokonce chráněný a zaujímají polohy živné, suché a u nás nejteplejší. Elisanthe viscosa

- tetřice lepkavá (často známý též jako Melandrium viscosum nebo Silene viscosa) je

chráněná. Elisanthe noctiflora - tetřice noční, známý jako Melandrium noctiflorum nebo
Silene noctiflorum, je v nížinách hojnější, ale pro celé území je však druhem vzácným.

Druh roste na polích, hlavně kukuřičných, vinicích a na rumištích.

Do rodu Dianthus - hvozdík patří jednoletky nebo trvalky různého vzhledu.

Lodyhy mají kolénkaté, listy vstřícné, úzce kopinaté až čárkovité, mají rovnoběžnou

žilnatinu a jsou bezpalisté.Květy jsou jednotlivé nebo ve vrcholičnatých klubíčcích a

jsou pětičetné. Pod kalichem je šupinovitý podkalich; kalich je trubkovitý 5zubý.

Koruna je bílá, růžová nebo červená, plátky jsou dlouze nehetnaté s celokrajnou nebo

třásnitou čepelí, nejsou dvouklané. Tobolka je jednopouzdrá a čtyřzubá. Do rodu

patří přes 350 druhů, rozšířených ve Starém světě, hlavně ve Středozemí. V Africe

rostou 3 druhy. U nás je domácích 9 druhů. Druhy se často mezi sebou kříží. Jsou

většinou heliofytní, popřípadě snášejí slabší zástin ve sterilním stavu. Rostou na

skalách a na sutích lesního i alpínského stupně. Některé jsou lesostepní. Nejznámější

a nejrozšířenější je Dianthus carthusianorum - hvozdík kartouzek. Je to velmi

proměnlivý druh s cca 5 poddruhy.

Řád Plumbaginales - olověncotvaré

Tento řád je zastoupen jedinou čeledí Plumbaginaceae - olověncovité. Do této čeledi

patří byliny nebo dřeviny s květy pravidelnými, oboupohlavními a pětičetnými.

Pestík je srostlý z 5 plodolistů a má 5 volných čnělek. Je jednopouzdrý s jedním

vajíčkem. Čeleď je u nás zastoupena čtyřmi rody, z nichž je pouze jeden u nás

domácí.

Tím domácím je rod Armeria - trávnička. U nás je zastoupen jediným vzácným

druhem Armeria vulgaris - trávnička obecná. Druh roste na lokách pastvinách,

písčinách a skalách. Významným je obligátní serpetinofytní podruh rostoucí pouze

na hadcích Armeria vulgaris subspecies serpentini - trávnička obecná hadcová.

Ostatní rody Limonium - limonka, Goniolimon - suchobýl a Plumbago - olověnec

se svými druhy, nejsou u nás původní a pokud se na našem území vyskytnou jde

většinou o zplaněné okrasné druhy. Za všechny se zmíním pouze o Limonium

sinuatum - limonce chobotnaté. Tento druh vám více řekne pod dřívěji uváděným
jménem Statice sinuata. Tento druh, původní v jižní Evropě, je často pěstován v

zahradách pod jménem krasatina nebo statice jako ozdobná tzv. suchá kytka.

Řád Chenopodiales - merlíkotvaré

Samostatný řád Chenopodiales uvádí pouze Dostál ve své Nové květeně, ostatní autoři

řád nerozlišují a obě se náležející čeledě Chenopodiaceae - merlíkovité a Amaranthaceae -

laskavcovité jsou přiřazeny k předešlému řádu Caryophyllales.

čeleď Amaranthaceae - laskavcovité se svými rody a druhy je na našem území

nepůvodní a byly k nám zavlečeny. Jsou většinou zavlečenými plevely, dnes se

velice často velmi rozšiřujícími buď na polích nebo zahradách, ale často i v různých

překladištích, na skládkách a podél železnic a silnic. Jsou natolik úpornými plevely,

že se jich velice těžko zbavujeme. Všechny sem patřící druhy jsou heliofytní a silně

nitrofilní. Jsou to většinou jednoletky, velice vzácně jsou víceleté. Většinou to jsou

byliny někdy polokeře a zřídka keře nebo stromy. Listy jsou střídavé nebo vstřícné,

obyčejně jednoduché, bez palistů. Květy jsou nejčastěji v hustých, vrcholičnatých

latách nebo klasech, jsou malé, pravidelné jedno- nebo oboupohlavní. Kalich je pěti-
až čtyřčetný, koruna chybí. Prašníků je 5 a pestík je tvořen 2-3 plodolisty. Plodem je

většinou tobolka. Do této čeledě patří na celém světě 65 rodů a cca 900 druhů. K nám

byly zavlečeny 3 rody - Celosia - nevadlec, Gomphrena - pestrovka a Amaranthus -

laskavec. Posledně jmenovaný rod má nejvíce k nám zavlečených druhů. V poslední

době, souvislosti s módností různých makrobiotických jídel našli širokého uplatnění

hlavně druhy původem ze Střední a Jižní Ameriky: Amaranthus spinosus - laskavec

trnitý celá rostlina do salátů; Amaranthus chlorostachys - laskavec zelenoklasý,

synonymním jménem Amaranthus hypochondricus a Amaranthus paniculatus - laskavec

krvavý, synonymním jménem Amaranthus cruentus, obsahují ve svých semenech

lepek, takže se využívají jako mouka na speciální pečivo.

čeleď Chenopodiaceae - merlíkovité zahrnuje jednoleté i vytrvalé byliny, zřídka

dřeviny. Listy mají střídavé nebo vstřícné, jednoduché, často jsou velice redukované.

Lodyhy i listy jsou buď lysé nebo pýřité až huňaté, často s měchýřkovými chlupy,

projevujícími se jako moučný poprašek. Květy jsou v klubíčkách, tvořících často
různé typy složených květenství jsou oboupohlavní a pravidelné. Do čeledě

zařazujeme asi 110 rodů přibližně s 1500 druhy, rozšířenými hlavně v Austrálii a

Asii. U nás je domácích 12 rodů s 26 druhy. Celá čeleď je ostře ekologicky vyhraněná,

význačná velmi svérázným metabolismem, halofilií, vysokým osmotickým tlakem a

sukulentní stavbou mnoha druhů. U nás se vyskytuje velký počet druhů

zavlečených.

Rod Polycnemum - chruplavník zahrnuje jednoleté byliny nebo polokeře s

přisedlými, šídlovitými listy. Květy jsou jednotlivé, oboupohlavní a malé. Do tohoto

rodu patří 4 domácí druhy, rostoucí na písčinách.

Rod Beta - řepa je znám především zemědělcům, protože jediný domácí druh Beta

vulgaris - řepa burák je základem pro mnoho kultivarů.

Do rodu Chenopodium - merlík patří jednoletky až trvalky s jednoduchou až

bohatě větvenou lodyhou. Listy jsou vždy jednoduché trojúhle kosníkovité. Rod má

asi 300 druhů, rozšířených většinou v mírných pásmech. Některé z nich jsou

ubikvisty, tzn. všeobecně rozšířené. U nás je domácích 12 druhů hlavně slanobytných

a nitrofilních, převážně plevelného a ruderálního rázu. Nejobvyklejšími z nich jsou:

Chenopodium album - merlík bílý, Chenopodium polyspermum - merlík mnohosemenný a

Chenopodium bonus-henricus - merlík všedobr se vyskytují na ruderálních stanovištích
a skládkách chlévské mrvy, přehnojených polích a pomístně druhotně v lesích a na

pasekách.

V rodu Atriplex - lebeda jsou jednoleté a vytrvalé byliny se střídavými,

trojhranně kosníkovitými listy. Květy jsou v klubíčcích, skládajících nejčastěji

koncové lichoklasy a jsou nejčastěji jednodomé. Do tohoto rodu patří přes 100 druhů,

nichž je u nás 5 domácích. Nejrozšířenější z nich je Atriplex patula - lebeda rozkladitá

a vyskytuje se na podobně dusíkem exponovaných stanovištích jako druhy rodu

předcházejícího.

Ze známých rodů do této čeledě patří k nám zavlečený "zeleninový" rod

Spinacia - špenát a bohužel na dnes již většinou zničených halofytních stanovištích se

vyskytující rody Salicornia - slanorožec a Suaeda - solnička.

Řád Polygonales - rdesnotvaré

Do tohoto řádu patří byliny, keře, liany a zřídka nevysoké stromy. Lodyhu mají

článkovanou. Listy jsou většinou střídavé, zřídka vstřícné nebo v přeslenech. Na bázi

mají blanitý útvar, zvaný botka - ochrea, který objímá bázi článku nad uzlinou.

Květy jsou malé, nenápadné, jsou v klubíčcích, skládajících lichoklasy nebo laty.
Velmi zřídkavě rostou květy jednotlivě. Květy jsou jedno- nebo oboupohlavní, jedno-

nebo dvoudomé, pravidelné s listenovitým někdy korunovitým okvětím. Květy jsou

stavěné převážně podle čísla 3, výjimečně podle čísla 2. Okvětí často vytrvává na

plodu. Semeník je svrchní, jednopouzdrý a je s jedním vajíčkem. Plodem je nažka.

Řád má jednu čeleď Polygonaceae - rdesnovité, do níž patří asi 40 rodů, přibližně s

1000 druhy, rozšířenými téměř po celém zemském povrchu, ale hlavně však v

mírném pásmu severní polokoule.

Rod Rumex - šťovík zahrnuje trvalky, zřídkavě jednoletky. Okvětí je tvořeno 6

plátky ve dvou kruzích. Vnitřní kruh je tvořen plátky nápadně většími, za plodu

vytrvávajícími; jsou to tzv. krovky; jejich tvar a struktura je důležitým diagnostickým

znakem. Prašníků je 6, pestíky jsou srostlé ze 3 plodolistů a má 3 čnělky. Plodem je
nápadně trojboká nažka. Do tohoto rodu patří přes 100 druhů, z nichž je u nás 10

domácích. Jsou to druhy silně nitrofilní, případně slanobytné. mimo 5 druhů se

nachází hlavně v mokřadech stojatých a tekoucích vod, na slaniskách a také jako

plevel. Druhy se snadno kříží. Kříženci jsou většinou slabší konzistence, jsou sterilní

a květy opadávají před dozráním. Nejznámějšími druhy jsou: Rumex obtusifolius -

šťovík tupolistý, Rumex conglomeratus - šťovík klubkatý, Rumex sanguineus - šťovík

krvavý, kteří často zachází do stinnějších poloh lesů, hlavně lužních; Rumex crispus -

šťovík kadeřavý, Rumex aquaticus - šťovík vodní a Rumex maritimus - šťovík pobřežní

jsou druhy vlhkých až mokrých, často ruderálních, ale především slunných

stanovišť; Rumex alpinus - šťovík alpský je zase znám hlavně z oblasti horských niv a

míst bývalých salaší.

Rod Acetosa - kyseláč zahrnuje vytrvalé byliny, zpravidla vyšší než 25 cm.

Listy jsou na bázi hrálovité nebo střelovité a kysele chutnající. Rostliny jsou

dvoudomé i mnohomanželné. Květy jsou jednodomé, krovky jsou delší než nažky,

čnělky jsou přirostlé k hranám nažky. U nás jsou domácí 4 druhy. V dřívější

taxonomické nomenklatuře nebyl tento rod odlišen a všechny druhy byly zahrnuty

do rodu předcházejícího. Ze známých druhů tohoto rodu lze uvést: Acetosa pratensis -
kyseláč luční (dříve též uváděný jako Rumex acetosa), který určitě znáte jako

vyčnívající hlavně na pastvinách, hlavně nižších polohách; Acetosa alpestris - kyseláč

horský (s možným výběrem dalších jmen Rumex alpestris, Rumex arifolius, Acetosa

arifolia, Acetosa pratensis ssp. arifolia) je druhem horským.

Do rodu Acetosella - kyselka náleží drobné, vytrvalé byliny s přímou, v horní

části slabě větvenou lodyhou. Listy jsou čárkovitě kopinaté na bázi střelovité nebo

hrálovité. Květy jsou dvoudomé, vnější okvětí je vzpřímené s krovkami sotva 1 mm

dlouhými. V současnosti uváděné 3 druhy byly vylišeny z původního jednoho na

základě karyotypů a ekologických nároků. Tímto druhem byl Acetosella vulgaris -

kyslička obecná.

I následovný rod Bistorta - hadí kořen byl původně zahrnut do rodu dále

uváděného. Do tohoto rodu patří trvalky s nevětveným nadzemním stonkem,

končícím lichoklasem růžových nebo bělavých květů. Řapíky listů vyrůstají ze středu

neobrvené hnědě zbarvené botky. U nás je domácí druh jediný Bistorta major - hadí

kořen větší. Jak jsem již podotkl v tomto rodu úvodem, můžeme se setkat s dřívějším

názvem podle jiného zatříděni tohoto rodu, a to s taxonomickým označením
Polygonum bistorta - rdesno hadí kořen, které je tedy synonymem. Druh Bistorta major

můžeme nalézt na nitrofilních stanovištích v horách.

Stejně tak rod Persicaria - rdesno byl zahrnut do rodu Polygonum a všechna

druhová jména rodu Persicaria má svá synonyma Polygonum. Tento rod zahrnuje

jednoletky nebo trvalky. Listy mají různý tvar, botky jsou hnědé, celokrajné nebo

brvité, ale ne dřípené; Květní klubíčka vyrůstají z úžlabí listenů podstatně menších

než asimilační listy, takže květenství v lichoklasu je zřetelně odlišeno od vegetativní

části rostliny. U nás je šest druhů domácích a rostou vesměs v aluviálních územích

nebo na močálech a mokřadech. Jsou výraznými heliofyty. Pozoruhodným je druh

Persicaria amphibia - rdesno obojživelné (též se synonymním názvem Polygonum

amphibium). Tento druh má schopnost růst jak přímo ve vodě vzplývavě, tak i na

vlhkých a mokrých stanovištích jako terestrická rostlina.

Původně velice široký rod Polygonum sensu lato - truskavec byl zúžen do

užšího pojetí, jež se latinsky označuje Polygonum sensu stricto. V současnosti zahrnuje

jednoleté nebo vytrvalé byliny s přímou až poléhavou lodyhou. Listy jsou vejčitě

kopinaté až čárkovité. Botky jsou tence blanité, stříbřitě lesklé, bílé a průsvitné. Květy

jsou jednotlivé v chudých konečných lichoklasech nebo v úžlabních svazečcích. Do

rodu patří 150 druhů, rozšířených po celé zeměkouli, převážně však v mírné zóně. U

nás jsou domácí 3 druhy, které rostou na písčinách a dunách, případně jako plevel.

Na našem území se ještě přirozeně setkáme s druhy rodu Fallopia - opletka

(dříve označovaný Bilderdykia). Druhy sem náležející jsou jednoleté nebo víceleté

popínavé nebo oplétavé byliny. Listy jsou střídavé řapíkaté a střelovité nebo srdčité.

Botky jsou šikmo ukončené. Květy jsou v latách nebo úžlabních lichoklasech a jsou

řídké. U nás jsou domácí 2 druhy. Fallopia convolvulus - opletka obecná je hojným

obtížným plevelem na polích, úhorech, rumištích a v křovinách. Fallopia dumetorum -

opletka křovištní je druhem především lužních lesů.

V rámci této čeledě bych se ještě rád zmínil o třech, k nám importovaných

rodech.

Rod Rheum - reveň - rebarbora má u nás především pěstovaného zástupce z

východní Asie - Rheum rhabarbatum - reveň kadeřavá.
Dalším rodem je rod Fagopyrum - pohanka. U nás má odedávna pěstovaného

zástupce, pocházejícího ze Střední Asie, - Fagopyrum esculentum (někdy též známého

jako Fagopyrum vulgare nebo Fagopyrum sagittatum) - pohanka obecná.

Spíše v poslední době se rozšiřující rod z východní Asie je Reynoutria - křídlatka. Z

parků se značně na vlhkých a živnějších místech šíří dva druhy: Reynoutria japonica -

křídlatka japonská a Reynoutria sachaliensis - křídlatka sachalinská. Oba druhy můžete

též znát pod dřívějším názvem Polygonum cuspidatum, což je jedno ze synonym pro

Reynoutria japonica a Polygonum sachaliense.

Řád Dilleniales - dilleniotvaré

Celý řád zastoupený u nás jednou čeledí a jedním rodem nepatří k původním na

našem území. Známý je především zahradníkům. Tedy jedná se o čeleď Paeoniaceae -

pivoňkovité se svým rodem Paeonia - pivoňka. K nám zavlečených 6 druhů tvoří
statné víceletky nebo výjimečně keře s hlízovitými kořeny. Listy jsou střídavé,

bezpalisté 1-3x trojeně složené. Květy jsou jednotlivé, mají 6-14 někdy i 20 cm v

průměru a jsou oboupohlavní. Květní vzorec: K 5, C 5-10, A nekonečno, G 2-5

svrchní, na bázi s prstenčitým žláznatým valem. Plodem jsou měchýřky. Jsou velké,

plstnaté, rozestálé a vícesemenné.

řád: Ranunculales - pryskyřníkotvaré

zahrnuje byliny, velmi zřídka dřeviny s jednoduchými nebo složenými listy, které

mají obvykle dlanitou nervaturu. Cévy mají jednoduchou perforaci. Květy jsou

pravidelné nebo souměrné, oboupohlavní nebo jednopohlavní, s jednoduchým nebo

zdvojeným květním obalem. Tyčinky jsou v různém počtu (3 až mnoho) ve

šroubovici. Gynoeceum - pestík je apokarpický. Pylová zrna vznikají simultánně a

patří k trojbrázdovému typu. Vajíčko je anatropické, semena mají malý zárodek,

často s velkým endospermem. Ranunculales jsou velmi starou skupinou rostlin, s

primitivními znaky stavby orgánů, nízkou energetickou hladinou a specializovaným

metabolismem. Řád se rozděluje na 10 čeledí, 141 rodů a více než 3100 druhů,

rozšířených v tropickém, subtropickém i mírném pásmu. u nás je zastoupena jedna
čeleď Ranunculaceae - pryskyřníkovité; druhá čeleď, uváděná jinými autory

Berberidaceae - dříšťálovité je Dostálem odlišena do vlastního řádu Berberidales.

Do čeledi Ranunculaceae - pryskyřníkovité patří většinou byliny víceleté,

zřídkavě jednoletky nebo keře. Listy jsou střídavé většinou jen přízemní. Listy nemají

palisty. Listová čepel je jednoduchá nebo složená. Květy vyrůstají jednotlivě nebo v

hroznovitých květenstvích; jsou acyklické, hemicyklické i cyklické, oboupohlavní

nebo jednopohlavní, pravidelné nebo souměrné, většinou pětičetné nebo podle

neurčitého čísla. Květní obaly jsou buď rozlišeny do kalichu a koruny, nebo jsou

nerozlišené, anebo koruna zakrňuje v medníky a kalich se korunovitě zbarvuje.

Tyčinek je mnoho nebo 6 a jsou volné. Semeník je svrchní a je tvořen velkým počtem

plodolistů. Plod je nažka, měchýřek, bobule nebo nepravá tobolka. Rostliny jsou

většinou jedovaté. V čeledi je 45 rodů s více než 2000 druhy, rozšířenými po celém

zemském povrchu ve všech pásmech, s výjimkou polárních krajů. U nás je čeleď

zastoupena 23 rody s 59 druhy.

Rod Caltha - blatouch představuje trvalky se šťavnatou lodyhou a srdčitými až

ledvinovitými listy; květy jsou oboupohlavní, pravidelné s minimálně 5 okvětními

plodolisty, mnoha prašníky, 5-10 svrchními pestíky; okvětí je žluté nebo bělavé,

medníky chybí. Do rodu náleží asi 40 druhů, z nichž 12-14 náleží jižní polokouli.. U

nás je druh jen jeden, který má 5 poddruhů. Jedná se o druh Caltha palustris -
blatouch bahenní, který roste na vlhkých až mokrých stanovištích všech vegetačních

stupňů.

Do rodu Trolius - upolín patří statné vytrvalé byliny s přímou lodyhou a

střídavými, bezpalistými listy, hluboce dlanitě dělenými. Květy jsou jednotlivé,

oboupohlavní a pravidelné, s počtem květních částí 5 až mnoho; kalich je korunovitě

zbarvený, nahoře kulovitě uzavřený; koruna je z úzkých plátků. Do rodu patří 12

druhů, rozšířených v mírné až arktické Evropě, v severní a východní Asii, v pacifické

a atlantské Severní Americe. U nás je domácí jen jeden druh a ten je chráněný. Trolius

europaeus - upolín evropský můžeme vzácně nalézt na humózních vlhčích a teplejších

stanovištích.

Vám známý rod Helleborus - čemeřice se svými druhy, vám především

známými z jarních zahrad, není na našem území původní.

V rodu Isopyrum - zapalice najdeme trvalky s plazivým oddenkem a jemnou

lodyhou. Listy jsou střídavé, dělené. Bílé květy jsou v koncových květenstvích. Jsou

oboupohlavní a pravidelné. U nás je domácí jeden, dnes chráněný, druh. Isopyrum

thalictroides - zapalice žluťuchovitá je druh na čerstvě vlhkých až vlhkých, živinově

bohatých a často vápenatých stanovišť, pahorkatinných poloh.

V rodu Actea - samorostlík je cca 11 druhů, rozšířených na severní polokouli.

Jsou to trvalky s hroznovitým květenstvím. Květy jsou malé, oboupohlavní a

pravidelné. Plodem jsou měchýřky nebo bobule. U nás je domácí 1 druh. Actea

spicata - samorostlík klasnatý je druh snášející silné zastínění, tudíž je především

druh našich živných bučin.

Do rodu Cimicifuga - ploštičník patří trvalky podobné rodu předcházejícímu.

Lodyha je přímá, listy jsou střídavé a dvakrát zpeřené. Květenství je větvité,

klasovité; květy jsou oboupohlavní a pravidelné.Do rodu patří asi 20 druhů

rozšířených v mírném pásmu severní polokoule. U nás je domácí 1 druh. Ve vlhkých

listnatých lesích, slabě kamenitých a humózních se nachází dnes chráněný druh

Cimicifuga europaea - ploštičník evropský.

I následný rod Aquilegia - orlíček je svým jediným druhem zastoupeným u nás

- Aquilegia vulgaris - orlíček obecný je dnes chráněným druhem. Přirozený výskyt

tohoto druhu je na polovlhkých, živinově bohatých, často vápenatých a humózních

stanovištích. Známější je ovšem z různě zbarvených zahradních kultivarů.

V rodu Delphinium - stračka jsou trvalky s přímou, chudě větvenou lodyhou a

střídavými dlanitodílnými listy. Květenství je hroznovité, květy jsou oboupohlavní a

souměrné. Kalich je korunovitě zbarvený, horní lístek je prodloužen v ostruhu, v níž

jsou ukryty ostruhatě ukončené části dvou horních plátků korunních. Další dva

korunní plátky jsou přeměněné v medníky. Plody jsou měchýřky. Do tohoto rodu

patří asi 380 druhů rozšířených v mírném pásmu severní polokoule. U nás je domácí

jen 1 druh - Delphinium elatum - stračka vyvýšená. Druhý je k nám zavlečen ze

Slovenska. Opět jsou známější zahradní kultivary.

Rod Aconitum - oměj. Jsou to trvalky s plazivým oddenkem nebo řepovitě

ztlustlými kořeny, a přímou lodyhou a střídavými, dlanitě dělenými listy. Květenství

je latnaté nebo hroznovité. Květy jsou oboupohlavní a souměrné. Kalich je

korunovitě zbarvený, prostřední lístek má přilbovitě vyklenutý. Korunní plátky jsou

přeměněné v medníky, z nichž horní 2 jsou stopkaté a ukryté v přilbovitém kališním

lístku. Do rodu patří 350 druhů, rozšířených na severní polokouli. u nás jsou domácí

4 druhy a všechny jsou vzácné a chráněné. Rostou ve vlhčích lesích nebo na
prameništích a podél potoků též jen v lesích.

Původně velký rod Anemone byl rozdělen do rodů tří. Takže nejprve vlastní

rod Anemone - sasanovka. U nás je zastoupen jediným druhem Anemone sylvestris -

sasanovka lesní. Je vzácný a chráněný a obsazuje výslunné křovinaté stráně a

lesostepi, často vápenaté. Častěji se s tímto druhem můžete setkat v zahradách. Je to

jarní heliofytní druh.

Anemonastrum narcissiflorum - větrnice narcisokvětá je opět našim jediným zástupcem

rodu Anemonastrum - větrnice. Je to druh vysokohorských luk a je chráněn.

Třetím rodem z původního velkého rodu Anemone je rod Anemonoides - sasanka. U

nás jsou přirozeně zastoupeny jeho dva jarní heliofyty, nižších, často lužních poloh.

Anemonoides ranunculoides - sasanka pryskyřníkovitá a Anemonoides nemorosa -

sasanka hajní.

Rod Hepatica - jaterník zahrnuje nízké trvalky s plazivým oddenkem. Na

stvolu je jediný květ, který je podepřen přeslenem 3 malých zelených listenů. Květy

jsou oboupohlavní a pravidelné. Plodem jsou nažky, které jsou krátce zobanité. Do

rodu patří 8 druhů; v Evropě roste 1 druh, který je též u nás domácí. Je to Hepatica
nobilis - jaterník trojlaločný.

Rod Pulsatilla - koniklec je dnes znám též hlavně ze skalek. Jinak v naší

přírodě je přísně chráněn. Je vázán na stanoviště stepní a lesostepní a díky celkové

eutrofizaci ovzduší dochází k jeho trvalému úbytku. Jde o trvalky s mnohohlavým

oddenkem. Stonky jsou jednokvěté. Listy jsou řapíkaté, složené nebo hluboko dlanitě

dělené. Pod květem je přeslen tří dělených listenů. Květy jsou pravidelné a

oboupohlavní. Stopka se v době květu prodlužuje. Plodem jsou nažky, které mají

chlupatý přívěšek. U nás jsou zastoupeny tyto druhy: Pulsatilla scherfelii - koniklec

bílý, Pulsatilla vernalis - koniklec jarní, Pulsatilla patens - koniklec otevřený, Pulsatilla

grandis - koniklec velkokvětý a Pulsatilla pratensis - koniklec luční. Všechny druhy se

při styku areálu výskytu vzájemně kříží. O ostatní křížení a šlechtění se starají hlavně
zahradníci.

Velkým rodem této čeledě je rod Ranunculus - pryskyřník. Patří do něj

jednoletky nebo trvalky, suchozemské i bahenní. Lodyhy jsou většinou větvené a

listnaté. Listy jsou jednoduché, dlanitě nebo trojeně laločnaté až mnohonásobně

dělené do širokých až čárkovitých úkrojků. Květy jsou jednotlivé nebo v

květenstvích. Jsou oboupohlavní a pravidelné. K 5, C 5, A mnoho, G mnoho. Kališní

lístky jsou zelené, opadavé; korunní plátky jsou nejčastěji leskle žluté, bílé nebo

nafialovělé. Nažky jsou krátké, zobánkovité. Do tohoto rodu patří asi 800 druhů,

rozšířených po celém zemském povrchu. U nás je domácích 16 druhů, z nichž

některé jsou vzácné a chráněné. Nejrozšířenější z nich jsou: Ranunculus acris (dříve

též acer) - pryskyřník prudký - louky; Ranunculus lanuginosus - pryskyřník kosmatý -

vlhká, živná stanoviště, spíše lesní; Ranunculus repens - pryskyřník plazivý - vlhká až

trvale mokrá stanoviště alespoň středně živná, ale stinnější; Ranunculus auricomus

agg. - skupina pryskyřníku zlatožlutého - vlhká až čerstvě vlhká, živná poloslunná

až polostinná stanoviště. Ranunculus flamula - pryskyřník plamének - mokrá

stanoviště, často s proudící vodou;

V rodu Ficaria - orsej jsou trvalky s kořenovými hlízami. Listy jsou řapíkaté,

okrouhle nebo ledvinovitě srdčité. Květy jsou jednotlivé, stopkaté, oboupohlavní a

pravidelné. Do rodu patří asi 10 druhů u nás jsou domácí 2, dříve to byl jeden s

dvěma poddruhy. Oba jsou jarními lesními heliofyty : Ficaria verna - orsej jarní a

Ficaria calthifolia - orsej blatoucholistý.

Rod Thalictrum - žluťucha zahrnuje trvalky 3-15 dm vysoké, se složenými listy.

