Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

doc. PhDr. Radomír Havlík, CSc. – PedF UK

doc. PhDr. Jaroslav Koťa – FF UK

Sociologie výchovy a školy1

Obsah:

1. Vymezení, vývoj sociologie výchovy a vzdělávání..............................................................2

Sociologie výchovy.....................................................................................................................2

2. kapitola Celospolečenské kontexty výchovy a vzdělávání.................................................4

3. kapitola Životní etapy a socializace..................................................................................... 6

4. kapitola Rodina, výchova a vzdělávání...............................................................................9

5. kapitola Rovnost přístupu k vyššímu vzdělání jako sociologický problém...................10

7. kapitola - Kurikulum – J. Koťa.........................................................................................12

8. kapitola – Škola - J. Koťa...................................................................................................15

Škola jako systém sociálních interakcí..................................................................................15

Pro školské instituce platí, že:................................................................................................ 16

Diferenciace škol podle stupňů a zaměření...........................................................................16

Škola jako sociální společenství.............................................................................................16

Mýtus elitních škol..................................................................................................................17

Sociologické problémy............................................................................................................ 17

Extrakurikulární aktivity.......................................................................................................19

Parazitní vzdělávací instituce.................................................................................................19

Poslání základní školy.............................................................................................................19

Škola jako vydělený prostor...................................................................................................21

9. kapitola – Profese učitele – J. Koťa...................................................................................22

Sekundární socializace............................................................................................................23

1 Portál 2002, první vydání, ISBN80-7178-635-7

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

1. Vymezení, vývoj sociologie výchovy a vzdělávání

Základní vymezení sociologie výchovy a vzdělávání

Sociologie výchovy – sociologická disciplína, která se zabývá sociálními aspekty výchovy a
jejím místem v procesech společenské reprodukce. Práce z oblasti sociologie výchovy referují
zpravidla o třech okruzích problémů:

A. o místě a úloze (funkci) výchovy ve společnosti, v dané civilizaci a kultuře a o jejích

historických proměnách, o vztazích mezi výchovnými hodnotami a cíli a sociální
strukturou, stratifikací a mobilitou, o vztazích mezi výchovou a společenskou změnou;

B. o vztazích objektů a subjektů výchovy (rodičů a dětí, učitelů a žáků), ale i o vztazích

uvnitř skupin vychovatelů a uvnitř skupin vychovávaných, o pozicích a rolích
vychovatele a chovance;

C. o struktuře, funkci a organizaci výchovných institucí, o sociálních podmínkách a

důsledcích jejich činnosti.

Sociologie výchovy nejúžeji souvisí se sociologií vzdělání.

2

Sociologie výchovy

V odborné literatuře se (nově) hovoří i o sociologické pedagogice nebo pedagogické
sociologii.3

1.2. Vývoj sociologických přístupů k výchově a vzdělávání

Švýcarský pedagog J. H. Pestalozzi přikládal velkou váhu primární funkci rodiny, zvláště
matky, a požadoval, aby učitel znal sociální prostředí žáků. Zabýval se chudšími žáky, jimž

2 Definice sociologie vzdělání:

a) vymezení základní terminologie a vztahy s ostatními subdisciplínami sociologie
b) vztahy mezi rodinou, resp. formami rodinné výchovy a vzděláváním;
c) generační problémy ve vzdělávacím procesu ve vazbě na rozvíjení forem mimoškolního vzdělávání,

resp. sebevzdělávání, i zájmových činností apod.;

d) základní vzdělávací instituce, škola, otázky přípravy k povolání
e) vzdělávací prostředí společnosti, státu, působení národních i regionálních tradic jako determinant

vzdělávacích aktivit;

f)

vzdělávání dospělých a otázky celoživotního vzdělávání;

g) vzdělávání jako povolání a role, otázky postavení a prestiže učitelů, studentů, žáků, apod.

3 Významnou postavou pedagogické sociologie byl Carl Weiss (Paedagogische Soziologie, 1929). Rozlišoval
péči, socializaci a vzdělávání. Kladl důraz na sociální podmínky ovlivňující duchovní rozvoj. Americkým
představitelem této subdisciplíny byl Lester F. Ward (1841-1913); oblast zájmu: masová migrace, sociální
patologie. Pedagogickou sociologii institucionalizoval John Dewey (1859-1952), za dalšího klasika se považuje
Walter Robinson Smith a jeho práce An Introduction to Educational Sociology (1917) – socializace v kontextu
rodiny a makrospolečenských vlivů – religiozity, státní politiky a edukační systém.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

měla výchova pomoci ke společenskému pozvednutí, a to tím, že je naučí, jak dosahovat
svých cílů. F. A. Diesterweg (1790-1866) zvýraznil makrosociální rozměr výchovy.
Akcentoval výchovu k vlastenectví, žádal rovnost podmínek duchovního rozvoje. Vysoce
hodnotil povolání učitele. A. W. Froebl (1782 - 1852) v dobách dramatického vývoje
moderních národů a národnostních sporů zdůrazňoval význam výchovy pro rozvoj národa
i pro zaměřenost k nadnárodním celkům a k respektování druhých národů. Vyslovil se pro
rovnost vzdělání pro obě pohlaví a pro sepětí výchovy s praxí. Vliv sociologie A. Comta a H.
Spencera najdeme u profesora pražské univerzity G. A. Lindnera (1828-1887 ), který při
úvahách o výchově říká, že „člověk jedinec jest toliko jedinou buňkou v organismu
společnosti, že jeho život je toliko životem tohoto společenského celku.“ Paul Natorp (1854-
1924) ve své „sociální pedagogice“* prohlásil za fikci jedince izolovaného od společnosti a
zdůraznil, že výchova probíhá ve společenských podmínkách a má vést kultivací jedince
k jednotě společnosti. (* nejedná se o pojetí, které známe dnes)

Émile Durkheim (1858 - 1917)

Výchova je původem, povahou i funkcí společenský jev. Jejím prostřednictvím společnost
stále reprodukuje podmínky vlastní existence. (práce Éducation et sociologie - 1922)

Aloys Fischer (1880-1937)

Zabýval se myšlenkou výchovy, a to výchovy pro společnost, skrze společnost, společností a
ve společnosti. Škola a školní třída se staly nejvýznamnějšími společenskými institucemi.
Soudil, že „sociologie a pedagogika na mnohých místech splývají a hranice mezi nimi nejsou
zvlášť ostré.“

Sociologie výchovy a vzdělávání v ČR

Gustav Adolf Lindner – (1828-1887)

První sociologická práce – Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der
Sozialwissenschaft (1871).

Tomáš G. Masaryk (1850-1937) – věnoval problémům výchovy, školy a studentů a jejich
společenského postavení řadu statí a přednášek. Na něj navázal Břetislav Foustka (1862-
1947), který se zabýval i otázkami mládeže a dětí vyžadujících zvláštní péči.

Další autority: Inocens Arnošt Bláha (1879-1960) – sociologie dětství, Emanuel Chalupný
(1879-1958), Antonín Obrdlík, František Obrdlík, Jan Uher, Jan Souček, Karel Galla,
František Hájek, Jaroslav Čihovský, Blahoslav Kraus, Ivo Možný.