Květy jsou v hroznech nebo latách. Jsou malé, četné, většinou žlutavé, zřídkavě mají

barvu jinou. Dále jsou oboupohlavní a pravidelné. Nemají korunu. Kalich je odstálý a

záhy opadavý. Tyčinky jsou na dlouhých zbarvených nitkách. Plodem jsou nažky,

které jsou rýhované až křídlaté. Do rodu patří asi 250 druhů, rozšířených od tropů až

do subarktického pásma. U nás je domácích druhů 6. Nejčastějším druhem je

Thalictrum aquilegiifolium - žluťucha orlíčkolistá. Vyskytuje se ve všech vegetačních

stupních, na živných, někdy vápenatých, vlhkých, dobře provzdušněných lesních

stanovištích - tedy i sciofyt. Ostatní druhy jsou vzácné a často chráněné. Pouze 2

druhy nerostou v lese.

Rod Adonis byl dříve jedním rodem s českým jménem hlaváček. Dostál jej

rozdělil na původní hlaváček, latinsky ale Adonanthe a rod hlaváčkovec, s latinským

názvem Adonis. Rozlišení je nesnadné. Hlavně se však dá zjistit podle ochlupení
nažek a barvy korunních plátků. Jinak jde o jednoletky i trvalky s přímou, chudě

větvenou, bohatě listnatou lodyhou. Listy jsou mnohonásobně dělené v úzké,

čárkovité úkrojky. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, oboupohlavní

a pravidelné. Adonanthe vernalis dříve Adonis vernalis - hlaváček jarní. Je trvalka se

žlutými korunními plátky a roste na stanovištích stepních až lesostepních a často

vápenatých. Adonis annua - hlaváčkovec, dříve hlaváček podzimní nebo též roční je

skutečně jednoletým druhem, ale je k nám zavlečen. Roste hlavně na teplých,

provzdušněných, slabě vlhkých, slunných a nitrofilních stanovištích, hlavně ve

směsích zahradních letniček. Často zplaňuje. Květy má jasně červené na bázi s

tmavou skvrnou. Jemu je velice podobný chráněný a vzácný Adonis aestivalis -

hlaváčkovec letní, který je polním plevelem.

Rod Clematis - plamének zahrnuje trvalky nebo popínavé keře se vstřícnými,

jednoduchými nebo složenými listy. Květy jsou jednotlivé nebo v latovitých

vrcholičnatých květenstvích. Jsou oboupohlavní a pravidelné. Kalich korunovitě
zbarvený. Plodem je nažka s různě dlouhým pérovitým přívěskem. Nejrozšířenějším

a v Čechách nepůvodním, původním je pouze na jižní Moravě, je druh Clematis

vitalba - plamének plotní. I přes svoje české jméno je to druh světlých a lužních lesů

nebo lesních lemů, což jsou stanoviště na dusík bohatá, vlhká, slunná. Zahradní

plaménky jsou původem ve středozemí - Clematis viticella - plamének vlašský a ve

Střední Asii - Clematis orientalis - plamének východní. Clematis recta - plamének přímý

je kalcifytním druhem našich lesostepí, Clematis integrifolia - plamének celolistý je

pouze na soutoku Dyje a Moravy. Na vápencích vysokohorských poloh se nachází

Clematis alpina, tudíž na území České republiky není přirozený, často je na skalkách.

Řád Nymphaeales - leknínokvěté

jsou vytrvalé vodní byliny, obyčejně se silnými oddenky a většinou se střídavými

jednoduchými listy, obsahujícími aerenchym. Květy jsou většinou velké, jednotlivé,

oboupohlavní nebo jednopohlavní, se dvěma obaly nebo bezkorunné, většinou s

mnoha tyčinkami. Gynoeceum je apokarpické nebo synkarpické. Vajíčka jsou přímá

nebo obrácená, obyčejně s dvojitým integumentem. Semena mají obvykle malý
zárodek, velký perisperm a malý buněčný endosperm. Tento řád ukazuje určitou

příbuznost k řádu Magnoliales. Do tohoto řádu patří 4 čeledi. U nás jsou domácí 2.

Jsou to čeleď Nymphaeaceae - leknínovité a Ceratophyllaceae - růžkatcovité.

čeleď Nymphaeaceae - leknínovité zahrnuje vodní trvalky s plazivými oddenky a

nevyvinutými lodyhami. Listy jsou dlouze řapíkaté, plovoucí i ponořené. Květy jsou

dlouze stopkaté, vyrůstající přímo z oddenku, jsou oboupohlavní, pravidelné,

spirální a nad hladinou je rozvíjející. V pletivech vegetativních orgánů jsou hojné

vzdušné kanálky a dutiny, do nichž vrůstají tlustostěnné trichomy.

Rod Nymphaea - leknín je u nás zastoupen 2 druhy. Oba jsou bíle kvetoucí

vodní vzplývavé a silně heliofytní rostliny. Oba jsou chráněné. Za jejich dnešní

rozšíření můžeme vděčit zahradníkům. Barevně kvetoucí druhy nejsou naší

proveniencí, ale patří do Japonska. Naši dva zástupci jsou Nymphaea alba - leknín bílý

a Nymphaea candida - leknín bělostný. Druhý jmenovaný je především menší a má

lodyhy vystoupavé. Mimo to má výrazně znatelnou žilnatinu listů.

Rod Nuphar - stulík též zahrnuje vodní trvalky, s plazivými oddenky. Listy

jsou ponořené i plovoucí, řapíky jsou hranaté a na bázi pochvaté. Žilnatina na listech

je vidličnatě větvená. Koruna i kalich jsou žluté. U nás jsou domácí dva druhy, z
nichž jeden Nuphar lutea - stulík žlutý je obvyklý.

čeleď Ceratophyllaceae - růžkatcovité je u nás zastoupena jediným rodem

Ceratophyllum - růžkatec a dvěma druhy. Jedná se o vodní trvalky, které jsou

bezkořenné, ponořené a volně plovoucí nebo zakotvené na dně bazálními prýty.

Lodyhy jsou článkované a větvené. Listy jsou v přeslenech, vidlanech, vidličnatě

větvené, bezpalisté. Květy jsou ponořené, jednopohlavní a jednodomé. Častým a

rozšiřující se eutrofizací toků se rozšiřujícím druhem je Ceratophyllum demersum -

růžkatec ponořený.

Řád: Aristolochiales - podražcotvaré

jsou vytrvalé byliny, někdy parazitické nebo ovíjivé keře. Listy jsou střídavé,

jednoduché, bez palistů. Někdy jsou rostliny bez listů. Květy jsou cyklické,
oboupohlavní a trojčetné. Kališní lístky jsou srostlé nebo volné. Korunní plátky

zpravidla chybí.Pestík má obvykle spodní semeník. Vajíček je většinou mnoho, jsou

obrácená a s dvojitým integumentem. Semena mají endosperm. Do řádu patří 3

čeledi s 21 rody a více než 670 druhy, rozšířenými v tropických, subtropických i

mírných pásmech. U nás je řád zastoupen 1 čeledí - Aristolochiaceae - podražcovité, 2

rody Aristolochia - podražec a Asarum - kopytník a 2 druhy Aristolochia clamatitis -

podražec křovištní a Asarum europaeum - kopytník evropský. Posledně jmenovaný

druh je značně rozšířen v tmavých lesích, vlhčích a většinou živinově dobře

zásobených. Často se uvádí jako druh bučin a to i tzv. holých bučin, s velice

sporadickou vegetací. Vyskytuje se i v tmavých smrčinách. Na obou stanovištích

upřednostňuje stín před všemi ostatními faktory. Přesným opakem je druh

Aristolochia clematitis - podražec křovištní. Ten vyžaduje stanoviště naopak slunná až

poloslunná, takže se s ním můžeme setkat ve světlých lesích a křovinách, vinicích a

lesních lemech. Mimo to se uvádí, že je v teplejších krajích Čech a Moravy není

původní, ale zplanělý.

Řád: Berberidales - dříšťálotvaré

tento řád není často odlišen a jediná čeleď Berberidaceae - dříšťálovité je zařazena k
řádu Ranunculales.

3 rody, vyskytující se na našem území jsou keře a pouze jeden z nich je u nás domácí.

Vzhledem k tomu, že se dřevinami budete zabývat v dendrologii podrobněji jen se o

přináležejících druzích zmíním. Jsou to: Berberis vulgaris - dříšťál obecný, Mahonia

aquifolium - mahónie cesmínolistá a Epimedium alpinum - škornice alpská.

Řád: Papaverales - mákotvaré

zahrnuje byliny, zřídka keře nebo nízké stromy se střídavými nebo přeslenitými listy,

bez palistů. Květy jsou jednotlivé nebo v květenstvích, oboupohlavní, pravidelné

nebo souměrné, cyklické; Kališní lístky jsou obyčejně 2. Korunní plátky bývají 2+2

nebo 3, 3+3 nebo 16. Tyčinek je mnoho nebo určitý počet. Gynoeceum je složené ze 2

nebo 3 - 20 plodolistů.

Papaverales stojí velmi blízko řádu Ranunculales, o čemž svědčí též údaje biochemické,

embryologické i palynologické. Řád je rozdělen do tří velmi blízkých čeledí. V naší

flóře jsou domácí zástupci dvou čeledí Papaveraceae - mákovité a Fumariaceae -

zemědýmovité. Papaverales jsou rozšířeny zejména v mírném pásmu severní
polokoule.

V čeledi Papaveraceae - mákovité jsou jednoletky nebo trvalky s víceméně

zpeřenými, bezpalistými listy. Mákovité mají mléčnice a v nich bezbarvé nebo

barevné mléko.

Květy jsou většinou velké, jednotlivé nebo v květenstvích,

oboupohlavní, pravidelné a zřídka souměrné. Plodem je tobolka. V čeledi 26 rodů s

více než 450 druhy, rozšířenými v mírném pásmu severní polokoule. U nás jsou

domácí 2 rody.

Chelidonium - vlaštovičník je monotypický rod. Tudíž jediným druhem je

Chelidonium majus - vlaštovičník větší. Je to trvalka s větvenou lodyhou a s

peřenolaločnatými, bezpalistými listy. V mléčnicích je oranžové mléko. Žluté květy
jsou v okolících jsou oboupohlavní a pravidelné. Plodem je tobolka. Druh roste na

nitrofilních stanovištích a často ruderalizuje.

Druhým naším domácím rodem je rod Papaveraceae - mákovité se 7 druhy

vyskytujícími se přirozeně na našem území. Všeobecně jsou v tomto rodu jednoletky

i trvalky, s mléčnicemi, které mají bílé mléko. Květy jsou jednotlivé se 2 kališními,

záhy opadavými lístky. Korunní plátky jsou 2+2, jsou opadavé, v poupěti zmačkané

a jsou různobarevné (od rudě červené po lila i bílou). Tyčinek je mnoho. Pestík je

srostlý ze 4 - 15 plodolistů. K nejrozšířenějším patří Papaver rhoeas - mák vlčí a

Papaver dubium - mák pochybný. Oba druhy jsou na místech ruderálních a rumištních

a na okrajích polí a na dusíkem dobře zásobených loukách. Nikdy nejsou druhy

lesními. První jmenovaný má korunní plátky rudě červené, druhý je lila fialový. Za

zmínku stojí prastará rostlina neznámého původu, která se ve střední Evropě

pěstovala a pěstuje hlavně pro pochutinu ze semen a pro šťávu z nezralých plodů -

opium. Jde o druh Papaver somniferum - mák setý. Jeho pěstování je přísně sledováno

komisí pro narkotika při OSN. Existuje přísný soupis zemí, kde je pěstování

povoleno.

Druhou domácí čeledí je Fumariaceae - zemědýmovité. Rostliny patřící do této

čeledě jsou vesměs bez mléka, s listy jednoduchými nebo zpeřenými, na konci někdy

s úponkou. Květy jsou v hroznech, jsou oboupohlavní a souměrné. Dva kališní lístky
jsou šupinovité, malé, opadavé. Korunní plátky jsou 1-2 a mají ostruhy. Plodem je

pukavá tobolka. V čeledi je asi 15 rodů asi se 420 druhy. U nás je čeleď zastoupena 2

rody.

Do rodu Corydalis - dymnivka patří u nás 4 trvalky s podzemními hlízami a

víceméně přímými lodyhami. Listy jsou střídavé, 1-3x zpeřené nebo trojené. Květy

mají listeny a rostou v hroznech. Vnější horní korunní plátek je protažen do ostruhy.

Plodem je šešulovitá tobolka. Tři z nich Cotydalis cava - dymnivka dutá, Corydalis

solida - dymnivka plná a Corydalis intermedia (též Corydalis fabacea)- dymnivka

bobovitá jsou jarními heliofytními druhy, vyskytujícími se hlavně v lužních lesích,

ale též v teplomilných dubohabrových hájích. První jmenovaná je z nich

nejrozšířenější. Vzácným a chráněným je druh čtvrtý Corydalis pumila - dymnivka

nízká. Je to druh teplomilných doubrav. Stanoviště jsou vlhčí, teplomilná, živinově

bohatá často vápenatá a humózní.

V rodu Fumaria - zemědým jsou jednoletky, s listy dělenými do čárkovitých

úkrojků. Drobné květy jsou v konečných listenatých hroznech. Jsou oboupohlavní a

souměrné. Plodem je jednosemenná nažka. Do tohoto rodu patří asi 50 druhů,

rozšířených hlavně v mediteránním území. U nás jsou původní 4 druhy, vyskytující

se jako plevel, v druhotných křovinách a význačně v akátových lesích nebo i jinde v

hospodářsky nepřirozených lesích se zvýšeným obsahem dusíku v humusu.
Nejznámějším je Fumaria officinalis - zemědým lékařský.

řád Brassicales - brukvotvaré

Někteří autoři používají označení čeledi jako Capparales - kaparotvaré (nebo

kaparokvěté). Do tohoto řádu patří stromy, keře i byliny. Listy jsou většinou

střídavé, jednoduché nebo zřídka dlanitodílné, obvykle bez palistů. Cévy mají

jednoduchou perforaci. Květy jsou zpravidla oboupohlavní, pravidelné nebo slabě

souměrné, většinou s rozlišenými květními obaly. Kalich je čtyřčetný nebo pětičetný,

tyčinek je většinou mnoho. Gynoeceum je parakarpické. Semeník je svrchní, s větším

počtem vajíček nebo jen s jedním dvouobalným vajíčkem. Endosperm je jaderný.

Semena mají více nebo méně ohnutý zárodek a jsou bez endospermu nebo s malým
endospermem. Do tohoto řádu patří celkem 6 čeledí s více než 400 rody a téměř 4000

druhy, rozšířenými v tropických, subtropických a mírných pásmech. U nás jsou

domácí dvě čeledi.

Méně obsáhlá je čeleď Resedaceae - rýtovité. Resedaceae jsou byliny, zřídkakdy keře, se

střídavými, jednoduchými nebo dělenými listy, které mají žlázkovité palisty. Květy

jsou sestaveny do klasů nebo hroznů, jsou oboupohlavní, středově souměrné a často

jsou trojčetné. Květní obaly bývají obyčejně v počtu 4-8, tyčinky jsou minimálně 3.

Pod nimi se nachází jednostranný nektarový disk. Semeník je srostlý ze 2-7

plodolistů. Je svrchní, jednopouzdrý a s větším počtem příčných vajíček na nástěnné

placentě. Plodem je tobolka nebo bobule. Semena jsou téměř bez endospermu.

Zárodek je velký a zakřivený. Do čeledi patří 6 rodů a kolem 75 druhů, rozšířených

od Kanárských ostrovů přes Středomoří do západní a střední Asie, severozápadní

Indie, též v Evropě, v Africe a v Severní a Střední Americe. Tato čeleď je u nás sporně

zastoupena rodem Reseda - rýt, s heliofytními druhy v nižších polohách. Sporná

autochtonnost je u druhů Reseda lutea - rýt žlutý a Reseda phyteuma - rezeda

velkokalištní, které bývají často uváděny jako naše domácí.

čeleď Brassicaceae - brukvovité nebo též křížaté je tvořena jednoletkami,

víceletkami, zřídkavě polokeři a keři, s listy střídavými, zřídka vstřícnými nebo v

jediném přeslenu. Listy nemají palisty. Na vegetativních orgánech jsou často

trichomy, což je důležitý systematický znak. Květy jsou v hroznech bez vrcholového
květu, většinou bez podpůrných listenů, nejčastěji jsou oboupohlavní, pravidelné a

souměrné. Plodem je šešule, šešulka, struk nebo nažka. Do čeledi zařazujeme asi 360

rodů s přibližně 3000 druhy, rozšířenými téměř po celém světě, hlavně však v

mimotropických pásmech. Do této čeledi náleží mnoho důležitých, od pradávna

pěstovaných kulturních rostlin a mnoho okrasných bylin. Někteří zástupci jsou

běžné plevely. U nás je čeleď zastoupena cca 37 rody. Nejdříve uvedu rody s

pěstovanými druhy.

Rod Brassica - brukev má u nás zastoupení zavlečenými druhy, z nichž

nejrozšířenějším a nejznámějším je Brassica oleracea - brukev zelná. Tento druh je

hospodářsky využíván jako olejnina.

Rod Raphanus - ředkev je u nás zastoupen 2 zavlečenými druhy. Raphanus

raphaniastrum - ohnice polní je známým polním plevelem a druhem rumišť, tzn. je

druhem nitrofilních stanovišť, vždy alespoň slabě vlhkých a dobře provzdušněných.

Raphanus sativus - ředkev setá je v mnoha subspeciích a varietách známou

pěstovanou zeleninou.

Rod Lepidium - řeřicha. I tento název vám určitě něco říká. Do tohoto rodu

patří jednoleté a vytrvalé byliny, které jsou lysé nebo chlupaté. Lodyhy mají bohatě

větvené jen v horní části. Květy mají drobné ve vrcholových hroznech bez listenů.
Korunní plátky jsou bílé nebo žluté. Dva u nás domácí druhy Lepidium campestre -

řeřicha ladní a Lepidium perfoliatum jsou druhy slunných, živinově bohatých a

suchých stanovišť. Druhý jmenovaný je především druhem u nás vzácných slanisek.

Všechny ostatní druhy, které se u nás nachází a jsou zavlečené a včetně našeho

domácího, již uváděného Lepidium campestre, jsou druhy ruderálními a rumištními,

případně jsou plevely polí a zahrad, tzn. využívají místa s větším obsahem dusíku v

půdě. Za zmínku stojí, k nám zavlečený, Lepidium sativum řeřicha setá. Druh známý
jako pěstovaná jarní zelenina.

Pravděpodobně původní ve východní Evropě (což není potvrzeno) je u nás

jediný zástupce rodu Armoracia - křen. Je jím Armoracia rusticana - křen selský, který

přirozeně obsazuje břehy potoků, rumiště a pastviny, tedy stanoviště vlhká, živná,

dusíkatá, s hlubokými humózními půdami.

Dále se zastavím již pouze u některých rodů a druhů této čeledě.

Rod Crambe - katrán zahrnuje vytrvalé byliny s dlouhým kořenem a bohatě

větvenými lodyhami. Spodní listy jsou nápadně velké, lodyžní jsou menší a

jednodušeji členěné až listencovité. Květy jsou ve vrcholových hroznech a latách.

Koruna je bílá. Do rodu patří 20 druhů, rozšířených z největší části ve východním

Středomoří. Jedná se většinou o druhy stepní maximálně lesostepní. U nás je domácí

na jižní Moravě stepní druh Crambe tatarica - katran tatarský. Je prototypem tzv.

stepního běžce.

V rodu Biscutella - dvojštítek jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny s

jednoduchými trichomy. Květy v konečných hroznech a jsou žluté. Plody jsou

šešulky. Do rodu patří 6 druhů s evropským rozšířením. U nás je domácí 1. Je to

Biscutella varia - dvojštítek měnlivý, který roste na suchý, slunných stráních, živinově

bohatých někdy vápenatých a svým charakterem směřujících ke stepím. Na jihu

Moravy nedaleko rakouských hranic v sušších oblastech Podyjí a na Pálavě se uvádí
Biscutella austriaca - dvojštítek rakouský. Jeho pravost je však sporná. Původně

uváděný druh Biscutella laevigata - dvojštítek hladkoplodý k nám nezasahuje a

výskyty obou výše jmenovaných jím byly zaměňovány.

Rod Thlaspi - penízek zahrnuje lysé byliny s lodyžními listy nedělenými,

přisedlými a objímavými. Květy jsou ve vrcholových hroznech. Korunní plátky jsou

bílé, narůžovělé až červenofialové. Plod je šešulka. Rod sestává z asi 60 druhů,

hlavně v Evropě a v Asii, velmi vzácně též v Americe. U nás je domácích 5 druhů,

vyskytujících se na slunných, často suchých a živinově bohatých místech, až do

středních pahorkatin. Snad nejrozšířenějším druhem u nás je Thlaspi arvense - penízek

rolní. Další druhy k nám zavlečené jsou plevely, tzn. obsazují nitrofilnější stanoviště.

V rodu Capsella - kokoška jsou jednoletky nebo dvouletky s lysými nebo

chlupatými lodyhami a růžicí kracovitě peřenosečných až celokrajných řapíkatých

listů. Rod má asi 5 druhů, u nás je domácí jeden. Tímto je Capsella bursa-pastoris -

kokoška pastuší tobolka je slunný druh úhorů, pastvin, cest, polí a rumišť a je

druhotně kosmopolitní.

Rod Lunaria - měsíčnice jsou jednoletky nebo trvalky s přímými lodyhami a

velkými, vpředu zašpičatělými, na bázi srdčitými listy. Květy jsou ve volných
hroznech nebo rozvětvených květenstvích. Korunní plátky zúžené v nehet jsou lila

nebo nachové barvy, zřídka jsou bílé. Charakteristické a známé jsou plody, šešulky,

které jsou velké a ploché. Často se používají k dekoraci zimních, suchých kytic. U nás

je domácí jeden druh na lesních nitrofilních stanovištích, vlhčích, nikdy mokrých, ale

vždy dobře provzdušněných. Nesnáší přímé oslunění. Lunaria rediviva - měsíčnice

trvalá. K nám je zavlečený druh Lunaria annua - měsíčnice roční, je druhem

ruderálním.

Rod Alyssum - tařinka představuje jednoletky, trvalky i polokeře, často s

přitisklými hvězdicovými chlupy. Listy jsou ponejvíce celokrajné. Květy jsou v

jednoduchých hroznech nebo rozvětvených květenstvích. Korunní plátky jsou žluté.

Do tohoto rodu patří cca 100 druhů, které jsou hlavě ve Středomoří. U nás jsou

domácí druhy 2. Alyssum montanum - tařinka horská, rostoucí na mělkých půdách
skal. Druhý Alyssum alyssoides - tařinka kališní roste hlavně na suchých štěrkovištích

a písčinách. Původně zde zahrnutý druh byl vyčleněn do jiného rodu.

Jedná se o druh Aurinia saxatilis - tařice skalní, který je skalním chasmofytem. Roste

vždy na skalách různého chemického složení.

V rodu Draba - chudina jsou jednoletky nebo trvalky. Jsou lysé i chlupaté a

mají růžici jednoduchých celokrajných nebo mělce zubatých listů. Korunní plátky

jsou bílé nebo žluté. Šešulky jsou ploché, elipčité až podlouhlé, nejvýše 3x delší než

širší. Do rodu patří asi 270 druhů, široce rozšířených. U nás jsou domácí druhy 2,

jsou vzácné. Draba muralis - chudina zední a Draba nemorosa - chudina stepní. Oba

jsou druhy stepních a lesostepních společenstev, silikátových i vápencových

stanovišť. Ostatní druhy, které by na našem území mohly být zavlečeny, jsou na

skalnatých výstupcích a suchých stanovištích.

Jednoletky, které jsou podobné předcházejícímu rodu, s listy jen v přízemní

růžici patří rodu Erophila - osívka. Korunu mají bílou a plátky jsou hluboce

dvouklanné. U nás je domácí jeden druh Erophila verna - osívka jarní, rostoucí jako

pionýrský druh čerstvých pasek a čerstvě odkrytých hlavně písek obsahujících půd

nížin a pahorkatin.

Rod Dentaria - kyčelnice zahrnuje trvalky s oddenky a jednoduchými, lysými

nebo pýřitými lodyhami. Korunní plátky jsou bledě žluté, bílé nebo fialové až

nachové. Plodem jsou šešule. Do rodu patří asi 15 druhů, rozšířených v Evropě,

boreální Asii a Severní Americe. U nás jsou domácí 3 druhy. Dentaria bulbifera -

kyčelnice cibulkonosá je druh známý svými pacibulkami, vyrůstajícími v paždí listů.

Je velmi rozšířeným druhem. Dentaria enneaphyllos - kyčelnice devítilistá má květy

žluté a je vzácnější. Vykytuje se více v západní části našeho území. Dentaria

glandulosa - kyčelnice žlaznatá je druh podobný předcházejícímu, ale s květy

fialovými. Vyskytuje se převážně ve východní části naší republiky. Je především

karpatským druhem. Všechy tři druhy jsou jarními bučinnými heliofytními druhy.

Do rodu Cardamine - řeřišnice patří jednoletky i trvalky s lysými nebo

chlupatými lodyhami a svazčitým kořenem nebo tenkým oddenkem. Korunní plátky

jsou bílé nebo lila fialové. Plody jsou čárkovité šešule. Do rodu patří přes 100 druhů,

z nichž je u nás 12 domácích. Mezi nejčastější patří: Cardamine amara - řeřišnice hořká,

Cardamine impatiens - řeřišnice nedůtklivá, Cardamine flexuosa - řeřišnice křivolaká,

Cardamine hirsuta - řeřišnice chlupatá a Cardamine pratensis - řeřišnice luční. Všech 12
domácích druhů roste na stanovištích vlhkých až mokrých, často živinově bohatých,

ale i slabých. Nesnáší příliš slunné polohy. Často jsou součástí potočních a říčních

luhů.

V rodu Cardaminopsis - řeřišničník jsou jednoletky a trvalky s chlupatými

lodyhami. Spodní listy jsou řapíkaté a jsou v růžici. Lodyžní listy jsou přisedlé nebo

krátce řapíkaté. Chlupy jsou větvené nebo jednoduché. Kalich je vzpřímený a

uzavřený. Koruna je bílá, růžová nebo fialová. Šešule jsou čárkovité. Rod má asi 11

druhů, z nichž jsou u nás 3 domácí. Všechny jsou nelesní, slunobytné, většinou na

kamenitých až skalnatých, ale vlhkých půdách.

Rod Arabis - huseník sdružuje jednoleté nebo vytrvalé byliny s přízemními

listy většinou v růžici. Lodyžní listy jsou střídavé, jednoduché, nejčastěji jsou

přisedlé se srdčitou nebo ouškatou bází. Korunní plátky jsou nejčastěji bílé. Do rodu

patří asi 140 druhů, rozšířených hlavně v mírné a teplé zóně. U nás je domácích 6

druhů. Za všechny bych se zmínil o druhu Arabis nemorensis - huseník luční, na
vlhkých i poloslaných údolních loukách, prameništích a vlhké humózní lesy a o

druhu Arabis hirsuta - huseník chlupatý, přesně na opačných typech stanovišť.

Vysychavá, výhřevná, neutrální, humózní, písčitá až hlinitá.

Rod Turritis, který je u nás jednodruhový, tedy obsahuje pouze druh Turritis

glabra, zahrnuje vysoké byliny s objímavými lodyžními listy a s dlouhými lysými

šešulemi. Druh heliofytní až hemiheliofytní, roste tedy ve světlých doubravách na

bohatých půdách. Mimo les je na rumištích, mezích, pastvinách a křovinných

svazích.

Jednoletky nebo trvalky tvoří též rod Rorippa . Jedinci jsou lysí nebo

jednoduchými chlupy lehce pýřité. Lodyhy mají nahoře latnatě větvené. Kalich je

otevřený a má žlutou korunu. Rod má 90 druhů a u nás domácí jsou 3. Všechny

rostou na vlahkých a často i mokrých polohách, živinově bohatých. Pokud se

vyskytnou v lesích, jde pouze o lesy lužní.

Známý a rod Alliaria zahrnuje dvouletky nebo trvalky s řapíkatými srdčitými,

na okraji zubatými listy. Květy jsou bílé. Do rodu patří 5 druhů. U nás je velmi

rozšířen druh jeden Alliaria petiolata.

Druhy rodu Sisymbrium jsou ve svém rozšíření zaměřeny na mírné pásmo

severní polokoule a mimotropická území Jižní Ameriky, Etiopie a Jižní Afriky. Velká

většina z nich je jednoletých a tedy většinou se vyskytujících na rumištích, často s

vápenatým podkladem. Z cca 150 druhů na celém světe jsou u nás 3 domácí. Za

zmínku však stojí k nám ruským obilím v r. 1960 dovlečený a intenzívně se šířící

Sisymbrium volghenze.

Rod Arabidopsis je tvořen jednoletkami s přízemními listy v růžici. U nás roste

jen Arabidopsis thaliana. Je to heliofyt a velice často se sním setkáme na čerstvě

obnažených slabě vlhkých půdách.

Řád Saxifragales - lomikamenotvaré

Do tohoto řádu patří byliny, velmi zřídka malé keře se střídavými nebo vstřícnými

jednoduchými listy, které obvykle nemají palisty. Cévy mají jednoduchou perforaci.

Květy jsou obvykle oboupohlavní, pravidelné a většinou s rozlišeným okvětím.

Korunní plátky jsou volné nebo srostlé, případně někdy chybí. Počet tyčinek je

shodný s počtem kališních lístků. Gynoeceum je apokarpické nebo cenokarpické.

Semeník je svrchní, polospodní nebo spodní. Semena mají většinou velký buněčný

endosperm a malý zárodek. řád má 9 čeledí asi s 80 rody a více než 2200 druhy, které

jsou rozšířeny v mírných, subtropických i tropických pásmech obou polokoulí. U nás

je 5 čeledí s 11 rody.

čeleď Hydrangeaceae - hortenziovité není u nás původní a s rody Phyladelphus a

Deutzia se setkáte podrobně v dendrologii. Stejně tak se setkáte v dendrologii i s další

čeledí, patřící do tohoto řádu, čeledí Grossulariaceae - srstkovité a jejími rody Ribes a

Grossularia.

čeleď Crassulaceae - tlusticovité. Do této čeledě patří byliny i malé keříčky s

masitými listy, přizpůsobenými k životu na bezvodých, kamenitých místech. Listy

jsou střídavé nebo vstřícné, jednoduché a bez palistů. Květy jsou většinou v

cymózních květenstvích, většinou oboupohlavní, pravidelné a pětičetné. Kališní

lístky a korunní plátky jsou obvykle volné. Počet tyčinek je většinou dvojnásobný

než počet korunních plátků. Plodolisty jsou většinou volné nebo na bázi srostlé a jsou

ve stejném počtu jako korunní plátky. Plodem je měchýřek s malými semeny a
většinou redukovaným endospermem. Do čeledi patří kolem 35 rodů a asi 1450

druhů, rozšířených hlavně v suchých a teplých oblastech, především v jižní Africe. U

nás je původních 7 rodů.

Rody Tillaea - masnice a Rhodiola - rozchodnice jsou monodruhové a oba

druhy jsou vzácné a chráněné.

Druhy rodu Hylotelephium - rozchodníkovec byly dříve zahrnuty do rodu

Sedum. Ze dvou v něm zahrnutých, domácích druzích je jeden chráněný. Druhý je

dost známý.

Jedná se o druh Hylotelephium maximum, rozšířený na suchých,

výhřevných kamenitých stráních a skalách různého živinového obsahu.

Na stejných stanovištích rostou i druhy rodu Sedum - rozchodník u nás jej jich

původních 6. Hojné jsou pouze druhy dva Sedum acre a Sedum sexangulare.

Původně jeden rod Sempervirum - netřesk byl podle četnosti květů rozdělen na

rody dva. Takže jen rod Sempervirum zahrnuje dužnaté trvalky s kulovitými růžicemi

přízemních listů, z jejichž středů vyrůstají přímé, hustě listnaté lodyhy. Listy jsou

střídavé, silně dužnaté, široce kopinaté až obvejčité a jsou širokou bází přisedlé.

Květenství je konečné a je tvořeno několika vijany. Květy jsou krátce stopkaté,
oboupohlavní, pravidelné a jedenácti až třináctičetné. Druhy sem patřící nejsou u

nás původní.

Do naší flóry patří od tohoto rodu oddělený rod Jovibarba - nechrastec. Rod je

velmi podobný předcházejícímu, ale květy jsou pouze šestičetné. U nás je jako

původní vyskytuje na výslunných skalách, dnes již vzácný Jovibarba sobolifera.

Do čeledi Parnassiaceae - tolijovité patří jednoleté nebo vytrvalé rostliny s

přízemními nebo na lodyze střídavými jednoduchými listy bez palistů. Květy jsou

jednotlivé, oboupohlavní, pravidelné, pětičetné s nápadnými staminodiemi. Do

čeledi patří 2 rody s více než 56 druhy, rozšířenými v mírném a subtropickém

pásmu severní polokoule. U nás je domácí jeden rod s jedním druhem Parnassia

palustris, který je téměř vyhynulý, protože melioracemi ztratil svá původní vlhká a

živná, luční stavoviště.

čeleď Saxifragaceae - lomikamenovité zahrnuje jednoleté nebo vytrvalé

byliny,většinou s jednoduchými listy a většinou bez palistů. Květy jsou jednotlivé

nebo v květenstvích, pravidelné nebo souměrné a jsou obvykle oboupohlavní.

Kališní lístky jsou 3 nebo 5, korunních plátků 5-10, tyčinek 5-10 - zřídka 3.

Gynoeceum je apokarpické, častěji však synkarpické a je tvořeno 2-5 plodolisty. Do

čeledi patří kolem 15 rodů asi se 600 druhy, rozšířenými hlavně v chladné a mírné
oblasti polokoule, často ve vysokých horách. V naší flóře jsou domácí rody 2.

U nás domácích 9 druhů rodu Saxifraga - lomikámen představuje trvalky,

často trsnaté a dužnaté s vystoupavými nebo přímými lodyhami. Listy mají střídavé,

celistvé nebo až hluboce dělené. Květy jsou jednotlivé, v hroznovitých nebo

latovitých květenstvích. Rostou jak na bažinách a rašeliništích, tak i na vápencových ,

ale stinných, skalách. Do podvědomí lidem hlavně vstupují jako oblíbený rod

skalničkářů. Druhy, u nás se přirozeně vyskytujících jsou minimálně vzácné a

zřídkavé, některé jsou i přísně chráněné.

Rod Chrysosplenium - mokrýš zahrnuje trvalky s tenkými, plazivými, často

kořenujícími oddenky. Listy jsou řapíkaté, řídce chlupaté až olysalé s téměř

okrouhlou čepelí, která je mělce vroubkovaně laločnatá. Květenství je vrcholičnaté,

husté a je podepřeno velkými žlutavými listeny. Květy jsou čtyřčetné a nemají
korunu. Do tohoto rodu patří asi 60 druhů, rozšířených hlavně v subtropické

východní Asii. U nás jsou domácí 2 druhy. Oba vyhledávají prameniště, břehy

potoků a mokvavé skály různých živinových podkladů s chladnějším klimatem.

Hojným je Chrysosplenium alternifolium.

řád Droserales - rosnatkotvaré

zde docházi opět k taxonomickému "rozruchu". Donedávna řád odlišen nebyl a čeleď

Droseraceae byla zařazena v řádu Saxifragales. Budoucí osmidílná Květena naší

republiky naznačuje pro čeleď Droseraceae řád Nepenthales. Dostál uvádí řád

Droserales, ale nijak blíže jej neurčuje.

čeleď Droseraceae - rosnatkovité zahrnuje vytrvalé masožravé byliny s

jednoduchými listy buď střídavými nebo v přízemní růžici; listová čepel bývá

opatřena různými žláznatými trichomy, štětinovými výrůstky a pod. Květy jsou

většinou v jednoduchých cymózních květenstvích, jsou oboupohlavní, pravidelné a

pětičetné. Mívají 4-20 tyčinek. Gynoeceum je většinou parakarpické nebo

lysikarpické a je tvořeno třemi nebo pěti plodolisty. Do této čeledi patří 4 rody asi se

100 druhy. U nás jsou domácí 2 rody se 4 druhy.

Rod Alvoranda s druhem Alvoranda vesiculosa je na našem území již vyhynulý.

Je pouze na polské straně u Českého Těšína a jedná se o vodní druh.

Rod Drosera je u nás zastoupen 3 druhy, z nichž je nejčastějším, dodnes

chráněným druhem Drosera rotundifolia. S přibývající eutrofizací přirozených stanišť -

rašelinišť, se tento druh velmi rozrůstá.

řád Rosales - růžotvaré

Do tohoto řádu patří dřeviny a byliny se střídavými, jednoduchými nebo složenými

listy a palisty. Cévy mají schodovitou nebo jednoduchou perforaci. Květy jsou

obvykle oboupohlavní, cyklické a většinou pětičetné. Gynoeceum je nejčastěji

apokarpické, méně často cenokarpické. Semeník je spodní. Vajíček je většinou

mnoho, většinou jsou obrácené a mají dvojitý integument. Plody jsou: nažky,

peckovice, měchýřky, malvice. Počet čeledí je různý, podle autorů. Například pro

naše území uvádí někteří autoři včetně Dostála čeleď jednu Rosaceae - růžovité. Dostál

pak uvádí 4 podčeledi: Spiraeoidae - tavolníkovité, Rosoidae - růžovité vlastní,
Prunoidae - slivoňovité a Maloidae - jabloňovité. V úvodu 1. dílu budoucí osmidílné

Květeny České republiky, v přehledu syntaxonomických jednotek, uvádí autoři

čeledi 4: Spiraeceae, Rosaceae, Amygdalaceae a Malaceae. V dalším vás vždy s příslušným

členěním seznámím. Do tohoto řádu patří velké množství dřevin. Já se o nich pouze

zmíním, ale věnovat se jim budete v dendrologii.

Podčeleď Spiraeoidae - tavolníkovité nebo čeleď Spireaceae - též tavolníkovité,

zahrnuje všechny rostliny řádu Rosales, které mají jako plody měchýřky. Většina rodů

jsou dřeviny - keře, z nichž mnohé jsou k nám zavlečené. V současné době botanici

diskutují o původnosti druhů rodu Spiracea - tavolník na našem území. I tak jde o

dřevinu, takže podrobnosti až v dendrologii. Ostatní dřeviny, zahrnuté v

jednotlivých rodech této podčeledě, jsou k nám zavlečeny. Jedná se o následovné

rody: Physocarpus - tavola, Stephanandra - korunatka, Sorbaria - tavolníkovec,

Exochorda - hroznovec, Holodiscus - celoterčník a Gillenia - trubučka.
Jediným naším bylinným rodem této podčecedi, přirozeně se nás vyskytující je rod

Aruncus - udatna. Jsou to trvalky s přímou, chudě větvenou lysou lohyhou a

bezpalistnými, až 1 m dlouhými, 2-3 dlanitě trojčetnými až pětičetnými listy. Drobné

jednopohlavní, většinou dvoudomé květy jsou v dlouhých převislých hroznech,

které tvoří bohaté laty. Plody jsou měchýřky. Do rodu patří asi 5 druhů, z nichž je u

nás 1 domácí: Aruncus vulgaris - udatna lesní. Nacházíme jej na vlhčích, živných

stanovištích, hlavně v hlubokých údolích řek a potoků hornatých krajů.

Podčeleď Rosoidae nebo též čeleď Rosaceae - růžovité mají plody nažky nebo

souplodí peckoviček nebo nažek. U nás je zastoupena 21 rody, z nichž 4 nejsou

původní. Druhy rodů Rhodotypos - růžovec, Kerria - zákula a Dasiphora - mochnovec

jsou u nás vysazovány v parcích. Jen okrajově se zmíním od bylinném druhu, k nám

zavlečeném jako okrasném: Duchesnea indica - jahodka indická. Všichni znáte

"ozdobné" jahůdky. Jedná se o tento druh. Plody jsou bez chuti a jsou nejedlé, nikoliv

jedovaté.

Rod Filipendula - tužebník zahrnuje trvalky s krátkým oddenkem a přímou,

chudě větvenou lodyhou. Listy jsou střídavé, lichospeřené nebo peřenolaločnaté, s

velkými palisty srostlými s řapíkem. Květy jsou sestavené v kruželovité květenství,

jsou oboupohlavní, pěti až šestičetné, s 10 až 20 tyčinkami. Gynoeceum je srostlé z 5 -
15 plodolistů. Plodem je jednosemenný měchýřek. Do rodu patří asi 10 druhů,

rozšířených na severní polokouli. V naší flóře jsou domácí 2 druhy. Na suchých i

vlhčích loukách, pastvinách, ladech, výslunných křovinách a světlých šípákových

doubravách, tzv. v teplejších krajích je rozšířen druh Filipendula vulgaris - tužebník

obecný. Na vlhčích loukách, v příkopech, v pobřežních křovinách a ve vlhčích

listnatých a lužních lesích je rozšířen druh Filipendula ulmaria - tužebník jilmový.

Druhově velice obsáhlý rod Rubus - ostružiník zahrnuje poloplazivé nebo

přímé keře, vzácně byliny, s větvemi nejčastěji ostnitými. Listy jsou střídavé,

nejčastěji složené, mají palisty. Jednotlivé lístky jsou vejčité a pilovité. Květy jsou

vzácně jednotlivé, častější v latách, jsou oboupohlavní a pravidelné; kališních lístků je

5, korunních plátků je též 5, tyčinek mnoho; semeníků je též mnoho, jsou svrchní a

jsou na vyvýšeném lůžku. Plody jsou drobné černé nebo červené kulovité

peckovičky, sdružené v malinu nebo ostružinu. Do tohoto rodu patří asi 200 druhů

velmi měnlivých a dosud nedostatečně zpracovaných. Pro naši flóru se uvádí velký

počet druhů velmi nejasné hodnoty. Mimo nich k nám bylo mnoho druhů zavlečeno.

Rubus chamaemorus - ostružiník moruška je druh rašelinných a bažinatých luk a

pramenišť. U nás je chráněným druhem Krkonoš a Jizerských hor. Na těchto

lokalitách zůstal jako glaciální relikt. Je to totiž především druh arktický a v Evropě

je velmi rozšířeným druhem ve Skandinávii. Je to druh plazivý s plody oranžově

žlutě zbarvenými. Rubus idaeus - maliník obecný je druhem, který vyžaduje větší
obsah dusíku a světlé, často slunné polohy. Patří mezi tzv. druhy pasečné. Je to

dvouletý keř. Listy má na rubu bíle plstnaté. Je buď ostnitý nebo je bez ostnů. Ostny

jsou jako tužší chmýří. Kvetou a plodí až dvouletí jedinci. Peckovičky jsou červeně

zbarvené. Hojný je v zahradních kultivarech. Rubus caesius - ostružiník sivý,

ostružiník ježiník. Je to druh vlhkých a teplejších stanovišť, hlavně lužních lesů. Je to

druh poléhavý a ostnitý. Ostny jsou pevné a zahnuté. Listy jsou na rubu pýřité.

Souplodí tvoří černé ojíněné peckovičky. Rubus fruticosus agg. - komplex ostružiníku

křovitého je tvořen, dnes uváděnými 57 druhy ve 2 sekcích. Všeobecně jde o keř s

dvojitými prýty, které jsou nekvetoucí obloukem poléhavé až plazivé, někdy koncem

kořenující, někdy v křovinách šplhající. Mají velmi různé odění: chlupaté až plstnaté,
stopkatě nebo štětinatě žláznaté, osténky štětinovité nebo šídlovité, ostny na bázi

rozšířené, z boků smáčklé, kuželovité, rovné nebo srpovité až silně dolů skloněné.

Listy nekvetoucích prýtů jsou dlanitě nebo znoženě pětičetné, vzácně 3-7četné;

palisty jsou čárkovité až štětinaté nebo úzce kopinaté. Střední, terminální lístek je

větší a krátce řapíčkatý, na bázi srdčitý. Všechny lístky jsou většinou široce vejčité1-

2x pilovité a špičaté. Jsou lysé nebo na rubu chlupaté až plstnaté. Kvetoucí prýty jsou

na nekvetoucích v úžlabí. Jsou přímé a krátké. Květenství je latnaté nebo

chocholičnaté. Kališní ušty jsou plstnaté, koruna je bílá, zřídkavě růžová, tyčinky

jsou bílé. Souplodí je tvořeno z více než 20 černých neojíněných peckoviček, srostlých

s lůžkem.

Rod Rosa - růže zahrnuje keře, u pěstovaných druhů též stromky, někdy

popínavé a s ostnitými větvemi. Listy jsou zpeřené, palisty jsou s řapíky srostlé.

Květy jsou na konci větévek jednotlivé nebo v chocholících. Jsou většinou pětičetné,

pravidelné a oboupohlavní. Pod květem je baňkovitá češule (hyphantium), za

zralosti červená až černá a říká se jí potom šípek, obsahuje nažky. Na kraj češule,

rozšířený v terč, nasedá kalich, bez kalíšku, s ušty většinou zčásti zpeřeně dělené.

Koruna je velká, růžová, bílá nebo žlutá, u pěstovaných druhů jsou barvy různé.

Tyčinek i pestíků je mnoho. Většinou se jedná o druhy křovinatých strání, zarostlých

skal, světlých lesů, lesních lemů a polních mezí a cest. Podrobněji se s některými

druhy seznámíte v dendrologii.

Rod Comarum - zábělník sdružuje polokeře nebo keře s řídce listnatými

lodyhami a zpeřenými listy. Palisty jsou srostlé s řapíky. Květy jsou pětičetné. Lůžko
je v době plodu dužnaté. Plodem jsou nažky. Do rodu patří 2 druhy, u nás je domácí

druh jeden. Comarum palustre - zábělník bahenní je chráněný druh rašelinných i

bahenních poloh. Je chráněný.

Rod Potentilla - mochna. Jsou to trvalky, zřídka jednoletky nebo dvouletky,

někdy i pěstované keře. Listy jsou dlanitě složené nebo lichozpeřené. Květy jsou

oboupohlavní, pravidelné, nejčastěji pětičetné; mají vytvořen kalíšek i kalich, korunní

plátky jsou žluté nebo bílé a opadavé.Tyčinek mají 10 - 30 a velký počet pestíků je

postavených ve šroubovici na kuželovitém nebo polokuželovitém lůžku. Plodem je

nažka, opadávající samostatně, nikoliv s lůžkem. U nás je domácích 22 druhů, často

vzácných a chráněných. Potentilla anserina - mochna husí vyžaduje přehnojená místa

s nízkou vegetací. Potentilla argentea - mochna stříbrná je druhem vysýchavých skal,

písčin, kyselých i bazických podkladů, ale nevápenatých. Listy má na líci zelené, na

rubu běloplstnaté a na okrajích podvinuté. Potentilla recta - mochna přímá je druhem

slunným, často ruderalizuje. Potentilla arenaria - mochna písečná je druhem

lesostepním. Mimo les jej najdeme na výslunných stráních a skalách, náspech a

písčinách, často s vápenatým podkladem. Listy jsou na líci šedozelené, na rubu světle

šedě plstnaté. Potentilla erecta - mochna nátržník je druhem chudých a především
střídavě zamokřených stanovišť, tzn. snáší mokro i delší sucho. Květy jsou čtyřčetné.

Potentilla reptans - mochna plazivá - druh vlhkých a dusíkem bohatých stanovišť.

Potentilla alba - mochna bílá je druhem stepí a lesostepí, doubrav i borů, živinově

bohatých. Může být i na stanovištích střídavě zamokřených.

Rod Fragaria - jahodník. Trvalky s rozvětveným oddenkem, s dlouhými

nadzemními šlahouny a přízemní růžicí listů. Lodyhy jsou víceméně přímé, bezlisté,

ukončené okolíkovitým vrcholíkem. Květy jsou oboupohlavní, pravidelné a

pětičetné; mají vytvořen kalíšek i kalich, koruna je bílá. Tyčinek je cca 20 a s velkým
počtem pestíků v době zralosti opadávají spolu s dužnatým lůžkem - jahoda. Do

rodu patří asi 10 druhů, z nichž jsou u nás 3 domácí, které se při styku navzájem

kříží. Fragaria vesca - jahodník obecný je druhem světlých lesů, lesních lemů a

křovinatých strání, tzn. vlhká, živná, často dusíkatá, stanoviště. Druh nesnáší

konkurenci vzrůstově vyšších bylin. Fragaria moschata - jahodník vyšší - druh vlhčích

lesů, lesních lemů a olšin. Fragaria viridis - jahodních chlumní je druhem výslunných

křovinatých strání a lesních lemů, světlých doubrav a borů, hlavně ve vápencových

oblastech.

Druhy Waldsteinia geoides - mochnička kuklíkovitá a Dryas octopetala - dryádka

osmiplátečná, patřící do stejnojmenných rodů se u nás sice vyskytují, ale nejsou u nás

původní. Obojí jsou vázány na vápencové polohy. Prvně jmenovaná roste v

pahorkatinách až střeních polohách, druhý je vysokohorským druhem. U nás jsou

často pěstovány na skalkách a též "horlivostí" některých botaniků vysazovány.

Rod Geum - kuklík zahrnuje trvalky se silným oddenkem. Přízemní listy jsou

lyrovitě zpeřené, lodyžní listy jsou víceméně trojdílné. Lodyhy vyrůstají v úžlabí

přízemních listů. Květenství je chudě vrcholičnaté; květy jsou oboupohlavní,

pravidelné s pěti kališními i korunními lístky. Koruna je žlutá nebo červená. Tyčinek

i pestíků je mnoho. Plody jsou nažky s dlouhým přívěskem. Do rodu patří asi 50

druhů. U nás jsou 3 domácí. Geum rivale - kuklík potoční je druhem vlhkých až
mokrých živných stanovišť, zvláště v horských oblastech. Geum urbanum - kuklík

městský je hojným druhem čerstvě a slabě vlhkých, živných stanovišť, často na

rumištích. Geum aleppicum - kuklík velkokvětý je vzácný a chráněný druh v bučinách.

Předešlému druhu je velmi podobný, pouze je srstnatě chlupatý, bohatě větvený a

vzrůstově vyšší. Listy mají 4-6 jařem (1-5 jařem má druh Geum urbanum).

Rod Parageum dříve Sieversia - kuklice zahrnuje vytrvalé byliny s přízemní

růžici lichozpeřených listů. Květy jsou jednotlivé, velké, oboupohlavní a pravidelné,.

Kalich i kalíšek je pětičetný. Korunních plátků je 5-8. Do rodu patří 4 druhy; dva jsou

v arktické oblasti Asie a Severní Ameriky. Jeden je alpsko-karpatským druhem. U

nás je domácí jeden: Parageum montanum - kuklice horská je druh holí, pastvin a luk,

vlhkých, v létě vysýchavých a živinově slabých. U nás je pouze v Krkonoších a je

chráněný.

Monotypický rod, též u nás domácí - rod Aremonia - řepíček, se svým druhem

Aremonia agrimonoides - řepíček trojlistý tvoří vytrvalé byliny s dlouhým oddenkem a

přízemní listovou růžicí. Lodyha je přímá, listnatá, nahoře chudě větvená. Přízemní

listy jsou přetrhovaně lichozpeřené, hrubě nestejně zubaté. Lodyžní listy jsou menší a
trojčetné. Květy jsou v chudých vrcholících.

V rodu Agrimonia - řepík jsou trvalky s květy bez kalíšku, oboupohlavními a

pravidelnými. Nažky mají mnoho háčkovitých osténků. Do tohoto rodu patří asi 10

druhů; u nás jsou 2 domácí. Jeden je vzácný a chráněný. Nejčastěji se setkáváme na

slunných a vysýchavých, živinově bohatších stanovištích s druhem Agrimonia

eupatoria - řepík lékařský. Pokud se vyskytuje v lesích, jedná se vždy o lesy světlé a

prosvětlené.

Původní rod Sanguisorba - krvavec byl rozdělen na rody dva: Sanguisorba -

toten a Poterium - krvavec. V obou případech jde o trvalky, které jsou lysé nebo

roztroušeně chlupaté, s přízemní růžicí lichozpeřených listů s řapíkatými lístky.

Květy vyrůstají v úžlabí listenů a dvou listenců a jsou seskupeny v dlouze stopkaté

strboulovitě zkrácené klasy. Rod Sanguisorba má květy pravidelné, oboupohlavní a
jsou v tmavě červenohnědých strboulech. Rod Poterium má květy pravidelné,

jednopohlavní nebo polygamické v zelených nebo červenavých strboulech.

Sanguisorba officinalis - toten lékařský je druhem vlhkých a živných luk. Poterium

sanguisorba - krvavec menší je zase druhem výslunných pastvin a sušších luk, sutí a

úhorů, často vápenatých.

Rod Alchemilla - kontryhel soustřeďuje trvalky s oddenkem hustě pokrytým

zbytky odumřelých listů. Lodyhy jsou poléhavé až vzpřímené, chlupaté nebo zřídka

lysé. Přízemní listy jsou v růžici, jsou řapíkaté. Čepel mají okrouhlou, dlanitě

laločnatou a zubatou. Lodyžní listy jsou různě velké a mají stejný tvar jako listy

přízemní. Květy vyrůstají na stopkách, jsou oboupohlavní a pravidelné. Kalich i

koruna jsou čtyřčetné. Do rodu patří několik set druhů, které jsou rozšířené ve

studeném a mírném pásmu Starého světa, zejména v horách. U nás uvádí Dostál 22

druhů ve 3 sériích. Většinou se jedná o nitrofilní a slunné druhy. Obecně se vyskytují

ve všech vegetačních stupních, svěžích trávnících, prameništích a často jako

druhotný druh. Pokud se některé druhy vyskytují na takovýchto stanovištích v

horách jedná se o endemintní druhy. I tak je taxonomické členění rodu dosti nejasné.

Podčeleď Prunoidae - slivoňovité, resp. čeleď Amygdalaceae - mandloňovité, s

rody u nás domácími: Padus - střemcha, Cerasus - třešeň, Prunus - švestka, Amygdalus
- mandloň a rody k nám zavlečenými: Laurocerasus - bobkovišeň, Armeniaca -

meruňka, Persica - broskvoň jsou tvořeny dřevinami a o nich více v dendrologii.

Totéž platí i o rodech podčeledě Maloidae resp. čeledě Malvaceae - jabloňovité a

to jak původních Cotoneaster - skalník, Pyrus - hrušeň, Sorbus - jeřáb, Malus - jabloň,

Crataegus - hloh, Amalanchier - muchovník, tak i zavlečených Cydonia - kdouloň,

Chaenomeles - kdoulovec, Pyracantha - hlohovec, Mespilus - mišpule.

řád Fabales - bobotvaré

někdy též Viciales - vikokvěté. Do tohoto řádu patří dřeviny, polokeře i byliny,

většinou se střídavými, obvykle složenými listy, opatřenými palisty. Květy jsou v

hroznech, v klasech nebo hlávkách; jsou oboupohlavní, pravidelné nebo souměrné a

většinou pětičetné. Kališní lístky jsou obvykle srostlé, korunní plátky volné. Tyčinek

je většinou deset a jsou jednobratré nebo dvoubratré. Gynoeceum je apokarpické a je

obvykle tvořeno jedním plodolistem. Obrácená nebo příčná vajíčka se nachází po
dvou až několika na každém plodolistu. Plodem je většinou lusk, zřídkavě nepukavá

nažka nebo poltivý struk. Semena mají přímý velký zárodek a slabě vytvořený

jaderný endosperm, nebo jsou bez něho. Do řádu patří 3 čeledi asi se 700 rody a asi

17 600 druhy, rozšířenými v chladných, mírných, subtropických i tropických

pásmech. U nás je domácí čeleď jedna a jedna čeleď je zavlečená.

Zavlečená čeleď je Caesalpiniaceae - sapanovité. Nejedná se samozřejmě o celou

čeleď, ale jen o tři druhy ze tří rodů této čeledi: Gleditsia triacanthos - dřezovec

trojtrnný, Cercis siliquastrum - zmarilka Jidášova a Gymnocladus dioica - nahovětvec

dvoudomý. Všechny tři jsou dřeviny vysazované v parcích a někdy zplaňující.

čeleď Fabaceae - bobovité, též Viciaceae - vikovité i Papilionaceae - motýlokvěté.