1.3. Metody a techniky sociologického výzkumu

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Patří k nim např. zúčastněné pozorování (badatel je členem skupiny, kterou zkoumá), které
umožňuje nejen záznam chování druhých, ale i spoluprožívání. Dále k nim lze přiřadit
analýzu spontánně vzniklých dokladů lidské činnosti (dopisů, pamětí neurčených veřejnosti,
deníků), studium typických životopisů (biografií), životních drah lidí určité doby, místa,
sociálního postavení. Velká pozornost je věnována studiu jazyka a řeči, verbální i neverbální
komunikaci, významům, které se v ní projevují či zůstávají skryté v pozadí (tzv.
etnometodologie). Objevují se pokusy o sociologické „vytěžení“ uměleckých děl.

2. kapitola Celospolečenské kontexty výchovy a vzdělávání

Širší společenské souvislosti výchovy umožňují porozumění sociálnímu makro a
mikrosvětu.

Socializace probíhá v určitém/konkrétním prostoru, čase (biologicky, psychologicky, sociálně
vymezených životních etapách

Sociální souvislosti rozvoje výchovy vzdělání:

technologický pokrok formuje nároky na formu a zaměření vzdělání

ekonomické souvislosti výchovy a vzdělání – vztah trhu práce a vzdělávací soustavy

politické souvislosti výchovy a vzdělávání – s odlučováním školství od církví roste stále
zájem státu a politiky o kontrolu nad tímto odvětvím

výchova, vzdělání a kulturní systém společnosti (kultura jako obraz společnosti)

demografický vývoj, výchova a vzdělávání

změny povahy rodiny

urbanizace

rozvoj sociální struktury, sociálních skupin, vrstev a tříd a jejich vědomí

2.1. Technologický pokrok, výchova a vzdělávání

Technologické změny formulují požadavky na profesní přípravu (od nástupu průmyslové
revoluce). Technologický (ekonomický a politický) vývoj vyžaduje stále členitější strukturu
profesí a přípravy na ně. Důsledkem je růst podílu populace s vyšším stupněm vzdělání.
Dalším artikulovaných požadavkem je flexibilita a celoživotní adaptace, opírající se o obecný
přírodovědný a společenskovědní základ.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

2.2. Ekonomické souvislosti výchovy a vzdělávání

Vzdělávací soustava analogicky navazuje na tržní prostředí – trh práce a jeho struktury
(primární/sekundární; resp. poptávána/kolísající poptávka).

Předmětem diskusí bývají náklady a efekty vzdělávání, a to pro všechny zúčastněné - žáky,
rodiče, ale také pro rozvoj ekonomiky společnosti. V tržní a stratifikované společnosti se
vzdělanější lépe umístí ve výhodnějším povolání.

Kvantitativní ukazatele vzdělanosti populace rovněž souvisejí s ekonomických rozvojem
společnosti. Další palčivou otázkou zůstávají zdroje financování (centralizovanou /
decentralizovanou formou).

2.3. Politické souvislosti výchovy a vzdělávání

S ubývajícím vlivem církve na školy, narůstal státní a politický zájem o kontrolu nad
školstvím, politické systémy vtiskávaly svůj ráz výchově a vzdělávání, což se projevuje
v různých více nebo méně skrytých formách. V této souvislosti můžeme mluvit o tzv.
„skrytém kurikulu“. K novým problémům patří i to, jak moderní informační technologie
utvářejí „paralelní vzdělávací systém“; s tímto jevem souvisí i otázka rozšiřování/zužování
rozdílů mezi informačně chudými a bohatými v kontextu globalizace. S rozvojem
informačních technologií se stále častěji hovoří o „funkční gramotnosti“, jakožto schopnosti
rozumět tištěným informacím a běžně je využívat tak, aby jedinec mohl realizovat své cíle,
rozvinul své znalosti a potenciál.

2.4. Výchova, vzdělávání a kulturní systém společnosti

Kultura je vnitřním obsahem společnosti, je tím, co člověka – „biologickou bytost“ –
„zlidšťuje“, mění na člena lidské společnosti. Tak je socializace mezigeneračním předáváním
kultury, začleňováním jedinců do určité kultury, enkulturací. Pro kulturu je nezbytný systém
sociální kontroly. Většina společností si formuluje obecné a sociálně diferencované (dle
pohlaví, věku, stavu apod.) výchovné cíle, kterých se snaží dosahovat. Nejzřetelněji bývají
cíle výchovy artikulovány ve výuce společenských věd, občanské výchovy a mateřského
jazyka. Socializace dětí se odehrává v reálném světě hodnot a výchova mnohdy musí jít
dokonce proti těmto silným hodnotovým trendům.

2.5. Demografický vývoj, výchova a vzdělávání

Demografický vývoj nejvýznamněji souvisí s děním v rodině. Zmenšuje se počet dětí
v rodině, rostou problémy vícegeneračních soužití apod. Roste i podíl dětí narozených mimo
manželství a dětí, které prožily rozvod rodičů. Nezřídka je ohrožena bioreprodukční,
pečovatelská a sociokulturní reprodukce rodiny.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

3. kapitola Životní etapy a socializace

Socializace a formování vlastního „Já“

Osobnost jedince musíme vždy vidět v průsečíku působení vnitřních dispozic a vnějších vlivů,
jako jedinečnou syntézu jeho vlastností a chování, procesů biologických, psychologických a
sociálních. Zprostředkujícím nástrojem mezi jedincem a společností je proces socializace
(a výchovy jako záměrného působení). Socializace navíc plní ve stále se měnící a různorodé
moderní společnosti rozporné funkce: být mechanismem sociální kontroly a přitom
spoluutvářet spontaneitu a připravenost na změnu. Socializace je procesem, který propojuje
každého jedince se společností. Podle É. Durkheima je přenosem „kolektivního“ vědomí do
vědomí individuálního. Neúspěch socializace je problémem jak pro jedince (její společenské
vyloučení), tak pro společnost (sociální deviace).

Primární socializace – během ní si dítě vštěpuje základní návyky v citově nabitém
bezprostředním světě rodiny. Utváří své „Já“ jako vědomí vlastní identity odlišné a oddělené
od druhých. V prvních měsících dítě nechápe rozdíly, nevnímá vlastní „já“. Pojmy „já“ a „ty“
začíná užívat asi až od 2 let. Až postupně se učí chápat, že druzí mají své „já“, vědomí a
potřeby, které jsou jiné než jeho vlastní. Podněty pro studium „Já“ přicházely zejména
z Freudovy psychoanalýzy. S nejznámější teorií „Já“ přišel symbolický interakcionismus,
který zdůraznil aktivní roli jedince v socializaci, která tak není ani potlačením podstaty
jedince kulturou (Freud), ani pouhým podřízením individua sociálním tlakům (Durkheim,
Parsons) Inspirací byla „zrcadlová teorie osobnosti“. Podle ní je „Já“ reakcí člověka na
mínění, které o něm má okolí. Představa „sebe“ vychází z hodnocení představy druhých „o
mně“.