Do této čeledi patří dřeviny i byliny s lodyhami často ovíjivými. Květy jsou obyčejně

souměrné, motýlokvěté, zřídka pravidelné. Korunní plátek v rovině souměrnosti se

nazývá pavéza, dva boční se nazývají křídla a dva zbývající tvoří člunek. Tyčinek je

10, zřídka 9-5. Pylová zrna jsou jednotlivá. Plodem je lusk, pukající dvěma

chlopněmi. Nebo je lusk nepukavý, popřípadě je poltivý. Do čeledi zařazujeme 490

rodů asi s 12 000 druhy, rozšířenými ve všech pásmech naší zeměkoule. Mnoho
zástupců roste v symbióze s bakteriemi vážícími dusík v kořenových hlízách. V naší

flóře je domácích 28 rodů. Nejprve se zmíním o dřevinných druzích, které budou

podrobně probírány v dendrologii. Začnu těmi importovanými: Sophora japonica -

jerlín japonský, Cladrastis lutea - žlutník bělokvětý, Laburnum anagyroides - štědřenec

odvislý, Ulex europaeus - hlodáš evropský, Caragana arborescens - čimišník stromkovitý

a Robinia pseudo-acacia - trnovník bílý.

Nyní se zmíním o rodech a druzích k nám zavlečených. Rod Lupinus - vlčí bob

zahrnuje statné byliny s přímou nevětvenou lodyhou a střídavými, dlanitě

trojčetnými až patnáctičetnými listy. Květy jsou velké, různých barev a tvoří velké

hrozny. Lusky jsou zploštělé, vícesemenné, pukající dvěma chlopněmi. Do rodu patří

asi 100 druhů a není u nás původní. Z 5 druhů, k nám zavlečených, má zvláštní

význam druh Lupinus polyphyllus - vlčí bob mnoholistý, pocházející ze Severní

Ameriky. Je všeobecně rozšířený v našich lesích, hlavně se změněnou druhovou

skladbou. Je význačným krmivem zvěře a přispívá na minerálně a dusíkem chudých

půdách ke zlepšování půdních podmínek. Snadno se uchycuje na novině a slouží k

rychlému zakrytí a zpevnění svahů.

Rod Wisteria - vistárie zahrnuje liánovité druhy k nám zavlečené do parků pro

své dekorativní hroznovité květenství různých fialových odstínů. Nerozšířeným je

Wisteria sinensis - vistárie čínská.

Rod Galega - jestřabina je u nás zastoupena z jihovýchodní Evropy zavlečeným

druhem Galega officinalis - jestřabina lékařská, zdomácnělým ve vlhčích lesích, na

loukách a v pobřežních křovinách na vlhkých a živných stanovištích. Je druhem

léčivým s výraznými účinky na snížení cukru v krvi diabetiků.

Původní v jihovýchodní Evropě a v Malé Asii je u nás někde zdomácnělý

druh Glycyrrhiza glabra - lékořice lysá. Hlavně podél silnic vysazovaný je druh

Amorpha fruticosa - netvařec křovitý, původní v Severní Americe. Původní v tropické

Americe je dnes pěstovaný druh Phaseolus vulgaris - fazol obecný. Ve východní Asii

má původ kdysi na našem území pěstovaný druh Glycine max - sója luštinatá. Již od

prehistorie u nás pěstovaný druh Faba bona - bob obecný, měl za účel obohatit chudé

půdy dusíkem. Od pradávna setý druh,`původem v Přední Asii je druh Lens

esculenta - čočka kuchyňská je dnes opět objevenou luštěninou. Ve východním
Středomoří a v Přední Asii je původní další u nás pěstovaná luštěnina Pisum sativum

- hrách setý.

Rod Genista - kručinka sdružuje lysé nebo chlupaté keře nebo polokeře, někdy

trnité, mající nekřídlaté lodyhy. Listy jsou střídavé a nedělené. Květy jsou v

konečných hroznech nebo hlávkách, nebo jsou úžlabní. Koruna je žlutá. Lusk je

vejčitý až úzce čárkovitý a nekřídlatý. Do rodu patří asi 100 druhů, rozšířených v

Evropě a v jihozápadní Asii. V naší flóře jsou domácí 3 druhy: Genista pilosa -

kručinka chlupatá, Genista germanica - kručinka německá a Genista tinctoria - kručinka

barvířská.

Rod Genistella - kručinečka je trsnatý keř s plazivým a vystoupavým kmínkem,

s jednoduchými nebo na bázi větvenými, přerušovaně křídlatými lodyhami. Listy

jsou řídké a přisedlé. Květy jsou v přímých a chudých hroznech. Plod je přitiskle

chlupatý lusk. Monotypický rod je u nás též domácí. Genistella sagittalis - kručinečka

křídlatá je význačný oligotrofní`- živinově chudý - a atlantský element, u nás velmi

vzácný.

Rod Sarothamnus - janovec představuje keře s metlovitými větvemi a listy

často trojčetnými. Květy jsou velké a žluté; čtyři tyčinky jsou téměř dvakrát delší než

zbývajících šest. Do rodu patří asi 10 druhů, rozšířených hlavně na Pyrenejském

poloostrově. U nás je domácí jeden druh - Sarothamnus scoparius - janovec metlinatý,

který je často na našem území jen zplanělý z výsadeb.

Monotypický rod, svým druhem Lembotropis nigricans - čilimníkovec černající

je u nás též domácí. Druh má trojčetné listy. Koruna je zlatožlutá, sušením černající a

člunky jsou zobánkovité. Je druhem suchých borů a doubrav.

Rod Chamaecytisus - čilimník představuje drobné až středně statné keře s listy

trojčetnými nebo nedělenými a opadavými. Palisty jsou zakrnělé. Květy jsou v

konečných hroznech nebo chudokvětých svazečcích. Koruna je žlutá, zřídka bělavá

nebo nazelenalá. Lusky jsou ploché a mnohosemenné.U nás je 5 druhů domácích.

Většinou se jedná o druhy chráněné. Všechny druhy jsou stepní, lesostepní

maximálně zasahují do šípákových doubrav. Většinou jsou podmíněny vápencovým

podložím.

Do rodu Ononis - jehlice patří jednoletky, trvalky a polokeře, často trnité a

vesměs chlupaté a žlaznaté. Listy jsou trojčetné s pilovitými lístky. Korunní plátky

jsou růžové, žluté nebo bělavé. Do rodu patří asi 70 druhů v Evropě a Asii po Ťan-

šan. U nás jsou domácí 3 druhy. Nejrozšířenějším je Ononis spinosa - jehlice trnitá.
Roste ve světlých lesích hlavně skalnatých nebo na mělkých půdách vysýchavých a

bohatých živinami, především dusíkem. Často ruderalizuje.

4 druhy rodu Melilotus - komonice rostou u nás jako původní. Jsou heliofytní a

vyhledávají stanoviště suchých míst nebo slanisek nižších poloh. Nejsou v lese.

Dalšími nelesními druhy velmi dobře známými jsou druhy rodu Medicago -

tolice. U nás jsou původní 4. Nepůvodní, je ale známá pícnina - Medicago sativa -

tolice setá, vojtěška.

Původně velký rod Trifolium - jetel zahrnuje jednoletky až trvalky s částečně

dřevnatějícím oddenkem a položenými až přímými lodyhami. Listy jsou střídavé,

trojčetné s velkými palisty, jež jsou pochvami srostlé. Květenství je hroznovité, často

hlávkovitě zkrácené, úžlabní nebo zdánlivě koncové. Květy jsou kratičce stopkaté, s

5-20 žilným kalichem a žlutou, bílou nebo červenou korunou. Jsou to heliofyty nebo

hemiheliofyty. Většinou se jedná o druhy luční, jen několik málo jich roste v lese.

Podle některých znaků, hlavně tvaru kalichu byl tento rod rozdělen do rodů několik,

z nichž jsou u nás původní tyto následovné: Xerophaera - jetelík, Armoria - jetelovec a

Chrysaspis - dětel. Z nejznámějších druhů se můžete setkat s: Trifolium repens - jetel

plazivý - na loukách, v příkopech, tedy na čerstvě vlhkých, živinově bohatších a
slunných polohách; Trifolium pratense - jetel luční - na loukách a je pěstován na polích,

pokud je v lesích je tam druhotně, hlavně na slunných místech; Trifolium alpinum -

jetel alpinský, jediný přirozeně rostoucí druh v teplomilných doubravách; Armoria

montana - jetelovec horský - na slunných, čerstvě vlhkých místech od nížin až po

horské polohy; Chrysaspis dubia - dětel pochybný - na suchých loukách, pastvinách a

mezích, živinově i na báze bohatších.

Rod Anthyllis - úročník představuje druhy s lichozpeřenými listy, které jsou

někdy redukovány na větší koncový lístek. U nás je domácí Anthyllis vulnelaria -

úročník bolhoj, rostoucí na slunných a živinově bohatších stanovištích.

Do rodu Lotus - štírovník zahrnuje trvalky se zpeřenými listy; dolní jařmo

lístků je přisedlé, takže se podobá dvěma velkým palistům; lístky jsou široce

kosníkovitě obvejčité a celokrajné. Květenství je úžlabní, dlouze stopkatý, hlávkovitý

okolík. Koruna je žlutá nebo načervenalá. U nás jsou domácí druhy 4. Nejznámější je

Lotus corniculatus - štírovník růžkatý, rostoucí na výslunných a sušších místech

vápenců.

Dva druhy rodu Dorycnium - bílojetel jsou u nás vzácnější a patří ke květeně

výslunných strání a lesostepí.

Na slunných stanovištích, různě živných stanoviš se vyskytuje nejrozšířenější

druh rodu Astragalus - kozinec. Tím je Astragalus glycyphyllos - kozinec sladkolistý.

Ostatních pět, u nás domácích druhů zabírá stanoviště podobná, ale často více méně

vápenatá. Jsou vzácné.

Na živných loukách, výhřevných stanoviš můžeme nalézt druhy rodu

Coronilla - čičorka. U nás to jsou trvalé byliny se střídavými, lichozpeřenými listy, 1-

12 jařmými. Květy jsou v dlouze stopkatém, bezlistém okolíku; koruna je žlutá nebo

načervenalá. Nejčastěji je můžeme setkat s druhem Coronilla varia - čičorka pestrá.

Rod Vicia - vikev zahrnuje jednoleté i vytrvalé byliny s poléhavými nebo

přímými lodyhami. Listy jsou střídavé, sudozpeřené, na konci buď s úponkou nebo s

hrotem; lístky jsou celokrajné, zřídkavě zubaté. Květenství jsou úžlabní, hroznovitá,
někdy chudě okolíkovitá nebo redukovaná na 1 květ. Koruna je modře fialová,

bělavá nebo jasně žlutá. Plody jsou lusky. Druhy, které se u nás přirozeně vyskytují

jsou většinou na stanovištích výhřevných a živných, často výlučně vápenatých.

Jediným výlučně lesním druhem je Vicia sylvatica - vikev lesní. Snáší zástin lesů,

čerstvě vlhká stanoviště a živinově bohatá.

U nás též rozšířený rod Lathyrus - hrachor zahrnuje u nás vytrvalé byliny s

víceméně lysými, přímými nebo poléhavými a často křídlatými lodyhami. Listy jsou

střídavé, sudozpeřené, často s křídlatým řapíkem; úponky jsou někdy větvené, ale

často chybí. Květy jsou sestavené v chudokvěté, jednostranné a dlouze stopkaté

hrozny; koruna bývá různě zbarvená. Gynoeceum je tvořeno 1 plodolistem.

Nejrozšířenější na našem území jsou: Lathyrus niger - hrachor černý a Lathyrus vernus

- hrachor jarní v doubravách; Lathyrus sylvester - hrachor lesní v nižších polohách

slunných nelesních stanovišť, ovšem nikdy mimo lesní komplex. Lathyrus pratensis -

hrachor luční na slunných a živinově středně bohatých loukách.

řád: Hypericales - třezalkotvaré

velice často též jako řád Theales - čajovníkotvaré
zahrnuje na Zemi především dřeviny, výjimečně byliny, s listy většinou střídavými a

jednoduchými. Květy jsou většinou oboupohlavní, pravidelné a zřídkakdy

souměrné. Okvětí je většinou spirocyklické a pětičetné. Tyčinek bývá větší počet.

Gynoeceum je apokarpické nebo cenokarpické, je tvořeno dvěma až mnoha

plodolisty. Semena mají endosperm nebo jsou bez něj. Pokud je endosperm vytvořen,

neobsahuje škrob, nýbrž bílkoviny a tuky. Do tohoto řádu patří 19 čeledí, z nichž je u

nás zastoupena jediná. čeledi mají přes 150 rodů s více než 2500 druhy.

čeleď Hypericaceae - třezalkovité zahrnuje 8 rodů. U nás je domácí rod jeden a

zahrnuje 8 druhů. Rod Hypericum - třezalka je tvořen u nás pouze bylinami, s

poléhavými nebo přímými lodyhami a se vstřícnými prosvítavými listy. Květy jsou

ve vrcholičnatých květenstvích a zřídkakdy rostou jednotlivě. Jsou oboupohlavní,

pravidelné a pětičetné. Svrchní semeník je srostlý ze tří plodolistů. Plodem je tobolka.

Nejčastěji se můžeme setkat s Hypericum perforatum - třezalkou tečkovanou,
Hypericum maculatum - třezalkou skvrnitou, Hypericum montanum - třezalkou chlumní

a Hypericum hirsutum - řezalkou chlupatou.

řád Cistales - cistotvaré

jediná u nás zastoupená čeleď tohoto řádu je často včleněna do řádu Violales -

violkotvaré.

čeleď Cistaceae - cistovité; jsou to keře, polokeře i byliny s listy obvykle

vstřícnými, jednoduchými a často palistnatými. Květy jsou jednotlivé nebo v

cymózních květenstvích, jsou oboupohlavní, pravidelné. Mají 3-5 kališních lístků,

většinou 5 korunních plátků a mnoho tyčinek. Gynoeceum je tvořeno 3-10 plodolisty

a je svrchní. Semena mají mohutný endosperm. V naší květeně jsou z této čeledi rody

3. Druhy rodů Rhodax - devaterníček a Fumana - devaterka jsou vzácné a chráněné.

Častěji se můžeme setkat s druhem Helianthemum ovatum - devaterník vejčitý, a to na

slunných teplých a vysýchavých stanovištích silikátových i vápenatých.

řád Tamaricales - tamaryškotvaré

s u nás zastoupenou čeledí Tamaricaceae - tamaryškovité není na našem území

původní a mimo to zahrnuje dřeviny. Nejblíže našeho území je rod Myricaria -

židovník. Z parků pak všichni znáte původně středomořský rod Tamarix- tamarišek.

řád Ericales - vřesovcotvaré

Jsou to dřeviny nebo byliny s jednoduchými listy bez palistů. Květy jsou

oboupohlavní, zřídka jednopohlavní; obyčejně pravidelné a většinou srostloplátečné.

Tyčinky jsou ve dvou nebo v jednom kruhu. Semeník je svrchní nebo spodní a je

srostlý ze dvou až pěti plodolistů. řád se člení v 10 čeledí asi se 140 rody a více než

1300 druhy. U nás se uvádí čeledí 5.

čeleď Pyrolaceae - hruštičkovité. U některých dřívějších autorů se setkáte s

měkkým i místo ypsilonem. Není pravopisnou chybou, jedná se spíše o vývoj

pravidel pravopisu. Takže zpět - čeleď Pyrolaceae. Patří sem stálezelené vytrvalé

byliny s plazivým oddenkem. U všech hruštičkovitých je charakteristická endotrofní

mykorrhiza. Listy jsou střídavé, vstřícné nebo přeslenité, jednoduché, zřídka
redukované. Květy jsou v hroznech, okolících nebo chocholících. Zřídkavě jsou

jednotlivě. Jsou oboupohlavní, pravidelné nebo slabě souměrné a většinou pětičetné.

Do čeledi patří 4 rody asi se 45 druhy, rozšířenými v severní polokouli. Hruštičkovité

mají reliktní charakter jako průvodci borů. U nás jsou domácí všechny 4 rody. -

Pyrola - hrušička, Orthilia - hruštice, Moneses - jednotvítek a Chimaphila - zimozelen.

Druhy mají vzácný výskyt a jsou většinou chráněné.

čeleď Monotropaceae - hnilákovité zahrnuje nezelené saprofytické byliny. Listy

mají střídavé a šupinovité. Květy jsou jednotlivé nebo ve zkrácených hroznech. Jsou

oboupohlavní, pravidelné, čtyřčetné až pětičetné. Do čeledi patří 13 rodů se 16

druhy, rozšířenými v mimotropických oblastech severní polokoule. U nás je domácí

rod jeden se dvěma druhy. Rod Monotropa - hnilák s roztroušeně se vyskytujícím

druhem Monotropa hypopitys - hnilák chlupatý má oddenek vonící vanilkou.

čeleď Empetraceae - šichovité je u nás zastoupena rodem Empetrum - šicha a

dvěma druhy, Empetrum hermaphroditum - šicha obojaká a Empetrum nigrum - šicha

černá. Jsou to dřeviny rostoucí na rašeliništích.

čeleď Ericaceae - vřesovcovité buď uvádí dvě podčeledi Ericiodeae - vlastní

vřesovcovité a Vaccinioideae - borůvkovité, nebo je podčeleď Vaccinioideae uváděna

jako samostatná čeleď Vacciniaceae, případně je vše zahrnuto v čeledi Ericaceae. Podle

Dostála však dodržím členění na podčeledi. Do čeledi patří dřeviny většinou se

střídavými šupinovitými listy. Květy jsou obyčejně v hroznovitých květenstvích, jsou

oboupohlavní, pravidelné nebo slabě souměrné, čtyřčetné a pětičetné, většinou

srostloplátečné. Tyčinek je obyčejně dvakrát více než okvětních lístků; jsou volné a

jsou ve dvou kruzích. Gynoeceum je složeno většinou ze čtyř až pěti plodolistů.

Podčeleď Ericoideae je u nás zastoupena pěti rody, většinou pouze s jedním druhem:

Ledum palustre - rojovník bahenní, Calluna vulgaris - vřes obecný, Erica herbacea -

vřesovec pleťový, Arcostaphylos uva-ursi - medvědice lékařská a Andromeda polifolia -

kyhanka sivolistá. Ze zavlečených je znám rod Rhododendron - pěnišník. Podčeleď

Vaccinioideae - borůvkovité je u nás zastoupena 3 rody. Nově vytvořený rod

Rhodococcus - brusinka, dále rody Vaccinium - borůvka a Oxycoccus - klikva.

řád Malvales - slézotvaré

Zahrnuje dřeviny i byliny se střídavými jednoduchými nebo složenými listy obyčejně

s palisty. Květy jsou většinou oboupohlavní, cyklické, pravidelné, většinou pětičetné.

Kališní lístky jsou volné nebo srostlé, korunní plátky jsou v poupatech spirálně

zkroucené. Tyčinky jsou obyčejně ve dvou kruzích. Gynoeceum je cenokarpické,

tvořené obyčejně mnoha plodolisty. V naší flóře jsou domácí 2 čeledě. První z nich -

Tiliaceae - lípovité bude vaším předmětem studia příštím rokem v dendrologii.

čeleď Malvaceae - slézovité je zastoupena v naší flóře 4 rody: Malva - sléz,

Lavatera - slézovec, Althaea - proskurník, Alcea - topolovka. Druhy těchto rodů jsou

většinou na slunných, teplejších a živinově bohatých stanovištích. Nejznámějším je

Malva sylvestris - sléz lesní, odpradávna pěstovaná zelenina a léčivka, která se

antropicky šíří v teplejších krajích.

řád Geraniales - kakostotvaré

se člení do 19 čeledí téměř se 150 rody a více než 4000 druhy, rozšířenými v tropech,

subtropech i mírných pásmech všech světadílů. u nás jsou domácí čeledě 3.

čeleď Oxalidaceae - šťavelovité u nás zahrnuje pouze byliny se složenými listy.

Květy jsou jednotlivé, pravidelné, oboupohlavní a pětičetné. Tyčinek je 10 a jsou ve

dvou kruzích. Gynoeceum je složeno z 5 plodolistů. U nás je domácí 1 rod s jedním

druhem - Oxalis acetosella - šťavel kyselý. Další 2 rody k nám byly zavlečeny a

poslední dobou se šíří na rumištích.

čeleď Linaceae - lnovité u nás zahrnuje pouze byliny se střídavými nebo

vstřícnými jednoduchými listy, s malými palisty. Květy jsou většinou v cymózních

květenstvích, oboupohlavní, pětičetné nebo čtyřčetné a pravidelné. Kališní lístky jsou

obyčejně volné a korunní plátky jsou volné. Tyčinek je 5 nebo 4. Gynoeceum je

srostlé z 5-3 plodolistů. U nás je čeleď zastoupena 3 rody. Rod Linum - len je u nás

nejčastěji zastoupen druhem Linum austriacum - len rakouský na živinově bohatých,

výhřevných vysýchavých stanovištích. Linum usitatissimum - len setý se pěstuje jako

textilní plodina. Ostatní druhy tohoto rodu, u nás se přirozeně vyskytující jsou

chráněné. Jediný druh Cathartolinum catharticum - lneček luční zastupuje u nás

příslušný rod na stanovištích střídavě zamokřených humózních, vápenatých a

především nižších poloh. Rodiola linoides - storzník lnovitý je druhem chráněným na
zaplavovaných, chudých stanovištích nižších a středních poloh a je jediným druhem

příslušného rodu.

čeleď Geraniaceae - kakostovité zahrnuje většinou byliny, s listy střídavými

nebo vstřícnými, jednoduchými, dělenými nebo složenými, obyčejně s palisty.

Lodyhy a listy bývají pokryty jednoduchými i žláznatými trichomy.Květy jsou

většinou v cymózních květenstvích, jsou oboupohlavní, obyčejně pravidelné,

pětičetné nebo čtyřčetné. Tyčinek je obyčejně 10 ve dvou kruzích. Gynoeceum je

tvořeno 5, zřídka 3 plodolisty. U nás je čeleď zastoupena dvěma rody. Rod Geranium

- kakost soustřeďuje druhy především nitrofilních stanovišť. Setkat se můžeme s:

Geranium pratense - kakost luční - vlhké, živné louky. Geranium sylvaticum - kakost

lesní - střední a horské lesní polohy, vlhké a živné. Geranium palustre - kakost bahenní

- vlhké louky, lužní lesy, příkopy, živná stanoviště. Geranium sanguineum - kakost

krvavý - výhřevné, vysýchavé, živné polohy. Geranium phaeum - kakost

hnědočervený - vlhké louky, horské nivy, živná vlhká stanoviště, nevápanatá.

Geranium robertianum - kakost smrdutý, vlhká živná, dusíkem velmi dobře zásobená

stanoviště, často ruderální. Geranium pyrenaicum - kakost pyrenejský není náš
původní druh, je zavlékán na trávníky rumiště a pole.

Rod Erodium - pumpava je u nás zastoupen jediným druhem Erodium

cicutarium - pumpava obecná. Tento druh obsazuje úhory, pastviny, cesty, náspy,

pole a rumiště, tzn. stanoviště výhřevná, vysýchavá, živná.

Řád Rubiales - mořenotvaré

řád Rubiales je u nás zastoupen 5 čeleděmi: Rubiaceae - mořenovité,

Caprofoliaceae - zimolezové, Adoxaceae - pižmovkovité, Valerianaceae - kozlíkovité a

Dipsacaceae - štětkovité.

čeleď Rubiaceae zahrnuje jednoletky i trvalky. Listy mají vstřícné, se

zveličenými a často pomnoženými palisty nebo listy zdánlivě v přeslenech.

Květenství jsou vrcholičnatá, vidličnatá, někdy jsou strboulovitě stažená. Květy jsou

oboupohlavní nebo jednopohlavní a pravidelné. Kalich je často zakrnělý, koruna je

většinou 4četná, nálevkovitá až kolovitá. Tyčinek je 3-5. Gynoeceum je tvořeno

dvěma plodolisty a je spodní. Plodem je suchá poltivá dvounažka nebo dužnatý

plod. U nás rostou zástupci 5 rodů, z nichž je jeden rod zavlečený. Známým je rod
Asperula - mařinka. Z kdysi rozsáhlejšího rodu - 5 druhů u nás zastoupených jich

dnes v tomto rodu zůstaly jen druhy 2. Tři z nich byly přeřazeny, na základě

taxonomického znaku - oblé osy - do rodu Galium - svízel, který je nejrozsáhlejším

rodem této čeledi. Mezi známé druhy patří: Galium odoratum - svízel vonný - bučinný

druh; Galium palustre - svízel bahenní - na vlhkých loukách, v lužních lesích, ve

vodních příkopech, v rákosinách, tzn. na stanovištích mokrých, bahnitých, občas

zaplavovaných, živných a polostinných; Galium verum - svízel syřišťový - na suchých

loukách a pastvinách, mezích, stepních stráních ve světlých lesích a křovinách;

Galium mollugo svízel povázka - na podobných stanovištích, jako druh předcházející;

Galium sylvaticum - svízel lesní - na stanovištích vlhkých, ale v létě vysýchavých,

živných, často vápenatých, polostinných až polosvětlých; Galium aparine - svízel

přítula - v křovinách, pobřežních nivách a houštinách, lužních lesích, na mezích,

úhorech a na rumištích.

čeleď Caprifoliaceae - zimolezovité mimo jediného druhu - Sambucus ebulus - bez

chebdí jako vytrvalé byliny, všech 17 druhů v 7 rodech zahrnuje dřeviny.

čeleď Adoxaceae - pižmovkovité je u nás zastoupena jediným druhem v jediném

rodě. Jedná se druh o Adoxa moschatellina - pižmovka obecná.

čeleď Valerianaceae - kozlíkovité zahrnuje jednoletky a rostliny vytrvalé. Listy

mají vstřícné, bezpalisté, jednoduché nebo peřenodílné. Květenství jsou vidlanovitá s

vyvinutými listeny, s malým až zakrnělým kalichem, nálevkovitou korunou, která je

na bázi vakovitě vypuklá nebo ostruhatá a nestejně 5 pěticípá. Tyčinky jsou v počtu

1-4 a gynoeceum je vytvořeno srůstem 3 plodolistů. Plodem jsou nažky, které jsou

někdy obaleny vytrvalým kalichem. Rod Valeriana - kozlík zahrnuje druhy, které

rostou většinou na vlhkých až mokrých a živinově bohatých lokalitách, většinou

nižších poloh. Naproti tomu rod Valerianella - kozlíček zahrnuje druhy výhřevných,

suchých, slunných a často skalnatých a někdy ruderálních lokalitách. Jediný

představitel rodu Centranthus - mavuň k nám byl zavlečen.

čeleď Dipsacaceae - štětkovité představuje rostliny jednoleté i vytrvalé. Lodyhy

mají listnaté. Listy jsou vstřícné, bezpalisté, jednoduché až peřenodílné. Květy jsou

drobné ve vrcholičnatých strboulech, se zákrovem z listenů. Podkovovité listeny jsou

přisedlé na květním lůžku. Krajní květy často paprskují. Květy jsou přisedlé

oboupohlavní, pravidelné nebo souměrné. Kalich i koruna jsou 4-5četné. Tyčinky

jsou 2 nebo 4. Gynoeceum je ze dvou plodolistů. U nás rostou druhy 6 rodů.
Nejrozšířenějším druhem rodu Dipsacus - štětka je Dipsacus sylvestris - štětka planá,

který roste na březích potoků a řek, u cest, na pustých místech a rumištích, tzn.

stanoviště vlhká, živinově bohatá, často vápenatá. Dalším známým a hojným

druhem z této čeledi je u nás jediný druh rodu Succisa - čertkus, je to Succisa pratensis

- čertkus luční, který je hojným na vlhkých i rašelinných loukách a pastvinách a na

lesních světlinách. Knautia dipsacifolia - chrastavec štětkolistý a Knautia arvensis -

chrastavec rolní jsou hojnými druhy na našem území, zastupující rod Knautia -

chrastavec. Druhy rodu Scabiosa - hlaváč jsou na našem území většinou vzácné.

řád Oleales - olivovníkovité

je u nás zastoupen čeledí Oleales - olivovníkovité a domácími rody Fraxinus - jasan a

Ligustrum - ptačí zob. Ostatní rody Forsythia zlatice, Fontanesia - fontanézie, Syringa -

šeřík a Chionanthus - bělas jsou nás zastoupeny zavlečenými druhy. Všechny druhy
tohoto řádu u nás představují dřeviny.

Řád Gentianales - hořcotvaré

je u nás zastoupen představiteli rozdělenými do 4 čeledí.

Čeleď Menyanthaceae - vachtovité zahrnuje bahenní nebo vodní vytrvalé

rostliny. Listy mají střídavé a na kvetoucí lodyze někdy vstřícné. Květy jsou

oboupohlavní, pravidelné a pětičetné. Koruna i kalich jsou hluboko dělené a

gynoeceum je tvořeno dvěma plodolisty. Plodem je tobolka. Dva druhy této čeledě,

nacházející se přirozeně na našem území, reprezentují dva rody: Menyanthes trifoliata

- vachta trojlistá a Nymphoides pelata - plavín štítnatý.