George H. Mead předpokládá existenci „přirozené univerzální lidské povahy“ jako
substance, která je v socializaci kulturně modifikována a diferencována.

Socializace jedince v průběhu jeho života – člověk celoživotně zraje – biologicky,
psychologicky, sociálně. Sociálním zráním se rozumí přebírání odpovídajících rolí. Do života
každého jedince zasahují jak události jedinečné (smrt blízkého), tak celospolečenské (krize,
revoluce). V běžném vývoji jedince k nejvýznamnějším patří takové, které se v určité
společnosti týkají většiny – tzv. zlomové události (škola, sňatek, dítě, penze). Život celých
kategorií jedinců v dané společnosti a kultuře tyto změny etapizují.

Etapy v životě jedince4

4 J. Alan Etapy života očima sociologie. Praha, Panorama 1989 (autoři textu tabulku aktualizovali – z hlediska
věku)

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Věk Pojetí „Já“

Etapa

Sociální charakteristika

etapy

Profesní

dráha

Rodinný

cyklus

0-2

„Já“ – problém

pro ostatní

rané dětství

odlišování sebe a okolí, neverbální
komunikace, počátky výběrového
chování, cit. vazeb

x

x

2-5

předškolní věk

počátky verbálního dorozumívání,
identifikace sociálních vztahů,
osvojování návyků, adaptace na
kolektiv vrstevníků, odhalování
vztahů autority

hra

internalizace
rodinných rolí;
zkušenost neúplné,
příp. binukleární
rodiny

6-12

„Já“ – problém

pro sebe

školní věk

formování vrstevnických vztahů a
pravidel skupinového chování,
rostoucí úloha kognitivního učení a
vzdělávání, tvorba zájmů a postojů,
vznik vztahů zodpovědnosti

učení, fantazijní
volba povolání

ideální volba
partnera, počátek
přípravy na
manželství a
rodičovství

12-15

puberta

formování vztahů mezi pohlavími,
počátek emancipace od rodiny,
vyhrocení konfliktu zájmů, vznik
problému sociální identity

pokusná volba
povolání,
oddálení
rozhodnutí

seznamování

16-20

Ostatní –

problém pro

„Já“

dospívání

nabývání zákonných práv a
povinností, selekce a koordinace
zájmů, počátek nezávislosti, „krize
adolescence“

reálná

volba

povolání

sbližování, láska,
intimní vztahy,
sexuální poměr

21-25

raná dospělost

osvojování si rolí dospělého, počátek
ekonomické a sociální samostatnosti,
formování životních plánů

první zaměstnání
(vojenská služba)

přizpůsobování
partnerovi,
plánování, založení
rodiny

26-40

střední dospělost

slaďování sociálních rolí a konflikty
rolí, materiální konsolidace,
společenská angažovanost, redukce
životních plánů, stabilizace sítě
sociálních kontaktů (přátelé, známí),
orientace na prožitky

druhá volba
povolání,
fluktuace,
specializace,
kariéra, další
vzdělávání

rodina s dítětem,
předškolním,
školním,
dospívajícím

41-55

pozdní dospělost

tzv. krize středního věku, následující
sociální konsolidace, nové
formování životní perspektivy
odvíjené od „zbytku života“

stabilizace,
postup, profesní
potíže

rodina s mladým
dospělým, vznik role
prarodiče

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

55-65

„Já“ se stává

problém pro

ostatní

(před)důchodový

věk

vrchol sociálního postavení a
autority, změny zájmů, proměny
fyzických funkcí, stabilizace
životních stereotypů, zhodnocování
dosavadního života (užívání)

práce před
důchodem,
přechod do
důchodu, práce
v důchodu,
profesní rizika

období „prázdného
hnízda“, formování
nové příbuzenské
sítě (po sňatku dětí)

66-74

stáří

změny sociálních a psychických
funkcí, oslabování životní
aktivity, počátek nové závislosti

„profesní
prázdnota“

rodina
(domácnost)
důchodců,
vdovství

75-89

stařecký věk

oslabená pohyblivost, závislost a
růst nesoběstačnosti

osamělost

90-

dlouhověkost

x

x

Dětství v pohledu sociologie

Dětství jako sociálně svébytné období života - historický exkurz – v předindustriální
společnosti se dítě po skončení základní péče o jeho přežití stávalo „malým dospělým“
(v 7 letech) začalo pracovat apod. Renesancí se mění postoje vůči dítěti a teprve se zavedením
povinné školní docházky jsou děti vyňaty ze světa dospělých a ve 20. st. se nejvyspělejší
společnosti začaly na dítě výrazně orientovat.

Etapy dětství

V elementární socializaci (do 2 let) se dítě identifikuje s matkou, představitelkou sociálního
světa. Také v rodinné socializaci (do 4 let) potřebuje zažívat lásku a bezpečí. Klíčovou
podmínkou zdravé socializace je brzké vytvoření trvalých vazeb s jinými lidmi, hlavně
s matkou. Vybudování emoční jistoty a stability je předpokladem zvládnutí krizí puberty a
dospívání a ani v období tzv. veřejné socializace v dětství, kdy roste vliv vrstevníků, neklesá
význam rodinného zázemí. Dítě je v nejranější fázi vývoje aktivním subjektem signalizujícím
své potřeby, interpretuje podněty z okolí a reaguje na ně, modifikuje rodinné role, přispívá
k socializaci rodičů.

V další etapě socializace s růstem sebeovládání a sebekontroly a osamocení, dítě začíná
vystupovat ve svém sociální prostředí v relativně autonomní úloze, kdy jednostranná závislost
je doplňována vzájemností.

Třetí etapa socializace se pojí s pronikáním dítěte do širší sítě společenských vztahů školy a
kolektivu vrstevníků. Škola je jakýmsi prvním setkáním s „veřejným prostorem. Školu lze
chápat jako předobraz společnosti dospělých (se všemi aspekty). Základním faktorem
socializace se v dětství stává vrstevnická skupina, plní významné sociální funkce. Významnou

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

úlohu v souvislosti s vrstevnickými skupinami mají i masové sdělovací prostředky – vnucují
sugestivní návody ke konzumnímu životnímu stylu, manipulují s veřejným míněním,
zplošťují mnohorozměrnost světa, podporují růst brutality a násilí u dětí.

Významným problémem dětství je osvojování mužský a ženských rolí. V jejich vymezení se
promítají rozdíly biologicky podmíněné v těsném sepětí se sociokulturními.

Mládí a mládež

V mládí jedinec pokračuje v přípravě na budoucí role dospělých, současně opouští role dětské
a hraje role typické v dané kultuře pro mládež (student, učeň), hledá vlastní identitu.
V adolescenci převažuje individualizace, snahy o autonomii, vlastní volby, interpretace
hodnot a norem, vytváření nezávislých vztahů na dospělých. Biologická (zvláště sexuální) a
do jisté míry psychická „zralost“ se dostává do rozporu se „sociální nezralostí“. Vedle
formování rolí v sexuálních vztazích pro dosažení „dospělosti“ patří ke klíčovým získání
profesního statusu. Na cestě k němu jsou dva uzlové body, a to rozhodování o další
vzdělávací dráze na konci základní školy a poté s ukončováním školy střední. Sociální
specifiky mládí se však nejvíce vyjeví, jestliže se na mladé díváme jako na příslušníky
skupiny mládeže s jejími kulturními „generačními“ odlišnostmi. Ty jsou dány nejen
specifickým postavením mládeže, ale i společenskými změnami, které mladí ve svém zrání
reflektují. Velký zájem sociologie přitahují subkultury mládeže. Dochází k výraznému posunu
v hodnotových orientacích a v trávení času dětí a mládeže, a to jak v jejich jednotlivých
skupinách, tak v mezigeneračním srovnání (konzum).

4.

kapitola Rodina, výchova a vzdělávání

Socializaci vždy spojujeme s fungováním rodiny, nejprve vyrůstáme v rodině orientační
(výchozí), v níž jsme oním objektem výchovy, později zakládáme rodinu repordukční, ve
kterém sami přebíráme role rodičovské. Nejvýrazněji nás ovlivňuje tzv. nukleární rodina5,
významné funkce zachovává i rodina širší, zahrnující i prarodiče, sourozence a další příbuzné.
Rodina je základním činitelem demografického vývoje, sociální struktury, a to ekonomické
i kulturní.

Hlavní funkce rodiny a výchova

Sociální funkce rodiny:

1.

Biologická a reprodukční funkce (včetně funkce ochranné).

2.

Emocionální funkce a tvorba domova.

3.

Ekonomická funkce.

5 dvougenerační jádro – rodiče a děti – termín zavedl T. Parsons

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

4.

Socializační a výchovná funkce.

Socializační funkce rodiny

Vztah rodiny a školy je velmi významný, funkce obou institucí se doplňují, mohou se
dostávat do střetů s působením dalších vlivů (médií, vrstevnických subkultur). Předmětem
zájmu sociologie výchovy a rodiny se stává rozmanitost rodiny v různých kulturách,
diferenciaci životních podmínek rodin a šancí dětí z různých sociální prostředí, problémy
vztahů autority v rodině a jejich dopady na socializaci atd. Nejzávažnější je pak působení
nefunkčních a disfunkčních rodin, které mohou vést až k růstu sociální deviace mezi dětmi a
mládeží.

5. kapitola Rovnost přístupu k vyššímu vzdělání jako sociologický problém

5.1. Přístupy k problému

Vzdělání v moderních společnostech hraje jednu z nejdůležitějších úloh začlenění do profesní
struktury. Svým kurikulem a hodnocením je mechanismem selekce a alokace (umisťuje je na
další vzdělanostní a profesní dráhu a začleňuje do společenských vrstev – sociální
stratifikace).

5.2. Přístup žen ke vzdělání6

Výrazným pokrokem bylo zrovnoprávnění žen ve vzdělání. Od naprosté izolovanosti vzdělání
až k přefeminizování určitých sektorů – školství, zdravotnictví. Rozporuplné jsou přístupy
k výchově a vzdělávání chlapců a děvčat. Pohlavní rozdíly se pak projevují i ve školní
úspěšnosti a studijních aspiracích. Zřetelně se tak formují studijní obory feminizované nebo
maskulinní.

5.3. Rasy, etnika, národy a jejich přístup ke vzdělání

Přestože v moderní společnosti má z hlediska právní úpravy přístup k vyššímu vzdělání
každý, zůstává otevřena otázka reálných vzdělávacích a mobilitních šancí dětí z etnických
menšin a nižších společenských vrstev. I když se ve vývoji moderní společnosti rozšiřuje
vzdělanostní nabídka a zpřístupňuje vyšší vzdělání dalším skupinám, je možné sledovat i další
rozrůznění úrovně těchto stupňů vzdělání, možností jeho uplatnění a jeho další „sociální
diferenciaci“.

5.4. Sociální stratifikace a vzdělání

Příslušníci sociálně slabých vrstev společnosti obtížně mohou dosahovat na rovných
příležitostí vzhledem k ekonomické situaci, dále kvůli omezenému řečovému kódu (Basil
Bernstein), vštípenému hodnotovému rámci (děti z dělnických nepovažují za prohru profesní
následování vlastních rodičů a výkon manuálního zaměstnání).

6 První maturita ženy 1861, první promoce lékařky na Sorbonně 1875.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

5.5. Sociální diferenciace přístupu k vyššímu vzdělání v ČR



Vazba mezi výchovou a vzděláváním na společenskou nerovnost, na

stratifikaci, popř. třídní strukturu.



Teorie meritokracie (zvláště strukturní funkcionalismus) tvrdí, že

přístup k vyššímu vzdělání a statusu závisí na schopnostech a výkonu (na tom, „jak co
dělám“); askriptivní7 charakteristiky („odkud jsem a kam patřím“) ustupují do pozadí.



Teorie odmítající představy o reálnosti rovných šancí na vzdělání a sociální vzestup
(radikální teorie výchovy; teorie „odškolnění“; „skrytého kurikula“), které školský
systém popisují jako legitimizaci sociálních nerovností.



Teorie třídní podmíněnosti výchovy a vzdělávání (marxismus; radikální sociologie),
které vycházejí z toho, že jak otevřené, tak zvláště skryté kurikulum i kritéria přístupu ke
vzdělání jsou určovány třídními vztahy ve společnosti a místem v těchto vztazích.



Teorie nerovnosti přístupu ke vzdělání plynoucí z povahy kultury, jazyka a komunikace
(kulturní kapitál; jazykové kódy)

6. kapitola -Funkce školy

Modelování – nástroj orientace sociální realitě

Modelové představy slouží jako orientační ukazatele a současně nástroje sociální kontroly.
Škola slouží k uspokojování socializační potřeb společnosti a jejích členů, je jednou
z typických společenských institucí.

Cíle školských institucí

Obecné cíle výchovy a vzdělávání, které jsou přijaty či akceptovány v rámci politického
rozhodování, jsou rozpracovány do řady dílčích cílů, které se stávají cíli vzdělávacích cyklů a
poté jednotlivých škol.

Představa ideálního žáka

Obecné cíle jsou vyjádřeny v představě ideálního žáka. Tato představa umožňuje nejen
udržovat standard služeb, ale ovlivňuje formy a úroveň nároků, akcenty na jednotlivé složky
výchovy a vzdělání, ovlivňuje i způsob hodnocení a klasifikaci žáků. Výrazně se promítají do
toho, co veřejnost vnímá jako „duch školy“, „její klima“, „náročnost“ apod. Kombinace
ideálů a jejich naplňování může činit školu vysoce přitažlivou, nebo ji naopak učinit
zranitelnou a vystavovat kritice.

7 askripce – dosažení vyššího společenského postavení na základě příslušnosti k privilegovaným vrstvám, díky
rodovém původu

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

6.1. Taxace funkcí školy

Funkce školy jsou výsledkem procesů modelování, idealizací, které mají umožnit orientaci ve
složité realitě.

funkce:

výchovná,

vzdělávací

kvalifikační,

integrační

selektivní

ochranná

resocializační či nápravná

Výchovná funkce školy spočívá v převodu kulturních vzorců chování a hodnot (tzv. kulturní
transmisi) z jedné generace na druhou.