čeleď Gentianaceae - hořcovité představuje jednoleté a vytrvalé rostliny,většinou

hořce chutnající. Lodyhy jsou většinou přímé, listnaté a větvené. Listy jsou

bezpalisté, převážně vstřícné, jednoduché, celokrajné a přisedlé. Květy jsou

jednotlivé nebo jsou v úžlabních nebo vrcholových květenstvích. Květy jsou 4-5četné,

mimořádně i 12četné, oboupohlavní a pravidelné. Korunní plátky jsou v poupěti

kornoutovitě stočené, tyčinek je 5 a gynoeceum je složeno ze dvou plodolistů.

Plodem je tobolka. Z této čeledi u nás rostou zástupci 11 rodů, z toho jsou zástupci 3

rodů u nás nepůvodní. Ze známých rodů lze uvést: Centaurium - zeměžluč a
donedávna velký rod Gentiana - hořec, dnes rozdělený do mnoha rodů - Gentiana -

hořec, Pneumonanthe - hořepník, Tretorhiza - proststřelenec, Ciminalis - modrohořec,

Calathiana - hořepníček, Comastoma - hořavka, Gentianopsis - trličník a Gentianella -

hořeček.

čeleď Apocynaceae - toješťovité obsahuje vytrvalé rostliny. Lodyhy mají na bázi

dřevnaté a poléhavé. Listy jsou vstřícné, bezpalisté, nedělené a celokrajné. Květy jsou

v paždí listů a jsou jednotlivé, stopkaté, oboupohlavní, pravidelné a pětičetné.

Tyčinek je 5 a pestík je srostlý ze dvou plodolistů. Koruna je modrá, řepicovitá se

slabě nálevkovitou trubkou. Plodem jsou měchýřky. U nás je domácí rod Vinca -

barvínek s hojně rozšířeným druhem Vinca minor - barvínek menší. Zástupce dalšího

rodu je velmi rozšířený v našich domácnostech. Je to Nerium oleander - oleandr

obecný, běžně rostoucí ve Středozemí.

čeleď Asclepiadaceae - klejichovité je tvořen vytrvalými rostlinami, které při

poranění někdy mléčí. Listy mají vstřícné, nedělené, celokrajné a palisty. Květy jsou

jednotlivé nebo ve vrcholících, jsou oboupohlavní, pravidelné a 5četné. Koruna je v
poupěti kornoutovitě stočená. Tyčinky jsou často srostlé s pestíkem. Jediný druh u

nás rostoucí Vincetoxicum hirundinaria - tolita lékařská je významným druhem

výhřevných a v létě vysýchavých stanovišť, živinově bohatých a často vápenatých,

především habrových doubrav. Další druh Asclepias syriaca - klejicha mléčící je

jediným zástupcem příslušného rodu a je původní v Severní Americe.

Řád Convolvulales - svlačcotvaré

Tento řád je u nás zastoupen představiteli 3 čeledí.

čeleď Convolvulaceae

-

svlačcovité zahrnuje byliny, které jsou většinou

poléhavé nebo popínavé. Listy jsou střídavé a bezpalisté. Květy jsou jednotlivé nebo

ve vrcholových nebo úžlabních vrcholících, jsou oboupohlavní, pravidelné a

pětičetné. Kališní ušty jsou volné nebo srostlé, koruna je nálevkovitá, velká, mělce

5cípá až skoro 5úhle okrouhlá. Plodem je tobolka.Velmi rozšířeným druhem,

příslušného rodu, na polích, úhorech, cestách, pastvinách a vinicích je Convolvulus

arvensis - svlačec rolní. V lužních lesích a pobřežních křovinách, v rákosinách a na

zarostlých vlhkých rumištích roste druh Calystegia sepium - opletník plotní - jediný

domácí představitel příslušného rodu.

čeleď Cuscutaceae - kokoticovité zahrnuje rody i druhy, které jsou jednoleté a

většinou jednoleté. Lodyhy jsou popínavé, nezelené, které vysílají haustoria do pletiv

hostitele. Listy jsou zakrnělé v malé nezelené šupinky. Květy jsou drobné v

klubíčcích, někdy klasovitých, jsou 4-5četné, žlutavé, červenavé nebo bělavé. Tyčinky

jsou přirostlé v ústí korunní trubky. Plodem je tobolka. Rod Cuscuta - kokotice je u

nás zastoupen 3 druhy, z nichž je nejznámější Cuscuta europaea - kokotice evropská. 4

druhy rodu Grammica - otáčka jsou k nám zavlečeny. Rod Monogynella - užerka je u

nás zastoupen jediným domácím a chráněným druhem.

čeleď Polemoniaceae - jirnicovité je v naší květeně reprezentována 3 rody a 4

druhy, z nichž je pouze jeden u nás původní a v současnosti je chráněný. Z těch

zavlečených bych se zmínil o druhu Phlox paniculata - plamenka latnatá, původním v

Severní Americe a často pěstovaný v zahradách.

Řád Boraginales - brutnákovité

je u nás zastoupen představiteli 2 čeledí. 3 druhy, zastupující 3 rody jedné čeledi

Hydrophyllaceae - stružkovcovité, k nám byly zavlečeny ze Severní Ameriky.

Další čeledí, jež již zahrnuje druhy a rody u nás domácí je čeleď Boraginaceae -

brutnákovité. Čeleď představuje jednoleté i víceleté byliny. Listy mají střídavé,

bezpalisté a nedělené. Květy jsou ve vijanech, jsou souměrné nebo pravidelné,

oboupohlavní a pětičetné. Koruna je trubkovitá až kolovitá; v ústí trubky je 5 šupinek

nebo chlupatých hrbolků, uzavírajících ústí -tomuto se říká parakorunka. Tyčinek je

5 a jsou vetknuty v korunní trubce; gynoeceum je tvořeno 2 plodolisty a je svrchní.

Plodem jsou 4 tvrdky. V naší květeně je čeleď zastoupena 23 rody z nichž jsou však

představitelé 4 rodů k nám zavlečeni. Z těch známých rodů a druhů uvedu jen

některé: Aegonychon purpurocaeruleum - kamejnice modronachová, známý ještě pod

několiak dalšími krkolomnými názvy - Lithospermum purpureo-caeruleum a

Buglossoides purpurocerulea a i poněkud jiným názvem českým - Kamějka purpurovo

nachová. Je to druh teplomilných, živných doubrav, které v létě někdy vysychají a to

především čistých doubrav a částečně směřující buď k doubravám šípákovým nebo

spíše k doubravám habrovým nebo s příměsí buku. Echium vulgare - hadinec obecný -

není druhem lesním, ale nalezneme jej na výslunných stráních a mezích, úhorech,
náspech a v lomech, tzn. především na stanovištích slunných, výhřevných a

vysýchavých, kamenitiopísčitých a živinově spíše středně bohatých až bohatých.

Původní druh Pulmonaria officinalis se dvěma poddruhy maculosa a obscura se rozdělil

na druhy dva Pulmonaria officinalis - plicník lékařský s listy se zřetelnými bílými

skvrnami, je druhem především lužních lesů okolo řek a říček nižších a středních

poloh, vlhkých stanovišť, živinově bohatších slabě nitrofilních a druhý druh

Pulmonaria obscura - plicník tmavý s listy celozelenými - je druhem především

středních poloh podobných stanovišť. Na suchých loukách a pastvinách, mezích a

výslunných travnatých stráních můžeme hojně nalézt druh Nonea pulla - pipla

osmahlá. Vlhké louky, pobřežní nivy, příkopy, lužní lesy a vlhká pole, tedy většinou

na antropicky ovlivněných stanovištích najdeme druh Symphytum officinale - kostival

lékařský. Druh Symphytum tuberosum - kostival hlíznatý je zase spíše druhem

navzájem smíšených doubrav a bučin. Výslunné pastviny, kamenité a křovinaté

stráně, meze a rumiště jsou hlavně teplejších krajích roztroušeným domovem druhu

Anchusa officinalis - pilát lékařský. 10 druhů rodu Myosotis - pomněnka, jež tento rod

reprezentují v naší květeně roste na vlhkostně různých stanovištích, většinou však

živinově alespoň středně zásobených. Pokud se výskytiště druhů překrývají, druhy
se okamžitě kříží.

Řád Callitrichales - hvězdošotvaré

je v naší květeně zastoupen čeledí Callitrichaceae - hvězdošovité a rodem Callitriche -

hvězdoš, s 5 druhy. Rod je představován vodními nebo bahenními drobnými

bylinami, s tenkými, větvenými lodyhami, které mají v úžlabí žláznaté šupiny. Na

lodyze jsou ještě štítnaté žlázky. Listy jsou vstřícné, jednoduché, celokrajné a někdy

jsou na konci lodyhy růžicovitě nahloučené. Květy jsou úžlabní, jednopohlavní a

jednodomé. Plodem jsou tvrdky.

Řád Lamiales - hluchavkotvaré

je u nás zastoupen dvěma čeleděmi. První, Verbenaceae - sporýšovité má u nás pouze
zástupce pouze v rodu Verbena - sporýš. U nás domácí je Verbana officinalis - sporýš

lékařský, který je hojný v teplejších krajích na vlhkých až vysýchavých stanovištích,

živinově bohatých, z vysokým obsahem půdního dusíku půd písčitohlinitých.

Ostatní druhy tohoto rodu k nám byly zavlečeny převážně ze Severní Ameriky, jako

okrasná bylina.

Druhou čeledí je čeleď Lamiaceae hluchavkovité, někdy se ještě můžeme setkat

s názvem Labiatae - pyskaté. Čeleď zahrnuje byliny jednoleté i víceleté, zřídka i

polokeře. Rostliny jsou často aromatické. Lodyhy jsou vstřícně větvené a 4hranné.

Listy jsou vstřícné, bezpalisté a většinou jednoduché. Květenství jsou ve vidlanech,

které jsou zkráceny v lichopřesleny, jež tvoří klasovitá, latnatá nebo hlávkatá

květenství. Listeny jsou lupenité nebo redukované. Květy jsou oboupolavní,

souměrné a většinou 5četné. Kalich je 4-5uštý a často 2pyský. Koruna je většinou

2pyská. Plodem jsou 4 tvrdky. V květenstvích je častý dimorfismus a samičí květy

jsou menší než samčí. V naší květeně je tato čeleď zastoupena 39 rody, z nichž jich

10 k nám bylo zavlečeno. Z našich původních mohu vyjmenovat: Ajuga - zběhovec,

Teucrium - ožanka, Scutellaria - šišák, Melittis - medovník, Galeopsis - konopice,

Lamium - hluchavka, Galeobdolon - pitulník, Leonurus - srdečník, Ballota - měrnice,

Stachys - čistec, Betonica - bukvice, Nepeta - šanta, Glechoma - popenec, Prunella -
černohlávek, Clinopodium - klinopád, Origanum - dobromysl, Thymus - mateřídouška,

Lycopus - karbinec, Mentha - máta a Salvia - šalvěj. K nám zavlečené druhy jsou

většinou léčivé nebo se často užívají jako koření. Tak např. Melissa - meduňka,

Satureja - saturejka, Hyssopus - yzop, Majorana - majoránka, Rosmarinus - rozmarýn,

Lavandulla - levandule a Ocimum - bazalka.

Řád Solanales - lilkotvaré

má v naší květeně zastoupení druhy a rody náležejícími do dvou čeledí. V parcích se

velice často můžeme setkat s keřem Budddleja davidii - komule proměnlivá, který je

původní ve východní Asii. Tento druh pak jediným zástupcem rodu Buddleja -

komule a čeledi Buddlejaceae - komulovité. Více se o něm dozvíte příštím rokem v

dendrologii.

čeleď Solanaceae - lilkovité je tvořena jednoletkami a viceletkami, zřídkavě keři.

Rostliny mají listy bezpalisté, jednoduché nebo zpeřené. Květy jsou ve

vrcholičnatých květenstvích, jsou dělené nebo souměrné, oboupohlavní a 5četné.

Kalich je převážně 5četný. Koruna je kolovitá, zvonkovitá, nálevkovitá nebo

trubkovitá. Plodem jsou tobolky nebo bobule. Velká většina zastoupených rodů a

druhů je jedovatá. Čeleď je v naší květeně zastoupena 13 rody, z nichž jsou pouze 4

na našem území původní: Atropa - rulík, Scopolia- pablen, Hyoscyamus blín a Solanum

- lilek. Zavlečeno k nám bylo i několik významných druhů u nás domácích rodů,

např. Solanum tuberosum - brambor obecný. Ze zavlečených rodů je třeba jmenovat :

Lycium - kustovnice, Capsicum - paprika, Lycopersion - rajče, Datura - durman,

Nicotiana - tabák a Petunia - petúnie.

Řád Scrophulariales - krtičníkotvaré

je u nás zastoupen 5 čeleděmi. Čeleď Bignoniaceae - trubačovité má u nás zastoupení

dvěma rody a dvěma druhy. Jsou to Catalpa bignonioides- katalpa trubačovitá a

Campsis radicans - křivouš kořenující. Oba druhy jsou dřeviny původní v Severní

Americe. Nejvíce rody a druhy je u nás zastoupena čeleď Scrophulariaceae -
krtičníkovité. čeleď zahrnuje byliny, které jsou často poloparazitické, zřídka zahrnuje

dřeviny. Listy jsou na lodyze střídavé nebo vstřícné, jednoduché až hluboce

peřenodílné, bezpalisté nebo jsou listy v přeslenech. Květy jsou v hroznovitých nebo

vrcholičnatých květenstvích. Květy jsou souměrné a oboupohlavní. Nepravý kalich je

4-5četný a někdy je 2pyský. Nepravá koruna je většinou 5četná a někdy též 2 pyská.

Plodem je tobolka. Čeleď je u nás zastoupena 26 rody z toho pouze třemi k nám

zavlečenými. Rod Verbascum - divizna je u nás zastoupen celkem 10 druhy, z toho 9

původními. Většinou rostou na vlhčívh místech, které v létě běžně vysychají, jsou

živinově bohatá a slunná. Druhy rodu Scrophularia - krtičník rostou většinou v

polostinných až stinných polohách a na živinově středně bohatých až bohatých,

vlhkých lokalitách. U nás jsou původní 4 druhy, jediný však je hojný - Scrophularia

nodosa, ostatní vzácné a chráněné. Jediný, k nám zavlečený druh Antirrhinum majus -

hledík větší, reprezentuje příslušný rod v naší květeně a to především téměř v každé

zahradě. Rod Linaria - lnice je na našem území nejvíce představen druhem Linaria

vulgaris - lnice obecná nebo lnice květel. Ostatní druhy tohoto rodu jsou velmi

vzácné. Čtyři druhy rodu Digitalis - náprsník reprezentují tento rod v naší květeně
Tři z nich jsou ale k nám zavlečeny - Digitalis lutea - náprsník žlutý z jihozápadní

Evropy, Digitalis lanata - náprsník vlnatý ze severního Maďarska, a Digitalis purpurea -

náprsník červený neví se odkud. U nás je původní pouze Digitalis grandiflora -

náprsník velkokvětý. Rod Veronica - rozrazil je u nás zastoupen přirozeně 28 druhy.

Mezi nejrozšířenější a nejznámější patří: Veronica officinalis - rozrazil lékařský,

Veronica chamaedrys - rozrazil rozekvítek, Veronica montana - rozrazil horský, Veronica

serpyllifolia - rozrazil douškolistý, Veronica beccabunga - rozrazil potoční, Veronica

hederifolia - rozrazil břečťanolistý, Veronica arvensis - rozrazil rolní a Veronica triphyllos

- rozrazil trojklaný. Nejrozšířenějším druhem ze 6 zástupců rodu Pseudolysimachion -

úložník, dříve náležejících k rodu Veronica, je Pseudolysimachion spicatum - úložník

klasnatý. Rod Melampyrum - černýš představuje polocizopasné jednoletky. U nás je

zastoupen 9 druhy. Nezelenou, cizopasnou bylinou a jediným zástupcem

příslušného rodu je Lathrea squamaria - podbílek šupinatý.

čeleď Orobanchaceae - zárazovité zahrnuje víceleté nebo jednoleté nezelené a na

kořenech dvouděložných bylin parazitující rostliny. Lodyhy mají přímé, větvené i

nevětvené. Listy jsou střídavé, šupinovité a polodužnaté. Klasy jsou vrcholové,

všestranné s vejčitými až kopinatými listeny, přitisklými ke kalichu. Kalich je

zvonkovitý nebo 2klaný ve 2 postranní úkrojky. Koruna je 2pyská. Plodem je

tobolka. U nás je zastoupena 2 rody. Druhy rodu Phelipanche - mordovka patří

vesměs mezi vzácné a chráněné. Poněkud více, ale i tak tíže nacházitelné, jsou druhy

rodu Orobanche - záraza.

čeleď Globulariaceae - koulenkovité je u nás zastoupena jediným rodem a

jediným druhem - Globularia punctata - koulenka vyšší který je velmi vzácný.

čeleď Lentibulariaceae - bublinatkovité představuje drobné, masožravé víceletky,

na vlhkých nebo vodních stanovištích. Listy mají v přízemní růžici nebo jsou

střídavé. Květy jsou jednotlivé nebo v krátkých hroznech, jsou oboupohlavní a

souměrné. Kalich i koruna jsou 5četné. Koruna je 2pyská a ostruhatá. Na vlhkých

stanovištích rostou u nás 2 druhy rodu Pinguicula - tučnice. Rod Urticularia -

bublinatka zastřešuje 6 druhů vodních rostlin, které jsou též vzácné a chráněné.

Řád Plantaginales - jitrocelotvaré

je v naší flóře zastoupen jen čeledí Plantaginaceae - jitrocelovité a 3 rody: Plantago -
jitrocel, Psyllium - chmelík a Litorella - pobřežnice. Charakteristika čeledi je následná:

jednoleté i víceleté byliny; listy jsou většinou v přízemní růžici. Stvol má vrcholový

klas. Květy jsou v klasech a jsou pravidelné a oboupohlavní. Rostou v paždí

šupinkových listenů. Plodem jsou tobolky. Ze všech tří rodů jsou nás nejrozšířenější 3

druhy rodu Plantago: Plantago major - jitrocel větší, Plantago media - jitrocel prostřední

a Plantago lanceolata - jitrocel kopinatý.

Řád Campanulales - zvonkotvaré

je u nás zastoupen 2 čeleděmi. Zavlečeným představitelem čeledě Lobeliaceae -

lobelkovité - Lobelia erinus - lobelka modrá, původním v jižní Africe. Další

představitelé zahrnují druhy a rody u nás původní i zavlečené, ale z čeledi

Campanulaceae - zvonkovité. Čeleď představuje jednoletky i víceletky s listnatou

lodyhou. Listy mají střídavé, jednoduché a bezpalisté. Květy jsou v latách, hroznech

nebo hlávkách. Kališní ušty jsou 3úhlé až čárkovité, někdy jsou mezi ušty přívěsky

(vousy). Koruna je zvonkovitá, nálevkovitá až trubkovitá, 5cípá a většinou modrá.

Plodem je tobolka. Na našem území jsou původní 4 druhy a 3 jsou dále zavlečeny.

Rod Campanula - zvonek má u nás je původních 14 druhů a 5 zavlečených. Mimo
nich se v zahradách pěstuje mnoho okrasných trvalek a skalniček, které zatím nikde

nezplaněly a proto se v květeně neuvádí. Rod Adenophora - zvonovec je zastoupen

jediným a chráněným druhem. Rod Phyteuma - zvonečník je zastoupen v naší

květeně 3 druhy, rostoucími na vlhkých a živinově bohatých stanovištích všech

vegetačních stupňů. Nejčastěji se ovšem můžeme setkat jen s Phyteuma spicatum -

zvonečník klasnatý. Na suchých a písčitých pastvinách, úhorech, kamenitých

stráních, mezích a ve světlých křovinách, živinově chudých je v Čechách dost hojný

jediný představitel rodu Jasione - pavinec, Jasione montana - pavinec modrý.

Řád Asterales - hvězdnicotvaré

též známé pod názvem Compositae - složnokvěté je dnes rozdělována do dvou čeledí:

Asteraceae - hvězdnicovité (někdy též trubkokvěté) a Cichoriaceae - čekankokvěté

(někdy též jazykokvěté).

čeleď Asteraceae sensu stricto - vlastní hvězdnicovité zahrnuje jednoleté i víceleté

byliny, zřídka polokeře. Listy jsou střídavé, vzácně vstřícné nebo jen v přízemní
růžici. Drobné květy jsou v úborech, které jsou buď na stonku jednotlivé nebo

skládají druhotná hroznovitá květenství; vnější listeny tvoří zákrov, vnitřní jsou

vytvořeny v podobě plevek na květním lůžku nebo chybí. Květy jsou v každém

úboru zpravidla dvojí: ve středu úboru - v terči - jsou oboupohlavní a pravidelné, s

trubkovitou nebo úzce nálevkovitou korunou, 5cípou; na kraji úboru - paprsku - jsou

květy souměrné, samičí nebo jalové, s korunou jazykovitou, čárkovitou nebo

podlouhlou na konci s 2-5 zuby, nebo jsou krajní květy jalové s korunou šikmo

nálevkovitou až 2pyskou a 4-5cípou. Kalich je u všech květů zakrnělý ve štětinkovitý

nebo šupinkovitý chmýr nebo vůbec chybí; nažky jsou na vrcholu věnčené

opadavým nebo neopadavým chmýrem z jednoduchých nebo peřitých paprsků. V

elativech nejsou mléčnice. V naší flóře je 109 rodů, z nichž je 53 původních s velikou

spoustou druhů (cca kolem 800).

čeleď Cichoriaceae - čekankovité zastřešuje jednoleté a víceleté byliny, s

listnatými nebo bezlistými lodyhami. Listy jsou střídavé nebo jen v přízemní růžici.

Úbory všech květů jsou jazykovité a není zřetelný rozdíl mezi květy středovými -

terčem - a květy okrajovými - paprskem; V pletivech jsou často mléčnice. U nás je
čeleď zastoupena 27 rody, z toho pouze 4 rody zavlečenými.

Rostliny jednoděložné - monocotyledoneae

se též někdy označují jako Liliideae. Z hlediska taxonomické hierarchie se jedná o
třídu.

Zárodek má jedinou dělohu, na jejíž bázi po straně je založen vegetační vrchol,

který je často pochvou dělohy obejmut. Vegetační vrchol je též označován výrazem

plumula. Cévní svazky jsou četné, kolaterální. Na příčném průřezu jsou roztroušeně

i izolovaně rozmístěny a jsou obklopeny základním parenchymem. Cévní svazky

nemají mezi xylémem a floémem dělivé pletivo - kambium. Tedy lodyhy těchto

rostlin druhotně netloustnou. Pokud rostliny rostou do tloušťky, jedná se o tvorbu

nových cévních svazků a základního parenchymu na obvodu lodyhy. Hlavní kořen

zpravidla brzy po embryonálním vývoji zakrní a je nahrazen četnými adventivními

kořeny, většinou jednoduchými. Nadzemní stonky se poměrně vzácně větví, lodyhy

bývají duté. V listech převládá žilnatina ze stejných, přibližně souběžně probíhajících

žilek jednoduchých, nevětvených. Listy většinou přisedají k ose širokou bází nebo

pochvou. Častý je vývoj podzemních rezervních orgánů, ztlustlých oddenků, hlíz,

cibulí. Květy jsou sestaveny v různých květenstvích. U mnoha zástupců bývá květ i

celé květenství podepřeno společným listenem, zvaným toulec. Květy většiny

zástupců jsou sestaveny podle čísla 3, jen výjimečně podle čísla 2.

řády Butomales

šmelotvaré, Hydrocharitales - voďankotvaré, Alismatales

-

žabníkotvaré a Potamogetonales - rdestotvaré zahrnují čeledi, rody a druhy rostlin
vodních. Jde tedy o rostliny, které jsou vázány na vodní prostředí. Živinová škála je

rozmanitá. Od prostředí oligotrofního, tzn. bez živin, až po rostliny eutrofní, tzn.

silně nitrátové. V teplých polohách nížin se pak často jedná o rostliny slanobytné,

tzn. v místech, kde dochází v letních měsících k vysrážení solí. Některé z nich jsou

mohutného růstu, některé jsou drobné.

Butomus umbelatus - šmel okolíkatý, řád Butomales, čeleď Butomaceae šmelovité je

vzrůstově mohutnější druh (až 1,5 m vysoký), který můžeme dnes již vzácněji nalézt

na živných bahnitých místech se stojatou nebo mírně tekoucí vodou v létě prohřátou.

Elodea canadensis -vodní mor kanadský; řád Hydrocharitales, čeleď Hydrocharitaceae -

voďankovité zase patří k druhům drobnějším, ale často pro plavce nepříjemným.

Způsobuje totiž zarůstání mírně tekoucí vody, živinově bohatší. Rostlina se ve vodě

vznáší. Má lodyhy až 1,5 m dlouhé, které se často větví. Má drobné lístky. Druh není

u nás původní, ale byl k nám zavlečen v polovině minulého století z Ameriky

námořní dopravou.

Alisma plantago-aquatica - žabník vodní (někdy zaměňováno za žabník jitrocelový);

řád Alismatales, čeleď Alismataceae - žabníkovité. Rostlina vyčnívající z vody, až 1,2
m vysoká. Listy vejčité nebo eliptické. Vody jsou většinou stojaté, živinově bohatší .

Druh Potamogeton natans - rdest vzplývavý; řád Potamogetonales, čeleď -

Potamogetonaceae - rdestovité je nejznámějším a nejčastějším zástupcem tohoto
rodu. Je to rostlina s lodyhami okolo 1 m délky, která má jarní ponořené čárkovité

listy, které záhy odumírají. Pozdější listy jsou vzplývavé dlouze řapíkaté (řapík je

delší než čepel), čepele jsou podlouhle až okrouhle vejčité max. 12 cm dlouhé. Je to

druh především stojatých vod, často i eutrofizovaných.

Jako zahradníci se setkáte s druhy Sagittaria sagitifolia - šípatka vodní a Sagittaria

montevidensis - šípatka montevidejská. Oba patří do čeledi Alismataceae. První

jmenovaný je u nás domácí a díky tomu, že je náročný na živinově bohatou vodu, ale

čistou, patří již k vzácnějším. Druhý jmenovaný pochází z Brazílie. Oba jsou

využívány k ozeleňování skleníkových bazénů a velkých akvárií.

Dalším velkým řádem je řád Liliales

- liliotvaré. Čeledi sem náležející se

vzhledově značně liší, ale přece jen mají některé společné znaky. Většinou jsou

rostlinami suchozemskými, hlavně stanovištím krajině otevřeným. V podzemních

orgánech vytvářejí dužnaté oddenky, hlízy a velice často cibule. Většina čeledí

vytváří nápadné květy nebo květenství, která jsou entomofilní.

čeleď Liliaceae - liliovité. Víceleté byliny s plazivým nebo hlízovitým

oddenkem, nebo s podzemními hlízami nebo cibulemi. Lodyhy jsou přímé, někdy

větvené, často jako bezlisté stvoly ukončené květem nebo hroznovitým popř.

vrcholičnatým květenstvím. Listy jsou nedělené, buď v přízemní růžici nebo
střídavé. Žilnatina je většinou souběžná. Květy jsou zpravidla 3četné. Plodem je

tobolka nebo bobule. Taxonomicky se čeleď člení na nižší podčeledi, které uvádět

nebudu, protože nejsou taxonomicky uspokojivě dořešeny.

Veratrum album - kýchavice bílá - vysoká bylina našich horských holí, sestupující

podél horských potoků až do pásma smrčin; je častější v našich jižních pohořích

Veratrum lobelianum - kýchavice lobelova - od předcházející se liší pouze

nazelenalými květy; druh nacházíme ve stejných polohách jako předcházející,

ale spíše na našich severních pohořích.

Anthericum ramosum - bělozářka větvitá - květy jsou v latách na delších stopkách,

bylina rostoucí na výslunných stráních, v létě vysýchavých, často vápenatých

Antericum liliago - bělozářka liliovitá - bylina podobná předcházející, pouze květy má

v hroznech, tzn. na krátkých stopkách; roste na světlých místech, ale ne tak

slunných jako druh předcházející, lokality i když jsou teplejší v létě nevysychají

a často nejsou vápenaté. Je jen v Čechách, na Moravě není.