Vzdělávací funkce je realizována procesy, v jejichž průběhu si lidé osvojují obsahy kultury
(jazyk, vědu, umění).

Kvalifikační funkce je naplňována získáním potřebné míry znalostí a rozvíjením schopností a
dovedností požadovaných pro výkon v zaměstnání.

Integrační funkci naplňuje škola v první řadě tím, že podporuje vytvářením postojů a
dovedností umožňujících sociální styk a komunikaci nejen uvnitř školy, ale i v sociální životě
širšího společenství.

Selektivní funkce je prováděna na mnoha různých úrovních a může řadě jedinců usnadňovat
další kariéru, jiným ji naopak znesnadnit, znemožnit. Škola poskytováním výchovy a vzdělání
a oceňováním jejich výsledků vysvědčením či diplomem provádí tzv. alokaci – základní
situování jedinců do systému společenské stratifikace.

Ochranná funkce je zakotvena i v zákonech a jejím smyslem je zachovávání tajemství a
znepřístupnění důvěrných informací o studujících, ochrana před sociálně patologickými vlivy.

7. kapitola - Kurikulum – J. Koťa

7.1. Sociologické pojetí

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Kurikulum – výukový program, plánované i neplánované učení v škole, obsahy vzdělávání či
obsah a metody výchovných a vzdělávacích procesů. Kurikulum tvoří obsahy vzdělávání,
včetně cílů a dosažených výsledků.

Vývoj kurikula

V raném středověku „sedm svobodných umění“8 – Vyznání - sv. Augustin (354 – 430) se
opírali o antickou vzdělanost – katedrální školy – vzdělávání kleriků, později potomci
šlechticů. V průběhu 16. /17. st. zakládána gymnasia připravující studenty na universitní
studium. Od poloviny 19. st. prakticky orientovaná výuka na využití znalostí v následném
zaměstnání. Od počátku 20. st. akcentace na rozvoj zkušeností žáků – konzervativní výuka a
kreativita.

Krize výchovy a základ tvorby školského kurikula

Krize – označuje nevyjasněné vztahy mezi společností a škola – tedy nikoliv uvnitř školské
instituce.

Nová kurikula položila důraz na základní dovednosti v komunikaci, psaní, čtení
s porozuměním, kritické myšlení, osvojování mravních hodnot, ovládnutí informačních a
komunikačních technologií atd.

7.2. Obsah kurikula

Obsah kurikula vymezují učební plány.

Autonomie vysokých škol a ztráta historické paměti

Vysoké školy si evaluují výuku samy. V posledním desetiletí dochází k masovému
zpřístupnění vysokých škol a bohužel i snížení míry kvality. Ztráta historické paměti souvisí
s upouštěním od původního pojetí technik a zakládáním tzv. technických univerzit. Techniky
se dříve vyvíjely jako zcela odlišné školy s rozdílným pojetím.

Typy kurikul

Plánovaná (formální) kurikula mají obecný a dlouhodobý ráz. Aktuální kurikula se upravují
podle momentálních možností a potřeb škol, ale i lokalit, v nichž výuka probíhá. Neformální
kurikula zahrnují získávání zkušeností vztahujících se k výuce.

7.3. Základní koncepce kurikula a jejich kritika

8 trivia – základy gramatiky, rétoriky a logiky; kvadrivia – aritmetika, geometrie, astronomie a hudba

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Národní kurikulum – odraz vědeckého rozvoje, a to domácího i zahraničního, konstruovaná
s ohledem na potřeby žáka.

Předmětně zaměřená kurikula

Kurikula vyvíjená na základě teoreticky předmětného zaměření vytvářejí ostré předěly mezi
jednotlivými předměty výuky; toto pojetí je založeno na předpokladu, že konkrétní disciplíny
obsahují jisté podobnosti.

Pokusy o integrování obsahu

Kombinace 2 nebo více tradičních předmětů do sjednocených oblastí či témat.

(jako problematické se jeví příprava studijních pomůcek a výběr vhodných učitelů)

Pokusy o přiblížení kurikula realitě

Kurikula odpovídající potřebám demokratické společnosti mají pomoci rozvíjet schopnosti
studujících udržovat a rozšiřovat společenské programy a cíle – záměrem je rozvinout u
mladých takové soubory schopností, které budou moci užívat v životě.

7.4. Skryté kurikulum

Obsahy výuky netvoří zdaleka jenom učební látka, ale vstupují do ní i sociálně-psychologické
a sociologické parametry učebních situací, jakož i jevy, které se odehrávají v interakcích a
aktivitách žáků v době mimo vyučování.

Otázky na cestě k porozumění skrytému kurikulu

Při studiu skrytého kurikula se vynořují otázky, jejichž zodpovězení má vést k reflexi dopadů
běžných opatření, např. důsledky povolení oslovování křestním jménem učitele.

Skryté kurikulum jako nástroj politického boje

Škola vychovává ke konformismu, neboť vštěpováním respektu ke školnímu řádu učitelé
připravují dítě či mladého člověka k uznání mocenských poměrů ve společnosti.

Bude možné skryté kurikulum oprostit od předsudků a ideologie?

Pokud je teorie skrytého kurikula oproštěna od zjednodušujících sloganů, představ,
politických či osobních ambicí kritiků, přináší pozoruhodné poznatky, které rozšiřují znalosti
o průběhu výchovně – vzdělávacích procesů a jejich důsledcích na psychiku a sociální
chování lidí v přirozeném každodenním prostředí. Dítě se totiž učí (mimo přímou výuku)
mnoha pravidlům, které determinují jeho osobnost a pomáhají zvládat úskalí běžného života.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Skryté kurikulum a jeho vztah k reálnému životu

Ne zcela uvědomované záležitosti – rytmizace výuky, přestávky, prostorové uspořádání školy,
třídy vyvolávají řadu otázek, pátrajících po důsledcích těchto jevů.

8. kapitola – Škola - J. Koťa

8.1. Škola jako sociální organismus

Každý člověk pojímá člověk s rozdílnou emocionální konotací.

Původ pojmu „škola“

Řecké schole – ještě v první polovině 20. st. překládáno jako prázdeň, současně jako volná
chvíle, čas, který měli k dispozici svobodní občané antické obce a mohli se v něm věnovat
vlastnímu vzdělávání. Dramatické změny nutí pedagogické pracovníky, aby hledali adaptační
mechanismy, které by umožnily lepší uplatnění jejich absolventů ve společnosti zmítané
mnoha rozpornými vývojovými trendy a vnitřními krizemi, ale kladoucí na své členy stále
vyšší nároky.9

8.2 Socializace ve škole prostřednictvím řádu

Škola jako celek představuje sociální organismus, který žije vlastním životem a vytváří si
neustále vnitřní pravidla svého provozu a mezilidského soužití. Nutnost soustředěné
metodické práce a současné distance „od světa“ vede zcela přirozenou cestou mnohé školy
k vytváření „syndromu čínské zdi“10.