Colchicum autumnale - ocún jesenní - kvete od konce srpna do zámrzu bez listů.

Potřebuje vlhká stanoviště, živinově středně až bohatá. Na jaře vyrážejí listy

uprostřed se semeníky. Listy v červnu mizí.

Gagea spp. - křivatec; všechny druhy patří mezi jarní heliofytní druhy, tzn. ukončují

svůj roční životní cyklus nejpozději v květnu - do olistění stromů.

Tulipa spp. - tulipán; u nás se nachází druhy dva - oba nejsou u nás původní. Tulipa

sylvestris- tulipán lesní - květ těsně před rozkvetením se stává nícím - často se

pěstuje na trávnících; Tulipa gesnerana - tulipán zahradní.

Fritillaria meleagris - řebčík kostkovaný; velice vzácný a v přírodě u nás téměř zničen;

často se vysazuje na zahradách - dekorativní květy šachovnicově hnědonachově

skvrnité.

Petilium imperiale dříve Fritillaria imperialis je druh k nám zavlečený; často se

vysazuje pro dekorativnost květů, které jsou nící a vytváří až 12četný okolík

pod vrcholových chocholem oranžově až cihlově červené - mylně uváděné jako
lilie.

Lilium spp. - lilie; u nás jsou původní pouze druhy dva; oba si vybírají lesní lemy

živinově bohaté a nikdy nevysychající i když sušší; častější je Lilium martagon -

lilie zlatohlávek, známým druhem ze zahrad a původem z východní Asii je

Lilium regale - lilie královská.

Scilla spp. - ladoňka; je jarním druhem vlhkých luk a lužních lesů - tzn. vlhko a

živinově bohato; úzké dlouhé listy a modré květy. U nás je domácí Scilla bifolia -

ladoňka dvoulistá - často na zahradách na jaře. Atraktivnější je k nám zavlečený

druh Scilla siberica -ladoňka nící - s bohatším květenstvím a s více než dvěma

listy.

Ornithogalum spp. - snědek; druhy tohoto rodu též patří k jarním heliofytům; mají

okvětní lístky bílé, nazelenalé nebo žlutavé, ale na hřbetě mají zelený pruh.

Většinou rostou v nižších a středních polohách na stanovištích živinově

bohatých až středně bohatých, vždy alespoň slabě trvale vlhkých. Nejčastěji se

u nás v přírodě setkáme s druhem Ornithogalum orthophyllum dříve O. gussonei -

snědek přímolistý. Z původního rodu Ornithogalum byly Dostálem odděleny
další dva rody.

Honorius spp. - snědovec; od předcházejícího se liší velkými zvonkovitými, nícími

květy na krátkých stopkách v hroznech. U nás je rod zastoupen dvěma druhy.

Z jihovýchodní Evropy k nám zavlečený a často vysazovaný v zahradách a

zplaňující na trávnících např. v okolí Prahy - Honorius nutans -snědovec nící.

Domácím druhem je na jižní Moravě se vyskytující, vzácný Honorius boucheanus

- snědovec hřebenitý

Loncomelos spp. - snědovka; od rodu Ornithogalum se lišící menšími květy v

podlouhle válcovitém hroznu s 20-80 květy a s květními stopky vesměs stejně

dlouhými. Dva druhy tohoto rodu jsou u nás domácí, ale jsou vzácné a

chráněné.

Další dva rody, které patří do této čeledi k nám byli zavlečeny, ale bohužel „opraváři

přírody“ vysazeny i v naší přírodě, v českém krasu. Jsou to rody Puschkinia -

puškinie - původní v přední Asii a Hyacinthella - hyacintka - původní v Bulharsku.

Další rod je též znám hlavně z vysazovaných kultivarů zavlečeného druhu

Hyacinthus orientalis - hyacint východní
Muscari spp. - modřenec; přízemní listy, čárkovité, ploché nebo žlábkovité a lysé;

stvol přímý, lysý; hrozen hustý, krátký s 10-40 květy, nahoře bez chocholu

jalových květů. Tři druhy tohoto rodu jsou domácí, ale v přírodě vzácné, spíše

se s nimi setkáváme v zahradách odkud často zplaňují. Všechny vyžadují

živinově bohatá stanoviště, často s vápencem, Muscari racemosum - modřenec

hroznatý je v zahradách nejčastější a Muscari neglectum - modřenec přehlížený

vyžadují stanoviště vysýchavá, Muscari botryoides - modřenec širolistý ba

naopak potřebuje vlhko.

Od předcházejícího rodu Dostál vyčlenil rod Leopoldia - modravec, který se od

předcházejícího liší v následovných znacích: květ má hrozen prodloužený, řídký s

30-100 květy, na vrcholku s jalovými květy odlišné barvy. U nás jsou domácí druhy

2, oba jsou vzácné a chráněné. Protože není tak atraktivní jako druhy rodu Muscari

nebývá v zahradách vysazován. Oba druhy vyžadují stanoviště výživná, někdy

vápenatá, vysychavá. Z důvodů zemědělských kultivací tato stanoviště mizí. Častěji

se setkáme s druhem Leopoldia comosa modravec chocholatý.
Convallaria spp. - konvalinka má jen jeden druh u nás domácí Convallaria majalis -

konvalinka vonná; všichni jej znáte jak ze zahrad, tak z přírody. V přírodě je

indikátorem střídavého zamokření v průběhu roku, jež se projevuje oglejením

půd. Je jedovatá ve všech částech i voda v níž byla kytice tohoto druhu je

jedovatá.

Maianthemum spp. - pstroček je rod, který se nachází na severní polokouli ve třech

druzích. Nejrozšířenější je i u nás zastoupený druh Maianthemum bifolium

pstroček dvoulistý, který se vyskytuje všude, kde je stálá vlhkost a stín; živiny

jsou tomuto druhu lhostejné. Dva listy však mají jen jedinci kvetoucí,

nekvetoucí mají list jen jeden.

Streptopus spp. - čípek; rod opět severní polokoule s 5 druhy; u nás je zastoupen druh

jeden; Streptopus amplexifolius - čípek objímavý, je chráněný a vyhledává

stanoviště horských holí a sestupuje i do pásma smrčin; jeho střídavé listy

objímají lodyhu - nemá řapík. Květy jsou nenápadné bílé, plody jsou nápadné

červené kuličky.

Polygonatum spp. - kokořík; rod je rozšířen jen po severní polokouli 30 druhy; U nás

jsou 4 druhy domácí. Polygonatum odoratum dříve officinale - kokořík vonný,
dříve lékařský, má lodyhu hranatou a lysou, listy jsou lysé; je hlavně v

teplejších krajích, především v habrových doubravách, živnějších, které mohou

v létě krátkodobě vysychat. Polygonatum latifolium - kokořík širolistý je

předešlému druhu podobný, ale lodyha je nahoře pýřitá, listy nahoře lysé - na

rubu hustě krátce pýřité; roste na stanovištích živinově bohatých a vždy

vlhkých, nižších poloh; Polygonatum multiflorum - kokořík mnohokvětý, má

lodyhu oblou, listy lysé; roste na stanovištích živinově bohatých ale vždy

vlhkých, nižších poloh (doubrav); Polygonatum verticillatum - kokořík

přeslenatý; vyhledává stanoviště živinově chudá a vždy vlhká; je důležitým

indikátorem přirozeného výskytu smrku (hory).

Aloe spp.; tento rod má ve světě 180 druhů a shrnuje biologicky jednotnou xerofilní a

sukulentní skupinu bylin i typů dřevnatících až stromovitých, které jsou

charakteristické pro květenu suchých stepí a pouští jižní Afriky, savan

východní Afriky, skalnatých planin od Etiopie až po Arábii. Velice často z

různých druhů získávají látky pro farmaceutický a kosmetický průmysl.

Allium spp. - česnek; má 270 druhů v Čechách je druhů 16. má cibuli z 1 až četných

šupin, květenství je bohatý kulatý okolík, před rozvitím obejmutý širokými

toulcovými listeny. Všechny druhy mají ve všech částech, obzvláště v cibulích
silici česnekovou. Nejčastějším druhem, přirozeně se vyskytujícím na našem

území je Allium ursinum . česnek medvědí a na svých stanovištích je

indikátorem slabé štěrkovitosti, dobré provzdušněnosti půd, dobrou

humifikací, a stálou slabší vlhkostí. Na náplavách se vyskytuje Allium

schoenoprasum - česnek pažitka (popř. pažitka pobřežní), který spíše častěji

pěstujeme na zahradách. Ostatní naše domácí druhy jsou většinou chráněné.

Mezi ty introdukované patří pěstěné Allium sativum - česnek kuchyňský, Allium

cepa - cibule kuchyňská Allium ampeloprasum pór zahradní, Allium ascalonicum -

cibule šalotka.

Paris spp. - vraní oko; má v Evropě a Asii 20 druhů. U nás je domácí druh jeden,

který je jedovatý - Paris quadrifolia - vraní oko čtyřlisté. Vyskytuje se na
stanovištích vždy vlhkých a živinově bohatých, především na humusový dusík

Asparagus spp. - chřest; má 300 druhů na území Evropy, Asie a Afriky. V Evropě je

nejvíce druhů v oblasti Středozemí. U nás je domácí druh jediný, který roste od

Španělska po Čínu, na stanovištích výslunných - v létě vysýchavých a

humusově bohatých - Asparagus officinalis - chřest obecný. Často se pěstuje.

Ruscus spp. - listnatec; je to polokeř a má 5 druhů v Evropě, v Mediterránu; u nás se v

kulturách pěstuje Ruscus hypoglossum - listnatec čípkový.

Aspidistra spp. má ve světě 7 druhů ve východních Himalájích, Číně a Japonsku.

Aspidistra elatior z jižního Japonska je oblíbená a otužilá pokojová rostlina

čeleď: Agavaceae - agávovité

zahrnuje rostliny, které sice u nás rostou, ale byly k nám zavlečeny a spíše se vysazují

jako dekorativní.

Agave spp. Rod má ve světě 300 druhů ve střední Americe. Nejznámější je Agave

americana - je to sukulent kamenitých plání střední Ameriky, který byl přenesen
do Evropy v r. 1561 a zdomácněl v celém Středozemí. U nás je součástí skleníků

a na léto se vynáší mimo ně. Mimo dekorativnost tohoto druhu, jehož mladé

pupeny květenství jsou v jeho domovině zeleninou, jsou ještě druhy, které se

pěstují pro vlákna v textilním průmyslu. Známé vlákno sisal je pěstován z

druhu Agave sisalana. Ostatní vlákna nejsou u nás příliš známá a proto příslušné

druhy nebudu uvádět. Spíše známým by mohl být druh Agave tequilana k

výrobě vína mezcal nebo destilátu tequila.

Yucca spp. Rod má asi 30 druhů v Mexiku a jižní části USA. U nás se nejčastěji

vysazují v zahradách a parcích druhy dva - Yucca filamentosa - juka vláknitá s

charakteristickými oddělujícími se vlákny od okrajů celokrajných listů a Yucca

gloriosa - juka nádherná s červeně proužkovanými bílými květy.

Dracena spp. stromy tropických a subtropických oblastí. Rod má 90 druhů. Mnoho

druhů a forem se pěstuje jako listové dekorační skleníkové i pokojové rostliny,

např. Dracena fragans z rovníkové Afriky.

Sansevieria spp. 12 druhů tohoto rodu roste ve vlhkých tropech Afriky a východní

Indie. U nás se pěstují ve sklenících pro zvláštní vzhled a trvalost listů.

čeleď: Amaryllidaceae - amarylovité

Byliny vytrvalé s podzemními cibulemi nebo oddenky; listy jsou úzké,

většinou čárkovité; květenství jsou hroznovitá, květy jsou pravidelné a 3četné;

plodem jsou tobolky nebo bobule.

Amaryllidaceae jsou rozšířeny v tropických a subtropických krajích i v mírných

pásmech obou polokoulí, ale jen málo z nich zasahuje do chladnějších krajů. Velká

část amarylkovitých jsou stepní druhy. Čeleď je velmi podobná čeledi Liliaceae. Od ní

se liší jen dokonale spodní semeníkem a častějším sklonem ke květní symetrii. Ve

světě zahrnuje 70 rodů a asi 1000 druhů. U nás jsou domácí rody 2 se 3 druhy.

Galanthus spp. - sněženka; u nás je Galanthus nivalis - sněženka předjarní (nebo též

podsněžník); je jarním heliofytním druhem, dnes přísně chráněným; vyžaduje

stanoviště vlhká, na jaře mokrá, živinově středně bohatá až bohatá

Leucojum spp. - bledule; U nás jsou domácí druhy dva, oba přísně chráněné. Leucojum

vernum - bledule jarní; max. 30 cm vysoká rostlinka s jedním květem, jehož

květní lístky jsou max. 3,5 cm velké a mají pod špičkou žlutou nebo zelenavou
skvrnu. Je jarním heliofytem; roste na živinově bohatých, humózních, hlinitých

stanovištích, vlhkých až mokrých. Leucojum aestivum - bledule letní; není jarním

heliofytem; stanoviště oblibuje stejná jako druh předcházející, ale v Čechách

chybí, je jen v dolním Podyjí a Pomoraví; roste až do výšky 1 m; květy jsou v

lichookolíku a je jich od 2 do 5; nikdy není jen 1.

Narcissus spp. - narcis; 3 druhy tohoto rodu od nás uváděné nejsou původní byly k

nám zavlečeny jako okrasné většinou z oblasti evropského středomoří. Jsou to

druhy Narcissus poëticus - narcis bílý, Narcissus tazetta - narcis taceta a Narcissus

pseudonarcissus - narcis žlutý.

Následovné rody znáte jako pokojové rostliny:

Haemanthus - krvokvět - 60 druhů tropické a jižní Afriky

Clivia - klívie - 3 druhy provincie Natal a Transsvaal v jižní Africe

Nerine - 15 druhů v Kapsku

Amaryllis- zovnice - 1 druh Amaryllis bella-donna - zovnice amarylka Kapsko; jedovatá

cibule

Brunsvigia - 13 druhů, hlavně jižní Afrika
Vallota - 1 druh Vallota purpurea - valota nachová, Kapsko

Zephyranthes - 55 druhů od Floridy do Patagonie

Sternbergia - lužanka; 5 druhů v Mediterránu; Sternbergia colchiciflora - lužanka

ocúnokvětá zasahuje až ke Štúrovu na jižní Slovensko

Gethyllis - 9 druhů, Kapsko

Chlidanthus - 1 druh Chlidanthus fragrans, Argentina, Peru

Crinum - křín - 130 druhů v tropech a subtropech Starého i Nového světa

Ammocharis - 3 druhy, jižní Afrika

Cyrtanthus - 27 druhů, jižní Afrika

Ixiolirion - 3 druhy, přední a střední Asie

čeleď: Iridaceae - kosatcovité

Trvalé byliny; oddenky hlízovité, plazivé, větvené nebo hlíza zploštělá nebo

kulovitá; lodyhy přímé, nevětvené, někdy velmi zkrácené; listy střídavé nebo jen

přízemní, čárkovité nebo mečovité, dvouřadé; květy jsou jednotlivé nebo v chudých

květenstvích, jsou pravidelné nebo souměrné; okvětí je jen na bázi srostlé v trubku;

pestík je srostlý ze 3 plodolistů; čnělka je 3dílná; blizny jsou často lupenité nebo

nálevkovitě rozšířené; plodem je tobolka. Celosvětově čeleď zahrnuje 60 rodů a okolo

1000 druhů; u nás jsou domácí rody 3 s 12 druhy.

Crocus spp. - šafrán; oba naše domácí druhy jsou chráněné a jsou vázány na horské

louky. Crocus albiflorus - šafrán bělokvětý je původní jen na Šumavě a v

Novohradských horách; Crocus heuffelianus - šafrán karpatský (popř. Heuffelův)

na severu území Čech i Moravy. Dalších 6 druhů je k nám zavlečeno, hlavně do

zahrad, odkud mohl zplanět. Kulturní rostlinou jižní Evropy a Asie, u nás

nerostoucí - mráz, je Crocus sativus - šafrán pravý, jehož sušené a rozemleté

blizny se od nepaměti používají jako koření.

Gladiolus spp. - mečík zahrnuje 150 druhů; u nás jsou domácí druhy 2: Gladiolus

imbricatus - mečík obecný (resp. střechovitý) - větší, má jednostranný lichoklas

se 4-12 květy fialově červené, sušením modrající, s okvětní trubkou silně

zakřivenou; Gladiolus palustris - mečík bahenní - menší, jednostranný lichoklas

má 3-6 květů červeně nachových s okvětní trubkou slabě zakřivenou. Zahradní

formy mečíků mají jako základ červenokvětý Gladiolus communis - mečík
obecný, původem ze Středozemí k nim se přidružily druhy kapské Gladiolus

cardinalis, Gladiolus vittatus a Gladiolus psittacinus.

Iris spp. - kosatec; 200 druhů, u nás je 7 domácích druhů; květy jsou typické tím, že

trubkovité okvětí přechází ve 3 vnější cípy zpět ohnuté a 3 vnitřní nahoru k

sobě skloněné, květy tvoří typický vějířek. Nejstatnější a hojný (i když je již na

hranici chránění) je Iris pseudacorus - kosatec žlutý, který je složkou bažinaté

společnosti orobinců, puškvorce a rákosu při březích rybníků i řek; mečovité

listy dosahují i 1m výšky. Na mokrých loukách v porostech ostřic a šáchorů se

vyskytuje Iris sibirica - kosatec sibiřský, s přízemními, úzce čárkovitými listy;

květ má lichohrozen s 1-3 modrofialovými květy; je chráněný. Iris graminea -

kosatec trávovitý a Iris spuria - kosatec žlutofialový jsou velmi vzácné. Všechny

čtyři výše uváděné druhy vyhledávají stanoviště bažinaté, živinově bohaté.

Další druhy u nás domácí patří naopak mezi druhy lesostepní a jsou přísně

chráněné. Kosatce jsou předmětem speciálních zahradnických kultur.

Základními zahradnickými druhy jsou všechny k nám zavlečené, jedná se o Iris
germanica - kosatec německý, Iris sambucina - kosatec bezový, Iris variegata -

kosatec dvojbarevný, Iris pallida - kosatec bledý, Iris florentina - kosatec

florentský - všechny z oblasti Středomoří, Iris susiana původem z Persie a Iris

kaempferi z Japonska.

Další rody znáte z pěstování v zahradách, odkud velice často zplaňují do okolní

přírody.

Sisyrinchium montanum (resp. Sisyrinchium angustifolium) - badil horský (resp.

úzkolistý) - původem v Severní Americe. Croscomia (resp. Tritonia) croscomiifolia -

křešina žlutočervená má původ v jižní Africe. Freesia refracta má též původ v jižní

Africe.

čeleď: Cannaceae - dosnovité

čeleď je u nás zastoupena zavlečeným druhem, který se vysazuje jako dekorace v

parcích Canna indica - dosna indická, původem v tropické Americe

čeleď: Bromeliaceae - bromeliovité (někdy ananasovité)

Čeleď je známá tím, že většina rostlin je epifytických; kořenový systém zastává

funkci upevňovací nebo bývá velmi omezen. Ze 40 rodů a asi 1000 druhů se zmíním

jen o některých, s nimiž se můžete setkat.

Bromelia spp.- tropy a subtropy; Ananas spp.- pěstuje se Ananas sativus; Tillandsia - má

asi 250 druhů, některé druhy jsou velice známé z vlhkých subtropických oblastí

Lousiany, kde jejich porosty napodobují u nás lišejníkové závěsy rodu Usnea.

Řád:

Commelinales

- křížatkotvaré

Čeleď: Commelinaceae - křížatkovité

Řád i čeleď je u nás zastoupen dvěma druhy ze dvou rodů k nám zavlečených:

Commelina communis - křížatka obecná; druh k nám zavlékaný na pole a rumiště s

rýží a jinými plodinami z oblasti východní Asie. Tradescantia virginiana - podeňka

virginská pěstovaný druh jako okrasný v zahradách; některé jiné druhy tohoto rodu

jsou často pěstovány v místnostech a pro svůj rychlý růst se jim říká „blázen“.

Řád:

Juncales

- sítinotvaré

Jednoleté nebo vytrvalé byliny, někdy druhotně keřovité. Květy jsou obvykle

oboupohlavní, pravidelné a většinou anemofilní. Okvětí je obvykle málo výrazné,

zpravidla blanité, ve dvou trojčetných kruzích. Tyčinek je 6. Pylová zrna jsou v

tetrádách; Pestík je tvořen plodolisty. Semeník je svrchní. Plodem je tobolka. řád má

blízké vztahy k Liliales a především ke Commelinales a Cyperales.

čeleď: Juncaceae - sítinovité

Jednoleté nebo víceleté rostliny; listy trávovitého vzhledu, dlouhé úzké, oblé

nebo žlábkovité nebo ploché, na bázi pochvaté někdy redukované v šupiny; lodyhy

přímé, stéblovité; květy drobné ve vrcholičnatém květenství; semeník je svrchní;

plodem je tobolka. Do čeledi patří 8 rodů a 320 druhů. U nás jsou domácí rody 2 a

rostou v celé Evropě.

Juncus spp. - sítina; důležitým znakem je dřeň v listech, která je někdy

ořihrádkovaná; pro naše území se uvádí 21 druhů; Juncus conglomeratus - sítina

klubkatá, má květní kružel klubkovitě stažený, listy (podobné lodyhám) jsou

podélně rýhované; k živinám je tento druh lhostejný, zato miluje vodu. Juncus

effusus - sítina rozkladitá, předešlému druhu velmi podobný, ale kružel

mnohokvětu je volný, listy jsou hladké, roste na podobných stanovištích jako
druh předcházející; často rostou spolu a vytváří křížence různých stupňů

křížení; Juncus inflexus - sítina sivá, druh je velmi podobný předcházejícímu, ale

je šedozelený; roste na stanovištích živinově velmi bohatých, někdy až

halofilních a často mokrých; Juncus articulatus - sítina článkovaná, lodyhy

vzpřímené u ponořených rostlin poléhavé (často až 1 m); listy jsou duté a ostře

pravidelně článkované; květní kružel je vrcholový; vyžaduje stanoviště mokrá,

živinově bohatá, ale nevápenatá. Juncus trifidus - sítina trojklaná; hustě trsnatá;

lodyhy vzpřímené max. 30 cm vysokými; květní kružel je vrcholový; je pouze

na horských holích s velice slabou vrstvou půdy; především indikuje stanoviště

návětrných hřebenů hor - tj. se slebou nebo žádnou sněhovou pokrývkou v

zimě. Juncus buffonius - sítina žabí; je to jednoletý druh; max 40 cm vysoký, s

vrcholovým kruželem květů; vyžaduje stanoviště vlhké, často i přechodně

mokré (příkopy, rýhy na lesních cestách a pasekách), živinově bohaté, ale

nevápenaté.

Luzula spp. - bika; trsnaté vytrvalé rostliny trávovitého vzhledu; listy jsou většinou

přízemní s uzavřenými pochvami bez oušek a jsou ploché nebo žlábkovité na

okraji s dlouhými bílými chlupy; květenství je ve vrcholovém kruželu u něhož

je dolní listen podobný malému listu. Luzula campestris - bika ladní; řídce trnatá
rostlina do výšky 30 cm; listy jsou krátké; roste na suchých až slabě vlhkých

stanovištích, výslunných, živinově spíše středně bohatých, nevápenatých;

Luzula pallescsns - bika bledá; je hustě trsnatá rostlina bledě až žlutavě zelená,

roste ve světlých lesích, živinově spíše chudších, nevápenatých, často písčitých,

málo vlhkých; Luzula sylvatica - bika lesní; statná bylina, až 1 m vysoká; listy v

přízemní růžici jsou až 30 cm dlouhé a 3 cm široké; květní kružel je řídký o

průměru až 20 cm a je složený z kruželů; listen je mnohem kratší než celé

květenství; vyžaduje stanoviště živinově chudá a stále vlhká; je důležitým

indikátorem přirozeného výskytu smrku v horách; Luzula luzuloides - bika hajní;

lodyhy jsou až 50 cm dlouhé a řídce listanté, nejvyšší list vždy přesahuje

kruželové květenství; květy jsou nápadně bělavé, vyhledává stanoviště
živinově vždy chudá a stále vlhká; Luzula pilosa - bika chlupatá; trávově zelený,

hustě trsnatý druh; lodyhy přímé do 35 cm délky; listy ploché až 1 cm široké;

květní kružel je řídký s listenem vždy kratším než je kružel; roste na

stanovištích živinově až středně bohatých a vždy slabě mokrých. Luzula

luzulina - bika žlutavá; je velice podobná předcházejícímu druhu, ale: je

světlejší, řídce trsnatá, délky max. 25 cm, listy kratší a trochu užší se žlutavou

špičkou; je důležitým indikátorem přirozených bukových jedlin a smrčin;

vyžaduje stanoviště vždy vlhká až slabě mokrá a živinově chudá (vyjímečně

středně bohatá); je spíše v karpatské oblasti - na západ od Poličky a Mor.

Třebové není.

Řád:

Cyperales

- šáchorotvaré

Byliny podobné travám s přímými lodyhami, které jsou 3hranné a které mají

malé a nenápadné květy buď oboupohlavní nebo jednopohlavní, jednodomé nebo

dvoudomé. Okvětí je buď úplně potlačeno nebo je redukováno na nitkové štětinky

nebo šupinky. Tyčinky jsou nejčastěji tři. Semeník je svrchní. Plodem je nažka nebo

oříšek.

čeleď: Cyperaceae - šáchorovité

jednoleté, dvouleté a víceleté byliny, většinou lysé; lodyhy přímé, 3hranné;

listy čárkovité, trávovité, někdy redukované jen na pochvy; květy jsou větrosnubné,

drobné nenápadné, oboupohlavní nebo jednopohlavní, skládající 1-5květé klásky,

kde v paždí plev sedí jednotlivé květní klásky, klásky mají na bázi 1 nebo několik

plev; květy jsou buď jednotlivé a pak jsou vrcholové nebo se skládají do klasu, hroznu

nebo na kružel klásků, který má na bázi listen. čeleď má ve světě 65 rodů a cca 3000

druhy, u nás je 15 rodů se 124 druhy.

Podčeleď: Rhynchosporoideae

- má klásky chudokvěté, nahloučené do strboulů a klasů, květy jsou jednopohlavní.

Tři rody se svými druhy, které jsou nás zastoupeny jsou zřídkavé a většinou

chráněné: Cladium spp. - mařice, Schoenus - šášina a Rhynchospora - hrotnosemenka.

Podčeleď: Scirpoideae

- má klásky mnohokvěté s oboupohlavními květy. U nás je zastoupena 11 rody, z

nichž jsou některé zavlečené. Velká většina z nich je opět vázána na stanoviště svými

ekologickými vlastnostmi u nás vzácnými a tudíž jsou chráněné.

Cyperus spp. - šáchor; u nás jen Cyperus fuscus - šáchor hnědý, je to jednoletá trsnatá

rostlina, která roste na mokrých písčinách, obnažených březích rybníků,

slaniskách, lučních prameništích, mokrých cestách a březích tůní. Stanoviště

tudíž musí být i v létě dost vlhká, volná - osluněná, živinově bohatá.

Eriophorum spp. - suchopýr; klásky kružele jsou dlouze stopkaté, převislé nebo klásek

je jen jeden vrcholový; okvětí je v podobě četných hladkých chlupů, za květem

prodloužených do chomáče bílých chlupů na klásku. Všechny druhy rostou

výhradně na rašeliništích, vrchovištích a slatiništích. Eriophorum angustifolium -

suchopýr úzkolistý; lodyha je jen pod kruželem trojhranná; listy čárkovité,

žlábkovité a max. 5 mm široké; kružel je ze 3-5 dlouze stopkatých, vejčitých,

nících klásků. Eriophorum latifolium - suchopýr širolistý; lodyhy po celé délce

trojhranné; listy jsou čárkovité až 7 mm široké a ploché; 2-12 klásků je dlouze
ostinkatých a jsou nící; je vzácnější než druh předchozí. Eriophorum vaginatum -

suchopýr pochvatý; má jen jeden vzpřímený klásek.

Scirpus spp. - škřípina; u nás nejčastěji Scirpus sylvaticus - skřípina lesní; má lodyhy

trojhranné až 1 m vysoké; kružel je vrcholový a je složený z jednotlivých nebo

po 2-3 shloučených drobných mnohokvětných klásků. Je na stanovištích

mokrých s buď stojatou nebo slabě proudící vodou, případně bahnitých,

živinově mohou být chudá i bohatá (ale nevápenatá), spíše středně bohatá.