Škola jako systém sociálních interakcí

Jako sociální organismus představuje škola soubory organicky a funkčně vzájemně
propojených součástí, o nichž platí, že není možné postihnout jakoukoli část bez porozumění
celku. Aby tento organismus mohl přežít, musí být vyživován společností, což platí i o
soukromých vysokých školách11. Škola představuje relativně uzavřený systém sociálních
interakcí. Svébytná existence školy je umožněna vytvořením a jistou mírou fungování
charakteristických a organizovaných způsobů sociální interakce. Centrální osu činnosti
základních, středních a vysokých škol tvoří výuka, čímž se obvykle myslí formální proces
probíhající ve třídách, speciálních učebnách či přednáškových sálech.

9 Již před rokem 1900 se začaly v řadě zemí objevovat vědecké studie o stížnostech na přetíženost žáků. Tato
skutečnost má zjevnou souvislost s tím, co sociolog F. Tönnies označil jako přechod od Gemeinschaft ke
Gesellschaft. Je tedy nesporné, že přerod od agrární a nově se formující měšťanské společnosti v průmyslovou
vedl i školu ke značnému zvýšení nároků na osvojování celých soustav nových a vysoce abstraktních poznatků.
10 Tato metafora označuje stav, kdy vedení školy a učitelé zapomenou na proměnlivý svět za zdmi školy.
11 V meziválečném období 20. st. byly soukromé školy v českých zemích ty, které byly plně financované
z nestátních zdrojů. Většinou to byly školy církevní. Tyto školy neměly tzv. právo veřejnosti, tj. jejich
vysvědčení platilo jenom u zaměstnavatelů, kteří je uznávali. Pokud chtěl mít např. absolvent střední školy řádné
vysvědčení umožňující postup na vysokou školu, musel ještě složit maturitní zkoušku na státní škole. Do 2. sv.
války nepřesáhl v žádné skupině škol počet soukromých škol 3% z celkového počtu.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Pro školské instituce platí, že:

 mají definovatelnou a relativně stabilní populaci;

 neustále znovu utvářejí a vědomě formují jasně a zřetelně definované a funkční

společenské struktury, limitované v sociálním styku a komunikaci „vymezenými“ a
„povolenými“ formami meziosobních interakcí;

 tvoří si vnitřní řády konstruované především pro potřeby výuky a ty pak výrazně

ovlivňují veškeré další formy soužití a interpersonálních vztahů;

 vytvářejí a udržují v chodu ucelené sítě sociálních vztahů;

 ovlivňují výrazným způsobem city, postoje a myšlení;

 formují svébytnou kulturu jednání, návyky a rituály, které se pro ně stávají

charakteristické.

Diferenciace škol podle stupňů a zaměření

Školy se liší podle stupně, typů a druhů a jsou provozované pro vzdělávání určitých
věkových, sociálních a zájmových skupin. Převážná většina školských soustav
v industrializovaných zemích má pět vertikálně navazujících vzdělávacích cyklů:

 mateřské (preprimární cyklus),

 základní (elementární),

 střední (sekundární, terciární),

 vysoké

 postgraduální studia resp. systém CŽV

Soukromé školy

Mívají poměrně stabilní a sociálně značně homogenní populaci. Tato homogenita pochází
z ekonomické a sociální selekce. Uvnitř těchto škol bývají záhy vytvořeny jasně artikulované
a proklamované zásady chování a společenské organizace závazné pro všechny (žáky, učitele,
rodiče). Je-li existence soukromé školy bazálně závislá na tom, zda se jí podaří získat vhodné
klienty z určitého sociálního okruhu a s jistými životními sociokulturními návyky, pak je
nemístné (na základě pouhých emotivních dohadů) uvažovat o tom, jestli jsou soukromé školy
lepší než státní, či naopak.

Škola jako sociální společenství

Školy stejného typu avšak uzpůsobené specifikům edukovaných se velmi liší. Školní sociální
společenství tvoří edukovaní (skupiny žáků, učňů, studentů), jakožto adresáti výchovného a
vzdělávacího úsilí pedagogů. Učitelé představují vysoce stabilní komunity, jejichž obměny

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

v nerevolučních dobách probíhaly velmi pozvolna. (v praxi existuje nejen generační obměna,
ale také přirozená fluktuace). Učitelské povolání označujeme za „profesi s dlouhou plochou
dráhou letu“.

Mýtus elitních škol

Elitní škola je jakousi inkarnací mínění a iluzí veřejnosti, která je silně podporována
masmédii. Za elitní (výběrové či prestižní) vzdělávací instituce lze označit ty, které svým
absolventům zajišťují další běh na vysněné životní dráze a umožňují této dráze dát reálný
základ. Výzkumy ukazují, že elitní vzdělávací instituce neposkytují výrazně lepší vzdělání,
než méně exkluzivní školy. Jistá část rodičů se pro soukromé školy rozhodují na základě
idiosynkrazií vůči státní školy či školství vůbec a placením školného získávají pocity, že si
současně předplácejí možnost – v případě potřeby- zasahovat do způsobu, jakým bude jejich
dítě vzděláváno. Závažnou skutečností není jen míra obětí ze strany rodičů, ale také to, že
požadují hlavu ředitele, kdy ve výběrové škole začnou učitelé klasifikovat jejich „nadané“
ratolesti. Zničit učitele může být cenou, kterou je třeba zaplatit za udržení iluze, že vlastní dítě
je přece nadané a schopné velkého rozvoje – jenom mu v tom škola brání svými zastaralými
metodami, špatnými učiteli či zkostnatělými předpisy.

Sociologické problémy

Základními sociologickými problémy jsou faktory ovlivňující pozitivně či negativně chod
vzdělávacího systému. Dále jakou úlohu ve vytváření společenské stratifikace sehrávají
školské organizace a zařízení?

Státní, alternativní a soukromé školy

Alternativní či soukromé školy sehrávají roli „dělostřelců pokroku“ či prosazovatelů
radikálnějších změn. Přitahují pozornost širší laické i odborné veřejnosti. Existence
soukromých a alternativních škol je zdůvodňována tím, že zaplňují prázdné místo v poptávce
po nějakém typu vzdělání. V malých městech, kde je k dispozici jen jedna škola, tvoří žáci
nejméně homogenní skupinu a mohou reprezentovat úplnou komunitu, ve velkých městech,
bohatých, resp. chudinských čtvrtích je tomu naopak.

Učitelé, výuka a školní řád

Učitelská populace bývá méně diferencovaná, a to i přes různé migrační vlivy atd., jsou
naopak mnohem stabilnější než studentská populace.

Školní formy sociální interakce jsou centrované kolem způsobu výuky a jsou současně
regulovány společenským řádem školy.

Výuka – předávání teoretický, praktických dovedností a poznatků a dostatečné míry motivace.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Selektivní mechanismy a přijímací řízení

Přijímací řízení na vyšší stupně škol zpravidla obsahují některé prvky, s jejichž pomocí
dochází k selekci podle intelektuálních předpokladů, ale i všech, kteří vykazují v chování
varující momenty. Selektivní mechanismy se velmi liší, na různých typech jsou uchazeči
odmítnuti po náročném přijímacím řízení, na méně žádaných školách se zpravidla vyžaduje
úspěšně složená maturita jako dostatečný předpoklad pro vš studium a selektivní přijímací
řízení pak skrytě probíhá v prvních semestrech studia.