Ostatní druhy jsou zřídkavé

Rody Baeothryon - suchopýrek, Eleocharis - bahnička, Isolepis - bezosetka, Scoenoplectus

- skřípinec, Scirpoides - kamýšek a Blysmus - skřípinka jsou většinou na našem území

zastoupeny malým počtem druhů, většinou chráněných.

Podčeleď: Caricoideae

- má klásky 2-1květé s květy jednopohlavními, sestavenými do klasů (i strboulů),

které zase skládají klas nebo hrozen. Tato čeleď je u nás zastoupena 2 rody s přibližně

90 druhy.

Vignea spp. - tuřice; (v dřívější literatuře je tento rod zahrnut do rodu následovného

Carex - ostřice.) Jsou to trvalé rostliny, často trsnaté nebo výběžkaté, trávovitého
vzhledu; lodyhy nevětvené, většinou listnaté a 3hranné; listy jsou pochvaté s

jazýčkem a jsou čárkovité; květenství jsou klasovité, buď je klas na vrcholu

jednotlivý nebo je klasů několik oboupohlavních nebo jsou rostliny dvoudomé s

jedním vrcholovým klasem jednopohlavným, případně jsou květy v paždí

plevy a jsou jednopohlavné. Dostál udává na našem území 27 druhů. K

častějším druhů patří: Vignea paniculata - tuřice latnatá, Vignea vulpina - tuřice

liščí, Vignea otrubae - tuřice Otrubova, Vignea spicata - tuřice klasnatá, Vignea

muricata - tuřice měkoostenná, Vignea praecox - tuřice časná, Vignea brizoides -

tuřice třeslicovitá, Vignea bohemica - tuřice česká, Vignea remota - tuřice

řídkoklasá, Vignea ovalis - tuřice zaječí, Vignea echinata - tuřice ježatá, Vignea

elongata - tuřice prodloužená a Vignea cinerea - tuřice šedavá.

Carex spp. - ostřice; od předcházejícího rodu se liší tím, že rostliny mají odděleně

samčí a samičí klasy, většinou jeden samčí na konci lodyhy a pod ním buď na

stopkách nebo bez nich vždy několik samičích klasů. Dostál uvádí z našeho

území 62 druhů. Mezi častější patří: Carex hirta - ostřice srsnatá, Carex
acutiformis - ostřice kalužní (ostrá), Carex riparia - ostřice pobřežní, Carex rostrata

- ostřice zobánková, Carex versicaria - ostřice puchýřkatá, Carex sylvatica - ostřice

lesní, Carex panicea -ostřice prosová, Carex pilosa - ostřice chlupatá, Carex flava -

ostřice rusá, Carex pallescsns - ostřice bledavá, Carex digitata - ostřice prstnatá,

Carex humilis - ostřice nízká, Carex caryophyllea - ostřice jarní, Carex montana -

ostřice horská, Carex pilulifera - ostřice kulkonosá, Carex nigra - ostřice obecná,

Řád:

Poales (Gramineae) -

lipnicotvaré (trávy)

Jsou to trávy s oboupohlavnými květy, velice zřídka jednopohlavnými, mají

značně redukované okvětí. Tyčinky jsou nejčastěji 3. Semeník svrchní. Plodem je

obilka.

čeleď: Poaceae -

lipnocovité

Převážně víceleté rostliny (výjimečně jednoleté) s kořeny tenkými, svazčitými nebo
mají oddenky; lodyhy (stébla) jsou duté, oblé (zřídkavě zploštělé, zřetelně vyplněné

dření, většinou jsou listnaté a mají nápadná kolénka s různě dlouhými články;

rostliny vytvářejí řídké nebo husté drnovité trsy; listy jsou dvouřadě střídavé s

dlouhou uzavřenou nebo otevřenou (tzn. vpředu svými kraji se nepřekrývající)

válcovitou pochvu, na bázi ztlustlou v kolénko (listové kolénko); čepel listů je úzce

nebo kopinatě čárkovitá, plochá nebo žlábkovitá nebo podélně zřasená nebo

štětinovitě svinutá; na rozhraní pochvy a čepele je blanitý jazýček, který někdy chybí

nebo je zde jen svazeček chlupů; někdy jsou na bázi čepele 2 postraní ouška;

květenstvím je lata, která je do různého stupně stažená často až do hustého

lichoklasu, který je složený z jedno- i vícekvětých klásků; plodem je obilka, která

může mít krátkou i dlouhou osinu.

čeleď má ve světě asi 600 rodů a více než 6000 druhů, u nás domácích je rodů

64 s přibližně 200 druhy. Některé k nám zavlečené druhy jsou významnými

obilninami, jiné známe z okrasných výsadeb.

Pseudosasa japonica - cevola japonská (někdy též synomymum Bambusa nebo Sasa) - je

nejčastěji pěstovaný druh ze skupiny statných, často dřevnatých trav,

uváděných obecným názvem „bambus“.

Oryza sativa - rýže setá; obilnina původní v jižní Asii; u nás pokusně pěstovaná v

letech 1950-54 u Lednice na Moravě.

Stipa spp. - kavyl; druhy chráněné, rostoucí hlavně na stepních lokalitách.

Brachypodium spp. - válečka; u nás se vyskytují druhy dva - Brachypodium pinnatum -

válečka prapořitá, na stanovištích živných, často vápenatých a sušších, nikdy

netvoří trsy; Brachypodium sylvaticum - válečka lesní, na stanovištích živinově

bohatých spíše na nitráty a vždy vlhkých, vždy vytváří trsy.

Festuca spp. - kostřava; druhy mohou být drobné, ale i mohutného vzrůstu. Některé

drobné druhy se určují podle tvarů příčného řezu listem. Festuca altissima (dříve

F. sylvatica) - kostřava lesní - je vysokého vzrůstu, jazýček u listu nevytváří

ouško a je zoubkatý, listové čepele mají výraznou střední žilku, květenství s

dlouhými osinami je velmi málo ovislé. Druh roste na živinově bohatších a

vlhčích stanovištích hor od jedlových bučin výše (hlavně v javorových

bučinách). Festuca drymeia - kostřava horská - je předcházejícímu druhu velice

podobná; jazýček též nevytváří ouško, ale je brvitý; listové čepele mají málo

zřetelné 4-6 žilek; je to druh karpatský, tzn. na území ČR je jen v Beskydech a

Bílých Karpatech v živinově bohatších a vlhčích (javorových) bučinách

horského pásma jedlových bučin. Festuca gigantea - kostřava obrovská -

mohutná tráva s jazýčkem vytvářejícím výrazné ouško s květenstvím řídkým, s

dlouhými osinami a výrazně převislým. Roste ve všech vegetačních stupních

kde je hodně vlhko a bohato na dusík (v říčních a potočních nivách), ale nikdy v
otevřené krajině. Festuca pratensis - kostřava luční - středně vysoká, s objímavým

ouškem a květenstvím vzpřímeným a bez osin. Roste na živinově dusíkem

bohatších loukách s možností krátkodobého letního vyschnutí. Často se i

vysévá. Festuca heterophylla - kostřava různolistá, patří mezi drobné hustě

trsnaté druhy tohoto rodu. Listy jsou niťovité a 3hranné (nutný příčný řez).

Roste na stanovištích slunných a teplých, v létě krátkodobě vysýchavých a

živinově chudších i bohatších (ale nevápenatých). Festuca rubra - kostřava

červená - předcházejícímu druhu velice podobná, ale nemá listy 3hranné, listy

jsou načervenalé. Roste na stanovištích slunných, suchých, ale i velmi mokrých,
živinově bohatých i chudých hlavně nezastíněných. Festuca ovina agg. -

komplex kostřavy ovčí. Jedná se o komplex druhů, často rozlišených pouze

počtem chromozomů. Je to drobný hustě trsnatý druh, listy má niťovité k bázi

otevřené s krátkým jazýčkem, který je ouškatý. Květenství je šedozelené nebo

nafialovělé. Protože jde o komplex má velice širokou ekologickou amplitudu.

Každopádně nesnáší zastínění a trvalé vlhko. Festuca pallens (často též F. glauca)

- kostřava sivá je charakteristická svojí šedou barvou; listové čepele jsou hrubě

štětinovité a zcela oblé; rostlina je max. 60 cm vysoká; roste na stanovištích

výslunných, výhřevných (často skalnatých), živinově bohatých (velice často

vápenatých).

Poa spp. - lipnice; rostliny jednoleté i víceleté; vždy vytváří trsy, které mohou být

husté i řídké; listy jsou ploché nebo štětinovitě svinuté; jazýček je krátký nebo

dlouhý (často je rozlišujícím znakem některých druhů); Poa annua - lipnice

roční, trsnatá rostlina se stébly max. 30 cm dlouhými, která jsou slabě zploštělá

a často poléhavá. Roste na stanovištích živinově bohatých a vždy alespoň slabě

vlhkých. Je indikátorem intenzivnějšího atakování lokality člověkem. Druh je

znám hlavně z polních cest (sešlapávání). Poa supina - lipnice nízká. Druh je

předešlému velmi podobný, rozdíly - je víceletý, květy jsou tmavofialově

zbarvené. Roste pouze v horách na stanovištích polostinných, vždy vlhkých až
slabě mokrých, živinově slabě nitrofilních (travnaté lesní cesty, vlhké pastviny,

prameniště). Poa pratensis - lipnice luční - nejrozšířenější druh na živných

stanovištích (často i rumištního charakteru) vždy alespoň slabě vlhkých,

slunnějších. Rostlina je volně trsnatá a max. 1 m vysoká (nejčastěji kolem 0,5 m).

Od ostatních stejně vyhlížejících druhů se odlišuje tvarem a velikostí jazýčku: 1

mm, je uťatý a po kraji pochvy sbíhavý. Poa angustifolia - lipnice úzkolistá (dříve

byl uváděn jako poddruh druhu předcházejícího). Od předcházejícího druhu se

odlišuje hustými šedavě zelenými trsy; jazýček je delší, také uťatý (1-3 mm), ale

je nesbíhavý. Roste na stanovištích sušších, výslunných, vždy živinově

bohatých (často vápnitých). Poa trivialis - lipnice obecná, podobná druhům

předcházejícím. Druh je volně trsnatý, dole fialově zbarvený; jazýček je 3-10

mm dlouhý a špičatý. Roste na stanovištích vlhkých, často i mokrých, živinově

bohatých (dusíkem), slunných až poloslunných. Poa nemoralis - lipnice hajní - je

druhem který nikdy neopouští les (převážně dubový); vytváří řidší trsy. Je

charakteristický postavením listových čepelí ke stéblu - nikdy nepřevýší úhel

90° („Sieg heil“ tráva). Roste na stanovištích stinných (až polostinných), vždy

alespoň slabě vlhkých a živinově většinou středně bohatých.

Puccinellia distans - zblochanec oddálený; hustě trsnatá víceletá rostlina, sytě až šedě

zelená; pochvy listů jsou až dolů otevřené s volnými kraji, které se překrývají;
jazýček je 2 mm dlouhý a je tupý; lata je velmi řídká a rozkladitá; druh

vyhledává stanoviště slunná a slaná; v poslední době se druhotně rozšiřuje v

důsledku zimního solení silnic.

Briza media - třeslice prostřední je druhem, který je charakteristický svými

dekorativními srdčitě vejčitými klásky. Roste na stanovištích slunných a

živinově bohatých.

Dactylis glomerata - srha laločnatá (říznačka). Je druhem, který má v dolní části

výrazně ploché stonky; klásky květů jsou nahloučené; je velmi rozšířeným

druhem a vyžaduje stanoviště vždy vlhká a bohatá dusíkem. Dactylis polygama -
srha hajní. Druh byl dříve zahrnut jako poddruh druhu předcházejícího. Od

předcházejícího druhu se odlišuje tím, že květy jsou řídké a volné.

Sesleria albicans - pěchava vápnomilná; druh hustě trsnatý; lichoklas často namodralý;

roste jen na vápencích všech vegetačních stupňů, většinou na stanovištích

slunných, skalnatých a vysýchavých.

Melica spp. - strdivka; druhy jsou netrsnaté nebo volně trsnaté; listy jsou většinou

ploché se 4hranými pochvami; lata je jednostranná, úzce hroznovitá až

klasovitá; klásky jsou na kyjovitých stopkách s 1-5 květy. Melica nutans -

strdivka nící; charakteristická je hroznovitá, jednostranná lata; vyžaduje

stanoviště vlhká, která v létě mohou vyschnout a živinově bohatá; je to druh

spíše živných teplomilných doubrav. Melica uniflora - strdivka jednokvětá; od

předcházející se liší latou, která je velmi řídká, chudá a větvená, s větévkami

šikmo odstálými. Roste na podobných stanovištích jako druh předcházející, ale

v Čechách je zavlečena, původní je jen na Moravě. Ostatní druhy tohoto rodu

jsou vzácné a chráněné, s výskytem především na stepích a lesostepích.

Lolium perenne - jílek vytrvalý; je jediným domácím zástupcem tohoto rodu na našem

území, ostatní druhy tohoto rodu jsou k nám zavlečeny většinou ze Středozemí

s hospodářskými plodinami. Tmavozelený druh, hustě trsnatý; trsy jsou
složeny z menších trsíků; rostlina je až 70 cm vysoká; lichoklas je štíhlý, řídký a

pluchy nemají osiny. Velice často se vysévá jako pícnina. Vyhledává stanoviště

slunná, vysýchavá a bohatá na dusík.

Hordeum murinum - ječmen myší; opět jediný domácí druh tohoto rodu, ostatní jsou k

nám zavlečeny buď jako plevele ze Středomoří nebo jako obilnina od neolitu ze

střední Asie (Hordeum vulgare); jedná se o jednoletý plevel dorůstající výšek až

40 cm, rostoucí jednotlivě nebo ve volných (řídkých) trsech; lichoklas je hustý,

podlouhle válcovitý, zploštělý, 6řadý; plochy mají osiny až 25 mm dlouhé;

vyhledává stanoviště slunná (nesnáší konkurenci jakýchkoliv jiných bylin),

suchá a bohatá dusíkem.

Hordelymus europaeus - (dříve Elymus europaeus) ječmenka lesní; jediný trávovitý druh

rostoucí v tmavých živných bučinách s javorem; je to velmi slabě trsnatý druh;

lichoklas je hustý, zelený, přímý a podlouhle válcovitý; pluchy mají osiny 20 -

25 mm dlouhé.

Elymus caninus (dříve spíše Roegneria canina, ale i Agropyron caninus) - pýrovních psí.

Druh rostoucí na vlhkých až mokrých stanovištích živinově bohatých a

stinných (hlavně lužní lesy a pobřežní křoviny). Druh je velmi podobný druhu

Brachypodium sylvaticum, ale je lysý.

Elytrigia repens (dříve Agropyron repens) - pýr plazivý - je nejrozšířenějším ze dvou

domácích druhů tohoto rodu. Netvoří trsy, ale je znám svými dlouhými

plazivými pozemními oddenky. Rostlina je sytě zelená, neojíněná až 120 cm

vysoká. Lichoklas může být řídký i hustý, plevy jsou krátce osinkaté. Je

obtížným plevelem. Roste na stanovištích živných i chudých, vlhkých i

suchých, ale především dlouhodoběji nezastíněných. Rostlina se snaží co

nejrychleji převýšit okolní vegetaci.

Secale boreale - žito seté. Je k nám zavlečená a od doby bronzové pěstovaná obilnina.

Triticum aestivum - pšenice setá - je nejznámějším pěstovaným druhem obilnity již od

neolitu. Další k nám zavlečené druhy byly původně též pěstovanými
oblininami, ale pro malý výnos se udržují většinou jen na pokusných polích

(pro udržení genofondu).

Avena sativa - oves setý; je opět nejznámější pěstovanou obilninou - od neolitu; ostatní

druhy tohoto rodu jsou též u nás kdysi pěstovanými obilninami a často k nám

bývají s osivem A. sativa znovu zavlékány

Původní rod Bromus spp. - sveřep byl Dostálem rozdělen na rody 3:

Anisantha spp. - sveřepec - vytváří řídké trsy jednoletých bylin, jejichž osina je delší

než plucha. Anisantha (Bromus) sterilis - sveřepec jalový - má klásky na dlouhých

(4-6 cm) větévkách na konci převislých; roste na stanovištích slunných (někdy

až poloslunných) bohatých na dusík v létě často vysýchavých. Anisantha

(Bromus) tectorum - sveřepec střešní - má klásky na větévkách, které jsou

zprohýbané a k jedné straně převislé. Roste vysloveně na slunných stanovištích,

vysýchavých, dusíkem a často i vápníkem bohatých.

Bromopsis spp. - kostřavice - má osinu kratší než pluchu nebo i osina chybí; klásky

nejsou ke špičce klínovitě rozšířené; řídké trsy jsou víceleté; Bromopsis (Bromus)
inermis - kostřavice bezosinná, roste na stanovištích výslunných, suchých,

výhřevných, často vápenatých s hlubokými půdami. Bromopsis benekenii

(Bromus ramosus ssp. benekenii resp. Bromus benekenii) - kostřavice větevnatá;

jediný druh z celého komplexu, který roste v lesích - suťové lesy (bučiny i lužní

lesy); trsnatý druh do 90 cm výšky, celá rostlina je hustě chlupatě pýřitá.

Bromopsis erecta (Bromus erectus) - kostřavice vzpřímená; lata je vzpřímená, osiny

jsou 2-8 mm dlouhé velice často zprohýbané; roste na výslunných kamenných

stráních, často vápenatých a stepních loukách; někdy se přisévá na louky a

železniční náspy.

Bromus spp. - sveřep - jednoletá bylina s osinou zdéli pluchy, nasazená pod její

špičkou a je často zakřivená. Bromus mollis - sveřep měkký; šedozelená trsnatá,

max. 80 cm vysoká tráva se vzpřímenou latou vejčitého tvaru s větévkami

vzpřímenými a kratšími než klásky s osinou 4-10 mm dlouhou. Vyžaduje

stanoviště slunná, v létě déle vysýchavá a živná (dusíkem) a písčitá.

Helictotrichon spp. (dříve Avenula) - ovsíř; rostliny víceleté, trsnaté s přímými stébly;

přízemní listy jsou ploché na rubu kýlnaté; lata je přímá, klásky vzpřímené s 2-9

květy, nejvyšší 1-2 květy jsou jalové; osina vychází z 1/2 hřbetu pluchy je
kolénkatá. Helictotrichon (Avenula) pubescsns - ovsíř pýřitý je zřetelně pýřitý; lata

je přímá úzká s krátkými větévkami, které jsou zprohýbané; osiny jsou 12 - 22

mm dlouhé. Roste na stanovištích polostinných až slunných, která v létě

vysychají a jsou středně živinově bohatá a většinou písčitohlinitá. Helictotrichon

(Avenula) pratense - ovsíř luční - rostlina je lysá; lata je klasovitě stažená; klásky

mají velmi krátké větévky (vypadají jako bez větévek). Roste na výslunných

výhřevných vysýchavých živinově bohatých stanovištích.

Arrhenatherum elatius - ovsík vyvýšený; jediný zástupce tohoto druhu u nás se

vyskytující; víceletá tráva, volně (řídce) trsnatá až 180 cm vysoká; jazýček je 1-3

mm dlouhý, tupý a je brvitý; listové čepele jsou až 40 cm dlouhé, ploché a až 8

mm široké, lysé, ale drsné; lata je přímá, podlouhlá, řídká, úzká; větévky jsou

krátké; klásky mají jen jednu dlouhou osinu (tzn. ne každá plucha má osinu).

Roste na živinově bohatých (dusíkem), slunných (až poloslunných) a v létě

vysýchavých stanovištích. Často se přisévá jako pícnina.

Deschampsia caespitosa - metlice trsnatá; víceletá hustě a pevně trsnatá tráva; listové

čepele jsou max. 5 mm široké a mají zřetelnou podélnou žilnatinu; čepele jsou
od špičky k bázi hmatově drsné. Stébla s latou jsou 1 m (někdy i 2 m) vysoká;

lata je jehlanovitá, řídká, rozkladitá s rozestátými větévkami; osina je na hřbetě

pluchy, takže velmi málo přečnívá. Druh roste na živinově chudých a bohatých

stanovištích, poloslunných až polostinných, ale vždy hodně vlhkých a často i po

delší část roku mokrých.

Avenella (dříve též Deschampsia) flexuosa - metlička křivolaká; víceletá, trsnatá, svěže

zelená (někdy našedle zelená) tráva, tvořící rozsáhlé husté drny; listové čepele

jsou až 30 cm dlouhé, štětinovitě složené o průměru kolem 0.5 mm; lata je

vejčitá řídká, větévky odstálé, vlnovitě křivolaké; klásky jsou nachové nebo

stříbřitě bílé; osina je asi o 5 mm delší než plucha. Roste na stanovištích vlhkých

i sušších, poloslunných až stinných, ale vždy živinově chudých.

Corynephorus canescens - paličkovec šedavý je vytrvalá, hustě trsnatá tráva s

rozpadavými trsy šedě až sivě zeleně zbarvené; rostlina (se stébly) dosahuje 30

cm výšky; má tmavě fialová kolénka; lata je úzká max. 10 cm dlouhá, stažená;

větévky jsou vzpřímené (jen za květu rozestálé) 15 - 30 mm dlouhé; osina je

zdéli pluchy (proto se zdá jakoby nebyla). Tento druh je pionýrský na písčinách

(zpevňuje případné písečné přesypy). Vyžaduje stanoviště suchá, výhřevná,

slunná až poloslunná, živinově chudá.

Holcus spp. - medyněk; rostliny víceleté, celé chlupaté. U nás jsou domácí 2 druhy:

Holcus lanatus - medyněk vlnatý - hustě trsnatá tráva celá měkce chlupatá;
listové pochvy jsou nerozpadavé; kolénka jsou přitiskle chlupatá; listové čepele

jsou ploché až 1 cm široké; lata je vejčitá až podlouhlá, bělavá až tmavě

nachová; klásky jsou podlouhle vejčité a jsou krátce stopkaté; osina je háčkovitě

dovnitř zahnutá a z klásku nevyčnívá. Roste na stanovištích vlhkých až

mokrých, slunných až poloslunných, se zásobou humusu, živinově chudých.

Holcus mollis - medyněk měkký; víceletá rostlina netrsnatá, lysá - jen na

kolénkách odstále chlupatá; listové čepele jsou až 12 mm široké; lata je

podlouhle vejčitá i za květu úzká; klásky jsou bledě zelené až načervenalé; osina

je až 5 mm dlouhá, ven zahnutá, takže z klásku zřetelně vychází. Roste na

stanovištích v létě vysýchavých, poloslunných až slunných, živinově chudých.

Anthoxanthum odoratum - tomka vonná; trvalá, trsnatá žlutavě nebo sytě zelená; stébla

jsou hladká a řídce listnatá; listové čepele jsou až 8 mm široké a ploché; lata je

podlouhle válcovitá, hustá; osiny slabě trčí pouze z horních květů. Roste na

stanovištích poloslunných až polostinných, v létě vysýchavých a živinově

chudých.

Phalaroides arundinacea (dříve též Phalaris arundinacea resp. Baldingera arundinacea) -

chrastice rákosovitá; trvalá sivozelená tráva se silnými stébly (suché často

přečkávají do léta následovné veg. sezóny); listy tmavozelené, ploché až 35 cm

dlouhé a 18 mm široké; lata je zřetelně větvená; větévky jsou až 5 cm dlouhé;

klásky nemají osinu. Roste na stanovištích mokrých (často i stojí ve vodě),

živinově bohatých, poloslunných až polostinných (břehy vod, lužní lesy).

Milium effusum - pšeníčko rozkladité; vytrvalá, netrsnatá tráva, sytě zelená se stébly

až 1.5 m vysokými; listové čepele jsou až 30 cm dlouhé a 1.5 cm široké; lata je až

40 cm dlouhá, v obrysu jehlancovitá, velmi řídká, rozkladitá; větévky jsou až 10

cm dlouhé a odstálé; plucha nemá osiny. Tento jediný druh, který u nás roste na

stanovištích polostinných, vždy alespoň slabě vlhkých a živinově středně

bohatých.

Calamagrostis spp. - třtina; víceleté rostliny, statné, většinou trsnaté s přímými,

silnými a dlouhými stébly; listy jsou ploché; laty bohaté, větévky drsné a klásky

jsou jednokvěté. Calaamgrostis epigeios - třtina křovištní; trsnatá tráva šedozelené

barvy; stébla jsou ztuha přímá a silná dosahují až 150 cm výšky a jsou pod latou

silně drsná; lata je přímá, hustá, s větévkami až 10 cm dlouhými, osina je krátká

(o velmi málo delší než plucha). Je to především druh středně bohatých až

chudších pasek. Calamagrostis villosa - třtina chloupkatá; řídce trsnatá (často to

vypadá jako by rašili oddělení jedinci); stébla jsou hladká, tenká na bázi

načervenalá až 150 cm vysoká; listové čepele jsou až 8 mm široké a většinou

ploché, na přechodu pochvy a čepele jsou postranní svazečky (polštářky)

chloupků; lata je řídká, větévky tenké; osina téměř nepřečnívá pluchu. Roste na

stanovištích vlhkých, stinných až poloslunných, živinově chudých. Je

indikátorem přirozeného výskytu smrku. Calamagrostis arundinacea - třtina

rákosovitá; slabě trsnatá se stébly přímými až 150 cm dlouhými, hladkými (jen

pod latou slabě drsnými) a silnými; čepele listů jsou ploché až 50 cm dlouhé a

12 mm široké, tuhé, na líci sivozelené drsné, na rubu silně drsné, tmavozelené

na bázi chlupaté; lata je v obrysu kopinatá, hustá; větévky vzpřímené; osina až

9 mm dlouhá (trčí z pluchy) a je kolénkatě ohnutá. Roste na stanovištích vždy

vlhkých, polostinných až poloslunných a živinově chudých.

Agrostis spp. - psineček; jednoleté i víceleté rostliny s plochými listy; lata je před

rozkvětem úzká (za květu rozkladitá), jemná; Agrostis capillaris (dříve Agrostis

vulgaris resp. Agrostis tenuis) - psineček rozkladitý; trávozelená trvalka; stébla

jsou přímá nebo vystoupavá, až 70 cm dlouhá, tenká, hladká; čepele listů jsou

až 30 cm dlouhé a max. 4 mm široké; lata je bohatá, rozevlátá s tenkými,

křivolakými větévkami; klásky jsou jen na konci větévek; osina je na hřbetu

pluchy a je krátká. Roste na hlubokých půdách, vždy alespoň slabě vlhkých,

bohatých na humus a chudých na živiny, vždy slunných. Agrostis gigantea

(dříve Agrostis stolonifera spp. gigantea) - psineček veliký; trsnatá trvalka velmi

podobná A. stolonifera, ale je statnější se silnými stébly a má podzemní výběžky;

listy jsou ploché až 1 mm široké; větévky v latách jsou po odkvětu odstálé;

osina chybí. Roste na stanovištích vlhkých až mokrých, živinově bohatých až

zasolených. Začíná se v důsledku zimního solení šířit podél komunikací.

Agrostis stolonifera (dříve Agrostis stolonifera ssp. stolonifera) - psineček výběžkatý

- má až 2 m dlouhé nadzemní kořenující výběžky. Jinak je podobný druhu

předcházejícímu. Roste na stanovištích vlhkých až mokrých (bahnitých),

živných, polostinných.

Apera spp. chundelka; u nás jsou dva druhy z nichž jeden je vzácný a chráněný a

druhý je velmi rozšířen jako karanténní plevel v obilninách - Apera spica-venti -

chundelka metlice; jednoletá rostlina se stébly až 1 m vysokými, nažloutle

zelenými, trsnatými a hladkými; listové čepele jsou ploché do 10 mm široké,

lysé na líci nebo po obou stranách drsné; lata je kuželovitá, rozkladitá, po

odkvětu stažená; větévky jsou odstálé až 10 cm dlouhé a křivolaké; osina je až

12 mm dlouhá. Roste na stanovištích která v létě vysýchají, jsou živná, ale

nevápenatá a jsou slunná.