Politická terminologie a autorita učitelů

Uplatňování různých principů autority může výrazně kolísat, objevovat se pouze v určitých
situacích a v určitém čase a poté ustoupit do pozadí. Škola (a členové její obce) se bez určité
formy řádu neobejde – uplatňování principů autority, dominance a systému regulované
podřízenosti (subordinace). Za dobré vychovatele jsou považováni v moderní společnosti ti
učitelé, kteří zvládnou umění citlivě vést mladé lidi k respektu k řádu, ale současně umožňují
četné svobodné projevy dítěte a mladých lidí, aniž by je prožívali jako ohrožující.

Nároky na žáky a rozklad řádu školy

Škola zpravidla dokáže udržovat „morálku“ po dlouhou dobu, pokud jsou její nároky na žáky
či studenty akceptovány nejen v očích studujících, ale i u rodičů a celého společenského
okolí. Příslušné požadavky jsou považovány okolím i členy vzdělávacích komunit za
samozřejmé a téměř přirozené, pokud je získání závěrečného vysvědčení či diplomu spojeno
s očekáváním postupu na sociálním žebříčku. Školní morálka a kázeň umožňuje udržet trvale
vysokou společenskou prestiž. Nabírá-li škola slabé a neukázněné žáky s výchovnými
problémy a povoluje v uplatňování sankčních a selektivních mechanismů nad
akceptovatelnou míru, ztrácí prestiž. Udržení vnitřního chodu a fungování školy je náročnou a
citlivou záležitostí, která vyžaduje především od učitelské komunity vysokou míru
akceptování tradic konkrétní školy a jejího souboru vymezujících pravidel chování.

Kritika moderní školy

Moderní pedagogika začala prosazovat „ideologii velkého odmítnutí“, která se zaměřila proti
zmechanizovanému fungování vnitřního života školy. Cílem se stalo svrhnout zastaralý
model, který nebyl schopen akceptovat potřebu dětí žít co nejpřirozenějším společenským
životem, navazovat vzájemné vztahy a pomáhat si, či projevovat cit solidarity.

V dnešní době je třeba vzít kritičnost vůči školám jako fakt a součást společenské
reality.Konstruktivní a věcná kritika může nastartovat proces změn.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Extrakurikulární aktivity

Dosažení potřebné kázně a disciplíny umožňují mimoškolní (extrakurikulární) aktivity
(zájmové kroužky a uskupení). Existence těchto aktivit výrazně napomáhá rozvíjení
schopnosti potřebné pro provoz všech demokratických společností.

Parazitní vzdělávací instituce

Kurzy pořádané pro rodiče po změně osnov.12

Úkoly školy v epoše industrializace a informační exploze

Výchova a vzdělání by měly zajistit nejen možnost doplňování potřebných znalostí, ale
vytvořit v širokém měřítku takové vzdělanostní základy, aby bylo možné při přeškolování
velkého množství lidí v průběhu života na něčem stavět.

Vedle osvojování vědeckých poznatků a teorií škola usiluje o zformování světového názoru a
předává mladým lidem poznatky o sociálním a politickém uspořádání a o tom, jaká je
struktura vlády a co tvoří základ politických procesů. Skryté osnovy morálně kultivují
osobnost jedince.

8.3. Škola jako prostor pro socializaci

Škola je také nástrojem sociální integrace, představuje sjednocující prostor pro slučování
odlišných povah. Následná individuální diferenciace zpravidla nevede k popření dosaženého
pocitu přináležitosti, ale opírá se o něj jako o trvalý základ, z něhož vyrůstají možné variace
rolového chování.

Poslání základní školy

Základní škola uvádí dítě mezi autoritou vybavené osobnosti mimo rodinu, čím se dítě
připravuje na respekt k sociálnímu řádu (učí dítě národní symboliku). Jedná se o jakousi
ideologii (soustavu hodnot, norem a schvalovaných vzorců jednání). Mnohdy přikrášlené
příklady ze slavné minulosti poskytují členům skupiny výchovné vzory.

Střední školy a výchova občanů

12 Tvrdí-li někteří elementaristé s jistou nadsázkou, že první známky dítěte jsou vysvědčením celé rodiny, která
pomáhá prvňáčkovi s jeho úkoly (a s napětím očekává, jak byl ohodnocen výsledek kolektivního úsilí), pak
parazitní instituce jsou určeny k tomu, aby ochraňující rodiče naučily to, co potřebují vědět k účinné pomoci
dítěte v oblastech, o nichž se domnívají, že v nich škola selhává.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Prohlubují znalosti a vědomosti, vedou ke kritickému myšlení a seznamují s obsahy mnoha
institucí. Zejména pak se jedná o předávání:

1) ucelené soustavy vědomostí

2) zprostředkování základních hodnot a cílů společnosti

3) specifického systému sociálních rolí – žáka, učitele, spolužáka.

Princip přehnané odpovědnosti

Učitelům je nejen připisována odpovědnost za veškerá aktuální i budoucí selhání žáků
(v životě i v povolání), ale vychovatelé tento požadavek zvnitřňují a přijímají na sebe
odpovědnost i v těchto záležitostech, které daleko překračují reálné možnosti školy.

8.4. Tematizované a netamatizované vztahy školy a společnosti

Rozdílné cíle školy a společnosti způsobují disproporce mezi školskými a společenskými
procesy. Odlišnosti školy a společnosti jsou založeny již v tom, že společnost obklopuje školu
konvenční vírou a tradičními požadavky.13

Ochrana a regulace vývoje dětí a mládeže

V civilizované společnosti vždy existuje snaha ochránit mládež od nebezpečných kontaktů
s okolím14. Škole je tradičně přisuzována ochranná funkce – ochrana zdraví, bezpečnosti,
sociální dohled, psychická ochrana dítěte, poradenství rodičům.15

Distance jako podmínka vzdělávání

Škola jako vydělený prostor vytváří odstup od světa a toto „citově a emocionálně odlehčené
prostředí“ umožňuje dítěti vyložit některé věci – ukázat na ně, pojmenovat je a nezaujatě je
zkoumat. Bez distance vůči světu není možné rozvíjet jakékoli teoretické myšlení.