Alopecurus spp. - psárka; jednoleté a dvouleté trávy, s hustým lichoklasem, který je

válcovitý; klásky jsou jednokvěté, z boku zploštělé a v celku opadavé;

Alopecurus pratensis - psárka luční; jednoletka, sytě nebo šedě zelená, netrsnatá;
stébla jsou přímá 30 - 100 cm dlouhá, celá hladká; lichoklas je hustý, válcovitý

kolem 7 cm dlouhý o průměru až 1 cm, na koncích je nezúžený; klásky jsou na

krátkých větévkách; osina je až 9 mm dlouhá. Roste na slunných stanovištích,

vlhkých, živinově bohatých. Často je vyséván jako pícnina. Alopecurus aequalis -

psárka plavá; jednoleté až dvouleté trávy, šedozelené barvy se stébly 40 cm

dlouhými, poléhavými, na dolních kolénkách kořenujícími; čepele listů jsou

ojíněné, ploché 2-4 cm široké; lichoklas je válcovitý, hustý, k oběma koncům

slabě zúžený, o průměru kolem 4 mm; osina je krátká a rovná.

Phleum spp. - bojínek; trvalé trávy (někdy jednoleté), volně trsnaté; stébla listnatá;

čepele ploché, úzce čárkovité; lichoklas hustý, válcovitý, na koncích uťatý,

nezúžený; větévky kratičké. U nás je druhů několik, nejčastějším je však Phleum

pratense - bojínek luční. trvalka, řídce nebo hustě trsnatá, světle zelená; stébla

jsou přímá i pře 1 m vysoká, na bázi neztloustlá, hladká; listové čepele jsou až

45 cm dlouhé a 8 mm Široké, zašpičatělé, po obou stranách drsné; lichoklas je

úzce válcovitý, šedozelený, kolem 10 cm dlouhý, o průměru do 1 cm; klásky

jsou kolmo odstálé a přisedlé (= větévky jsou bokem přirostlé k vřetenu

lichoklasu, lichoklas není při ohnutí laločnatý); osina je 1 - 2 mm dlouhá. Roste

na stanovištích vlhkých, živných (často vápenatých) a slunných. Často se

vysévá jako pícnina.

Molinia spp. - bezkolenec; hustě trsnaté trvalky, se stébly přímými, světle zelenými;

kolénka chybí; listové čepele vzpřímené, tuhé a modravě zelené; lata je přímá,

úzká; větévky jsou (šikmo) vzpřímené. U nás jsou dva druhy: Molinia caerulea -

bezkolenec nachový; stébla jsou max. 90 cm vysoká; listové čepele jsou 10 - 50

cm dlouhé, ploché a kolem 6 mm široké; lata je úzká, klasovitá, řídká; větévky

vzpřímené, krátké, lysé; klásky jsou šedofialové; Druh roste na vlhkých loukách

a slatinách rašeliništích a mokřinách. Molinia arundinacea - bezkolenec

rákosovitý; stébla jsou až 250 cm dlouhá; listové čepele až 12 mm široké; lata je

rozkladitá, dlouhá, vejčitě kuželovitá; větévky jsou dlouhé, šikmo nebo kolmo

odstálé; klásky jsou zelené a slabě nafialovělé. Roste na stejných stanovištích

jako druh předcházející.

Nardus stricta - smilka tuhá; trvalka hustě a pevně drnovitě trsnatá, s četnými

přímými, hustě v řadě sestavenými, těsně shloučenými trsy; stébla jsou ztuha

přímá do 40 cm délky; dolní listové pochvy jsou žlutavé a lesklé; listové čepele

jsou do 20 cm délky a 0.5 mm v průměru a jsou štětinovité; lichoklas je

čárkovitý, přímý a jednostranný; osina je 3 mm dlouhá. Roste na stanovištích

vlhkých, slunných až poloslunných, živinově chudých (nesnáší vápník). Je

indikátorem druhotné

degradace stanovišť, nejčastěji pastvou nebo

intenzivního sešlapávání turisty.

Phragmites australis (dříve Phragmites communis) - rákos obecný; velmi statná trvalka;

stébla jsou až 4 m vysoká, přímá, 2řadě listnatá, dole o průměru až 2 cm, dutá;

listové čepele 50 cm dlouhé a 5 cm široké, čárkovitě kopinaté, šedozelené,

poznenáhle dlouze a jemně zašpičatělé; lata je kolem 30 cm dlouhá, podlouhle

vejčitá, za květu rozestálá; větévky jsou tenké. Roste na březích vod na

stanovištích mokrých často bahnitých, živinově většinou bohatých (ale někdy i

chudých), slunných.

Panicum miliaceum - proso seté; uvádím jako od prehistorických dob pěstovaný druh,

který je původní v Přední Asii.

Echinochloa crus-gali - ježatka kuří noha; je jediným naším původním druhem; ostatní,

které jsou na našem území jsou k nám zavlečeny; druh je jednoletý plevel, volně

trsnatý, tmavě šedozelený, se stébly přímými až do 70 cm vysokými na

kolénkách chlupatými; listové čepele jsou ploché až 15 mm široké, lysé nebo

řídce chlupaté, hladké, se střední žilkou bělavou; lata je přímá; lichohrozny

dosahují délky 10 cm a jsou šikmo odstálé; větévky jsou drsné; klásky jsou ve 2

nepravidelných řadách a jsou nafialovělé. Druh roste jako polní plevel, na

rumištích, na stanovištích vlhkých, nitrofilních a poloslunných až slunných.

Do této čeledi patří i další obilniny, které mají velký význam pro výživu lidstva. Jsou

to především rody Sorghum - čirok, který se v nejteplejších krajích omezeně pěstuje i

u nás a rod Zea kukuřice.

Řád:

Orchidales

- vstavačotvaré

Vytrvalé byliny, obyčejně autotrofní nebo saprofytické, v tropech často

epifytické, někdy liánovité a téměř vždy mykorrhitické. Stonky jsou sympodiální,

zřídka monopodiální. Listy jsou většinou střídavé, jednoduché, dvouřadé nebo

střechovité. Cévy jsou v kořenech, zřídka i ve stoncích. Květy jsou v úžlabí braktejí,

sestaveny obyčejně v klasy nebo jiná květenství, zřídka jsou jednotlivé,většinou jsou

oboupohlavné, v mládí se otáčející o 180°, takže morfologicky zadní části jsou přední
nebo obrácené k brakteji. Korunní lístky jsou 3, často korunovitě zbarvené, korunní

plátky 3, se středním obyčejně větším. Z původních dvou trojčetných kruhů tyčinek

je vyvinuta buď jen jedna z vnějšího kruhu; tyčinky srůstají s čnělkou ve sloupeček a

mají po dvou prašnících. Pestík je ze 3 plodolistů. Blizna je trojlaločná. Semeník je

spodní. Vajíčka jsou obrácená, obyčejně s dvojitým integumentem. Plodem je

obyčejně tobolka. Semena bývají ve velkém počtu, neobyčejně malá, s průsvitným,

síťovitým osemením. Pro vývoj zárodku po vyklíčení semene jsou nutné

mykorrhitické houby, jejichž hyfy musí proniknout do zárodku. U dospělých rostlin

se hyfy hub nacházejí v jejich kořenech. Semenáčky vstavačovitých rostou velmi

pomalu a květy vytvářejí rostliny až po několika letech. Orchidales vykazují těsné

příbuzenské vztahy s některými zástupci Liliales.

Do řádu patří 1 čeleď asi s 800 rody a asi 30000 druhy, rozšířenými po celé

zeměkouli, s výjimkou pouští a polárních oblastí. Největší počet druhů se vyskytuje

ve vlhkých tropických lesích jižní a jihovýchodní Asie a Ameriky. U nás je čeleď

zastoupena 24 rody s 50 domácími druhy.

Čeleď: Orchidaceae - vstavačovité

Trvalé rostliny, většinou lysé s podzemními hlízovitými kořeny; lodyhy jsou

vzpřímené; listy jsou střídavé, nedělené, celokrajné někdy nahoře přecházející v

listeny; žilnatina listů je souběžná (vzácněji sí natá);květenství je klasnaté nebo

hroznovité; plodem je tobolka s velkým množstvím drobných semen.

Vstavačovité se v prvé ontogenické fázi vyživují heterotrofně, prostřednictvím

některého druhu houby s podhoubím v humusu. Později při vytvoření zelených

listů, je výživa mixotrofní. Jem několik rodů si zachovává heterotrofní výživu po celý

život. Tyto rostliny jsou pak nezelené a mají listy zmenšené nebo zakrnělé v šupiny.

Vstavačovité jsou rostliny u nás velmi vzácné a mnohé druhy již vyhynuly, jiné jsou

vyhynutí blízké. Téměř všechny druhy jsou chráněné a proto je i jejich sběr pro

floristické sbírky zakázán. Vstavačovité jsou hmyzosnubné rostliny, a tím snadno

vznikají kříženci i mezi druhy různých rodů.

Vstavačovité je nutné určovat, zvláště pro začátečníka, přímo na nalezišti,

protože herbářovou preparací se mnoho znaků ztratí. Spolehlivé určení druhů

ztěžuje i snadná křížitelnost a křížence nelze určit podle žádného klíče, protože

znaky kříženců kolísají od znaků jednoho ke znakům druhého rodiče. Také časté

monstrosity znemožňují přesné určení.

Cypripendium calceolus - střevičník pantoflíček; je druhem který vyžaduje vápencový

podklad. V přírodě je velmi vzácný. Poslední dobou je pěstuje v zahradnictví a

prodává se pro výsadbu na skalkách.

Cephalanthera spp. - okrotice; trvalky s plazivým oddenkem, listnatými lodyhami;

květem je klas, který je řídký; květy jsou nevonné, velké, přímé; semeníky jsou

zkroucené a vzpřímené; okvětní lístky jsou k sobě skloněné, pysk nemá

ostruhu, ale má 2 boční zářezy, je dvoudílný. U nás je vyskytují: C. rubra - o.

červená, C. longifolia - o. dlouholistá, C. damasonicum (dříve C. alba) - o. bílá.

Epipactis (dříve též Helleborine) spp. - kruštík; trvalky, tmavozelené, často nafialovělé;

oddenky jsou válcovité; lodyha je listnatá a přímá; listy jsou střídavé, široce

vejčité až široce eliptické a vynikle žilnaté; květy jsou jednostranné klasy a jsou

nící; okvětní lístky jsou zvonkovité, rozestálé a vejčitě kopinaté; pysk je v 1/2

bočními zářezy dvoudílný, bez ostruhy. U nás se vyskytují: E. palustris (dříve E.
longifolia) - k. bahenní, E. microphylla - k. drobnolistý, E. atrorubens (dříve E.

atropurpurea) - k. tmavočervený, E. purpurata (dříve E. varians) - k. modrofialový,

E. helleborine (dříve E. latifolia) - k. širolistý, E. leptochila - k. ostrokvětý, E.

muelleri (dříve E. viridiflora) - k. růžkatý, E. albensis - k. polabský.

Limodorum abortivum - hnědenec zvrhlý; - je trvalka nezelená, ale ocelově modrá, až

šedě fialová (max. 60 cm výšky); listy zakrnělé, šupinovité, sivě fialové až

hnědé. Je pouze na Moravě se severní hranicí rozšíření u Brna.

Listera spp. bradáček; trvalky menší až středně velké, zelené; oddenky plazivé

nehlíznaté; lodyhy přímé, v dolní polovině se 2 vstřícnými, přisedlými a

širokými listy; klas je přímý a řídký; květy jsou přímo odstálé; okvětní lístky

jsou k sobě skloněné a jsou bez ostruhy; pysk je velmi dlouhý, úzký a hluboce

dvouklaný. U nás jsou: L. ovata - b. vejčitý, L. cordata - b. srdčitý.

Neottia nidus-avis - hlístník hnízdák; trvalky (kolem 50 cm výšky), nezelené, voskově

nebo hnědě žluté; listy zakrnělé, drobné, šupinovité, pochvovité, k lodyze

přitisklé (4-5 ks).

Goodyera repens - smrkovník plazivý; zelená trvalka s dlouze plazivým a

článkovaným oddenkem; lodyha je vystoupavá a dole listnatá, výše je pak

oddáleně šupinatá a krátce žlaznatě pýřitá; přízemní listy jsou růžicovitě

nahloučené, podlouhle vejčité až široce eliptické, síťnatě žilkované a v

pochvatém řapíku jsou zúžené; klas je hustý, přímý, jednořadý s čárkovitě

kopinatými listeny; květy jsou malé a bílé; okvětní lístky jsou 3-3 mm dlouhé;

pysk je bez ostruhy.

Platahnthera spp. - vemeník; zelené trvalky, středně velké; má nedělené hlízy; lodyha

je přímá; listy jsou 2, vstřícné a široce vejčité; květy jsou bílé až světle

žlutozelené s dlouhou ostruhou; pysk je nedělený, úzký, celokrajný. U nás jsou:

P. bifolia (dříve P. solstitialis) - vemeník dvoulistý, P. chlorantha - v. zelenavý.

Coeloglossum viride - vemeníček zelený; trvalky kolem 25 cm vysoké s podlouhlými 2-

3laločnatými, zploštělými hlízami; lodyha je tupě hranatá; listy jsou oddálené,

vejčitě až podlouhle kopinaté, dolní jsou zúžené do krátkého řapíku; klas ke

úzce válcovitý max. 9 cm dlouhý s kopinatými listeny, které jsou stejně dlouhé

jako květy nebo o málo delší; květy jsou drobné, zelenavě bledožluté, někdy

vně načervenalé; okvětní lístky jsou skloněny do přilby; pysk je svislý 5-10 mm

dlouhý, vpředu ostře 3zubý, s prostředním zubem kratším a zahnutým; ostruha

je krátká.

Gymnadenia spp. - pětiprstka; zelené trvalky, středně velké; lodyha je přímá, listnatá;

listy jsou podlouhle čárkovité; klasy válcovité a husté; květy jsou růžové nebo

červené; okvětní lístky jsou přilbovitě skloněné nebo postranní jsou odstálé;

ostruha je tenká; semeník je silně zkroucený; pysk je vpředu 3zubý. U nás jsou:

G. conopsea - p. žežulník a G. odoratissima - p. vonný.

Ophrys spp. - tořič; vytrvalé, většinou malé, zelené byliny s nedělenými hlízami;

lodyhy jsou přímé, listnaté; listy jsou dole sblížené, elipticky kopinaté, horní

jsou listenovité; klas je přímý, volný, jednostranný s bylinnými kopinatými

listeny; květy jsou poměrně velké, nápadné; semeníky jsou přisedlé,

nezkroucené a přímo odstálé; vnější okvětní lístky jsou odstálé, vnitřní jsou

menší; pysk je bez ostruhy, je vpředu vypuklý, dopředu namířený, nedělený

nebo 3laločný, na svrchní straně je sametově chlupatý s kresbou napodobující

tělo hmyzu. U nás jsou: O. insectifera (dříve O. muscifera) - t. muchonosný, O.
sphecodes (dříve O. aranifera) - t. pavoukonosný, O. holosericea (dříve O. arachnites

resp. O. fuciflora) - t. čmelákovitý a O. apifera - t. včelonosný.

Anacampis pyramidalis - rudohlávek jehlancovitý; trvalá, zelená bylina středního

vzrůstu (cca 50 cm) s kulovitými hlízami; lodyha je štíhlá; listy jsou čárkovité;

klas hustý, kuželovitý; květy jsou masově červené; listeny jsou čárkovitě

kopinaté stejně dlouhé jako semeník není o málo delší; květy jsou menší, vonné;

pysk je 8 mm dlouhý a až 10 mm široký, na bázi se 2 nápadnými hrbolky, je

3laločný až 3klaný; ostruha je tenká a dlouhá.

Traunsteinera globosa (dříve Orchis globosa) - hlavinka horská; trvalá zelená bylina

středního vzrůstu (kolem 50 cm) s vejčitými hlízami; listy jsou v dolní polovině

podlouhle kopinaté, na líci sivozelené a na rubu modrozelené, horní listy jsou

velmi řídké a listenovité; klas je velmi hustý, široce kuželovitý, později kulovitě

vejčitý; listeny jsou bylinné stejně dlouhé jako semeníky nebo o málo delší;

květy jsou poměrně malé, růžové nebo světle červenofialové (velmi vzácně i

bílé); okvětní lístky jsou přilbovitě skloněné, později rozestálé, vejčité, na špičce

lopatkovitě rozšířené; pysk je 3laločný, až 8 mm dlouhý s prostředním lalokem

delším, je tmavě nachově tečkovaný; ostruha je tenká zasahující do 1/3 - 1/2

semeníku.

Orchis spp. - vstavač; trvalé zelené byliny s hlízami kulovitými až vejčitými a

nedělenými; lodyha je přímá,listnatá; nejvyšší listy jsou pochvovitě objímavý;

klas je válcovitý; listeny jsou blanité, zřídkakdy bylinné, většinou kratší než

květy, jsou 1-3žilné, jen dolní listen je někdy s příčnými žilkami; květy jsou

červené, růžové nebo žluté; semeník je zkroucený; okvětí je vnitřní a je

přilbovitě skloněné; pysk je dolů skloněný, 3laločný s ostruhou. U nás jsou: O.

morio - v. obecný („kukačka“), O. ustulata - v. osmahlý, O. tridentata (dříve O.

variegata) - v. trojzubý, O. purpurea (dříve O. fusca) - v. nachový, O. militaris - v.

vojenský, O. laxiflora - v. řídkokvětý, O. mascula - v. mužský a O. pallens - v.
bledý.

Dactylorhiza spp. (dříve zahrnuto do Orchis spp.) - prstnatec; od vstavačů se liší: má

zploštělé hlízy, které jsou prstnatě dělené nebo vřetenovité a na konci

rozeklané; nejvyšší listy jsou vždy odstávající; listeny jsou vždy bylinné 3- i

vícežilné, s příčnými žilkami a dolní listeny jsou delší než květy. U nás: D.

sambucina (dříve Orchis sambucina) - prstnatec bezový, D. majalis (dříve Orchis

latifolia) - p. májový, D. incarnata (dříve Orchis strictifolia) - p. pleťový, D.

traunsteineri (dříve Orchis angustifolia) - p. Traunsteinerův, D. maculata - p.

plamatý a D. longebracteata (dříve též D. fuchsii) - p. listenatý.

Corallorhiza trifida - korálice trojklanná; trvalá nezelená, bleděžlutá nebo nahnědlá

bylina s korálovitým oddenkem bez kořenů; lodyhy jsou štíhlé, v dolní

polovině se 3 (2-7) žlutohnědými, oddálenými, šupinovitými listy; klas je řídký

2-10květý, až 8 cm dlouhý; listeny jsou drobné, šupinovité, jsou mnohem kratší

než semeník; květy jsou šikmo odstálé a kromě bílého, červeně skvrnitého

pysku jsou žlutavé; okvětí je dovnitř skloněné, vnitřní je červeně tečkované;

pysk je bez ostruhy, 2-3 mm dlouhý, tupý a někdy mělce 3laločný.

Řád:

Pandanales

- pandánotvaré

- zahrnuje byliny nebo dřeviny, rostoucí v bažinách a na pobřežích vod, s listy

čárkovitými, s květy sestavenými v kulovitá nebo palicovitá květenství; okvětní

lístky, pokud jsou vytvořeny, jsou šupinovité. řád má 3 čeledi: Pandanaceae -

pandánovité, Sparganiaceae - zevarovité a Typhaceae - orobincovité

Čeleď: Pandanaceae - pandánovité

Stromy nebo keře s opěrnými vzdušnými kořeny nebo popínavé rostliny; listy

jsou kožovité a kýlnaté, na okraji kýlu ostře pichlavé; jsou často sestaveny trojřadě a

mnohdy chvostovitě zakončují kmen a jeho větve. Květy jsou v palicích, jež jsou buď

terminální nebo skládají husté klasy v úžlabí pochvatých, často korunovitě nápadně

zbarvených listenů. Květy jsou dvoudomé, buď úplně nahé nebo mají nepatrné

zakrslé okvětí. Plodem je peckovice, buď s jednou mnohopouzdrou peckou nebo s

několika peckami, anebo bobule, často spojené v kulovitá veliká plodenství. čeleď má

3 rody. U nás se zástupci pěstují jen ve sklenících.

Čeleď: Sparganiaceae - zevarovité

Čeleď má jediný rod Sparganium - zevar, jehož 20 druhů je rozšířeno hlavně v

mírném pásmu severní polokoule. U nás jsou druhy 4.

Trvalé bahenní nebo vodní byliny se silným, plazivým a výběžkatým

oddenkem; listy jsou vzpřímené nebo plovoucí, 2řadé, pochvaté, přecházející v

šupinovité listeny; květy jsou jednopohlavné, jednodomé a jsou kulatých hlávkách;

dole jsou květy samičí, nahoře samčí. Všechny druhy tvoří vzhledem často odlišné

terestrické vzpřímené a vodní, plovoucí nebo vzplývavé formy. U nás jsou nejčastější

Sparganium erectum (dříve S. ramosum) - z. vzpřímený, rostoucí hlavně ve stojatých

vodách a zazemňovacím pásmu rybníku, hlavně s eutrofními vodami a bahnitým

dnem a Sparganium emersum (dříve S. simplex) - z. jednoduchý, vyžadující stojaté i

volné tekoucí vody čisté a nevápenaté. Další dva druhy jsou vzácné a chráněné.

Čeleď: Typhaceae - orobincovité

čeleď má též jeden rod Typha - orobinec, jehož 15 druhů je rozšířeno téměř po

celém zemském povrchu od polárního kruhu po 30° j. š.

- jsou to trvalé bahenní byliny, s plazivým tlustým oddenkem; lodyha je ztuha přímá;

listy jsou vzpřímené, čárkovité, 2řadé a na líci ploché; květenství je složeno ze 2

válcovitých palic; dolní květy jsou samičí, horní, které záhy opadávají, jsou samčí;

květy nemají okvětí a jsou jednophlavné. U nás je domácích 5 druhů. Tři jsou vzácné

a chráněné. Nejčastěji se setkáme na březích eutrofních vod s bahnitým dnem: Typha

angustifolia - o. úzkolistý, který má listovou čepel 4-6 mm širokou a samčí a samičí

palice zřetelně oddělené a Typha latifolia - o. širolistý, který má listovou čepel 8-20

mm širokou a samčí palice navazuje na palice samičí.

Řád:

Arales

- árónotvaré

- mají drobné květy v husté jednoduché palici, obalené toulcem. Palice mívá veliký

počet květů. Druhotně mohou být květy jednopohlavné, jednodomé nebo

dvoudomé. Plodem bývají bobule, zřídkavě srostlé, častěji jsou volné, vyplněné

dužinou s různým počtem semen. řád má 2 čeledi Araceae - árónovité a Lemnaceae -

okřehkovité. Obě jsou nás zastoupeny.

Čeleď: Araceae - árónovité

Trvalé lysé byliny s oddenkem nebo hlízou; přízemní listy jsou často zřetelně

řapíkaté; listová čepel má sí natou větvenou žilnatinu; květenstvím je palice,

podepřená nebo zahalená toulcem, který je prodloužený nad květy; květy jsou

nepatrné oboupohlavné nebo jednopohlavné, přisedlé, husté; u jednopohlavných

rostlin jsou samičí květy na bázi a samčí květy jsou nad nimi v palici; časté jsou

sterilní květy redukované v nitkovité výrůstky na palici; plodem je bobule. U nás

jsou domácí 2 rody se 3 druhy.

Acorus calamus - puškvorec obecný; trvalá bylina se silným (až 3 cm v průměru),

plazivým, větveným, 2řadě listnatým a při rozemnutí silně aromatickým

oddenkem; lodyhy jsou přímé, 3boké 50-150 cm vysoké, nad šikmo odstálou

válcovitou palicí přecházejí do čárkovitého 20-90 cm dlouhého listenu,

podobného listu (toulec); listy jsou čárkovité, bezřapíkaté, mečovité, znenáhla

zašpičatělé, někdy na části kraje zvlněné; žilnatina je souběžná, střední žilka je

silnější; excentrická palice 5-9 cm dlouhá je válcovitá, zelenožlutá; květy jsou

drobounké a velmi husté, oboupohlavné; u nás se bobule netvoří, rostliny se

rozmnožují jen vegetativně úlomky oddenku. Druh je původní v tropické Asii.

Se stoupající eutrofizací vod začíná ustupovat.

Calla palustris - ďáblík bahenní; trvalá bylina s válcovitým, zeleným, dutým a

článkovaným oddenkem, který je zahalený do pochvovitých bází listů a na

konci přechází do přímého stvolu; řapíky mají až 35 cm, čepele jsou široce

vejčité až okrouhlé, na bázi srdčité, krátce ostře zašpičatělé; stvol je stejně
dlouhý jako listy; toulec je uvnitř bílý, vně zelenavý, rozevřený, dlouze

zašpičatělý; palice je krátce válcovitá, hustokvětá; květy jsou žlutozelené, četné,

oboupohlavné, nejvyšší květy jsou často samčí; bobule se semeny jsou červené.

Jedovatý. Roste na stanovištích bahnitých, přeplavovaných, živinově bohatých i

chudých, polostinných až poloslunných.

Arum spp. - árón; trvalé byliny s hlíznatým oddenkem; listy jsou řapíkaté, hrálovité

až střelovité, vyvinující se na jaře; lodyha je přímá, na bázi šupinatá, ukončená

přímou palicí ve velkém toulci; toulec po odkvětu uvadá a opadá, jeho kraje se
v dolní části překrývají; palice je prodloužená do holého, bezkvětého,

kyjovitého přívěsku; květy jsou jednopohlavné, nahé; dolní jsou samičí, horní

samčí a nad nimi jsou květy sterilní; bobule jsou tmavočervené. U nás jsou

domácí druhy dva: v Čechách - A. maculatum - á. plamatý a na Moravě - A.

alpinum - á. karpatský. Oba druhy se odlišují i v některých zjevných znacích ne

jen areálem.

Další rody se u nás běžně pěstují jako skleníkové nebo pokojové rostliny. Patří k nim

rody: Pothos, Anthurium, Monstera, Philodendron, Dieffenbachia, Zantedeschia, Alocasia,

Tiphonium a Ambrosinia.

Čeleď: Lemnaceae - okřehkovité

- zahrnuje velmi drobné vodní trvalé byliny; listy mají plovoucí po hladině nebo jsou

ponořené, tyto mohou být redukované na 1 nebo několik malých listů na kratičkém

stonkovém článku s nevětveným kořínkem (který může i chybět); rozmnožují se

vegetativně z pupenů ve středu listu nebo ze 2 postranních pupenů a vytváří

souvislé kolonie; kořen je jednoduchý a je na spodní straně listu; květenství je

redukované a je v dutince na hřbetní straně listu nebo v uzavřené listové pochvě;

plodem je měchýřek. Celosvětově čeleď zahrnuje 3 rody se 26 druhy. U nás jsou
domácí rody 2 se 4 druhy a 1 rod s 1druhem je k nám zavlečen.

Lemna spp. okřehek; rostliny jsou redukované do lístku, který má jen několik mm v

průměru; rostliny plavou nebo jsou pod hladinou klidných vod; většinou

vytváří mnohočetné kolonie; kořínek je 1 nevětvený nebo chybí; na listu je 1-3 (-

5) sotva patrných žilek; rozmnožovací vegetativní pupeny jsou 2 a jsou

postranní; květenství je redukované a je uzavřené v pochvě; měchýřek je

kulovitý. U nás jsou domácí 3 druhy, které rostou ve stojatých nebo pomalu

tekoucích vodách a poslední dobou se značně rozšiřují díky jejich eutrofizaci.

Jde o: L. triscula - o. trojbrázdý, L. gibba - o. hrbatý a L. minor - o. menší.

Spirodela polyrhiza - závitka mnohokořenná; listy plavou na hladině, jsou

tmavozelené, lesklé, jednotlivé nebo jsou po 2-5 spojené, 4-10 mm velké, vejčité

až okrouhlé, nesouměrné, 5-9 žilné, ploché; mají 2 postranní pupeny a 5-15

kořínků; na spodní straně mají malou šupinku; květy jsou redukovány.

Vyskytuje se na hladině stojatých vod jezer i mrtvých ramen rybníků a tůní ve

vodě eutrofní i mezotrofní.

Wolffia arrhiza - drobnička bezkořenná; rostlina nemá kořeny; listy jsou 0.5 - 1 mm

velké, eliptické až skoro kulovité, které plavou na hladině, jsou světle zelené;

jeden vegetativní pupen je uprostřed listu; kvete velmi vzácně; květy jsou v

dutince na svrchní straně listů; měchýřek je kulovitý. Druh je k nám zavlečen

při tahu vodních ptáků a udržuje se na hladině stojatých, eutrofních a před
větrem chráněných vodách. Často se pěstuje v akváriích. Původní je v jižní

Evropě.