13 Každý přinejmenším tuší, že na podobě výchovy závisí to, jak bude vypadat život ve společnosti, čeho si lidé
budou vážit, koho budou ctít, jak se k sobě budou chovat, a vůbec jak budou rozumět smyslu svého žití, co
budou ochotni obětovat a čeho se nikdy nevzdají. Všichni vědí, že bez výchovy se nelze obejít, a proto ji berou
jako nutné zlo, jímž je třeba projít… na jedné straně bezmyšlenkovitě opakují zděděná klišé, aniž jsou ochotni
připustit zodpovědnost za převzatá rozhodnutí, aniž tuší, že ono „zlo“ pramení ze zapomenutosti na povahu
lidského bytí a dávná rozhodnutí berou jako předurčenost, jíž je nutno vyhovět, anebo na druhé straně dávné a
hluboké tradice s lehkým srdcem opouštějí, buď v prosté negaci, nebo s přijetím „novinek“, jejichž přednost
často spočívá jen v tom, že jsou nové. Michálek, J. 1996 14s.
14 koncept J.J.Rousseau – robinsonáda a W. Waller – skleněný dům – forma izolace dítěte od společnosti,
ochrana před kontaminací před škodlivými vlivy

15 Nově zavedená povinná školní docházka bránila zaměstnávání dětí v manufakturách a při polních pracích.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Škola jako vydělený prostor

Vydělený prostor vytváří pozoruhodnou skutečnost, která zdaleka není na první pohled
zřejmá – znamená prostor pro soustředěnou práci s idealizovanou skutečností.16

Zkrácené příběhy a idealizace

Ve škole jsou prezentovány zkrácené zápisy výsledků vědy oproštěné o společenská negativa
(drogy, zločinnost, sebevražednost apod.).

Škola jako muzeum lidských ctností

Ochranná péče o klasické a novější ideály ji přivádí k tomu, že je zmocněna sloužit
společnosti jako pěstované a udržované „muzeum lidských ctností“. Škola prostě seznamuje
žáky s věčnými hodnotami a starými dobrými lidskými ctnostmi – a ještě jim staví před oči
popisky se jmény, které ukazují, jak se jednotlivé hodnoty a ctnosti jmenují. Systém
idealismu, určený převážně pro děti a mládež, chrání právě tuto cílovou skupinu před
ohrožujícími a mravně upadlými formami světa a lidské existence. Sociologové výchovy si
dnes velmi často kladou na jedné straně otázku, co se stane, když dítě bude „předčasně
dospělé“, na straně druhé je znepokojuje mizení autentických dospělých vzorů, neboť
celospolečenská adorace (obdiv) mládí vede mnohé dospělé k tomu, že se v chování a odívání
snaží napodobovat dospívající či se jako dospívající projevují. Důsledky rozvodovosti a
značné feminizace školství jsou dnes již všeobecně známé a jsou označovány jako ztráta
mužských vzorů jednání.

Škola versus očekávání rodičů

Instituce podle A. Gehlena umožňují určité odlehčení našeho jednání, lidé si zvykli na
instituce přenášet převážnou část odpovědnosti za výchovu dětí. Společnost a rodina
očekávají od školy nepřiměřené výkony, mnohdy bez jakékoliv podpory a účasti.

Velkým problémem moderních společností je, že na jedné straně preferují materiální hodnoty
a snadno dosažitelný úspěch, na druhé straně udržují nízkou materiální úroveň života
učitelských sborů.

Faktor „x“ a celospolečenské klima

Západní sociologové výchovy v posledních desetiletích zahájili výzkumy „faktoru x“, kdy
podrobili zkoumání texty a příběhy, které dítě a mladý člověk znají v podobě pohádek,
televizních příběhů, setkávají se s nimi v literatuře či ve vyprávění dospělých, a zajímalo je,
kolikrát se jim dostane poučení, že jedinec je za sebe odpovědný, má dosáhnout v životě

16 Společenská úschovna pro jisté ideály (národní symbolika, čestnost, dobro, krása – celková kultivace
osobnosti edukovaného).

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

úspěchu či poukazy na význam vědění vůbec. Ve vyspělých zemích těch správných příkladů
je mnoho, v ostatních velmi málo. Pokud také společnost bude vzdělané lidi oceňovat příliš
nízko, nebude to prospívat ani obecným postojům široké veřejnosti ke vzdělání jako
takovému. Podobně je tomu tehdy, když namísto dobrý kvalifikačních předpokladů je příliš
mnoho prestižních zaměstnání obsazováno na základě protekcí, nepotismu (prosazování
vlastních příbuzných), příslušnosti k politické straně, náboženství, rase.

Škola a veřejnost

Mezi společností a školou je řada neobyčejně významných vzájemných vztahů, jejichž napětí
usnadňuje, nebo naopak brzdí, vzdělanostní a výchovné úsilí školy. Společnost vkládá do
školství velká očekávání, proto by měla být středem zájmu všech.

Shrnutí

V současné době prochází školou téměř každý a všichni, včetně jejich odpůrců, si uvědomují,
že je pro život důležitá. Skutečnost, že jak růst jedince, tak společnosti jsou závislé na
vzdělání, je všeobecně uznávaná. Školy jsou kritizovány za nepoměr mezi vynaloženými
společenskými náklady a dosaženými výsledky. Uvažovat o tzv. elitních, prestižních či
výběrových školách bez širších vztahových otázek zabývajících se stratifikací, dělbou moci,
vlivu a prestiže je nesmyslné. Pověst či lépe image instituce je vždy důležitým orientačním
vodítkem pro různé skupiny obyvatel, neboť jim usnadňuje zcela praktické životní volby ve
věcech, o nichž nejsou odborně informováni a nedokážou je racionálně vyložit. Škola vytváří
půdu vzájemného setkávání, při němž dochází k osvojení pravidel a zásad společenského
styku a komunikace s různými lidmi. O integrující funkci školy můžeme hovořit i tam, kde
má tato instituce tendenci zdůrazňovat konformitu, potlačovat a vylučovat odchylky.
„Kooperativní žáci“, kteří akceptují instrukce učitelů a vykonávají to, co od nich učitelé
vyžadují, jsou většinou pozitivně oceňováni. Školy vznikaly a fungují vždy pod patronací
státu, regulují je normativní předpisy. Od společnosti je pověřována mnoha úkoly a na
základě těchto pověření formuluje své cíle a funkce. škola prostřednictvím vybraných a
didakticky upravených teoretických poznatků chce nejen dítě seznámit s podstatou mnoha
jevů a procesů, ale vtisknout mu, pokud je ještě tvárné, přesvědčení, že skrytá podstata světa a
člověka je principiálně dobrá, a tudíž akceptovatelná, bez ohledu na to, jak se momentálně
jeví.

9. kapitola – Profese učitele – J. Koťa

9.1. Učitel a sekundární socializace

Primární socializace – přeměna animální bytosti v lidskou v rodinném prostředí, sekundární
zahrnuje veškeré návazné procesy,jejichž prostřednictvím je jedinec uváděn do nových oblastí
společnosti, ve které žije.

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Sekundární socializace

Učitelé navazují na výsledky primární rodinné socializace, rodina musí na škola nahlížet bez
emočních brýlí. Dítě a i dospívající jsou v průběhu sekundární socializace nuceni projít
mnoha krizovými momenty, kdy je postupně rozrušena a přetvořena jejich raná zkušenost.

Střet rodiny a školy na cestě k sebeuvědomění

Nabízí se otázka, zda právě pobyt v emocionálně odlehčeném prostředí školské instituce,
která navíc reguluje formy sociálních kontaktů a komunikace, není vhodnou základnou
výchovy k ovládání sebe sama. Lze se i ptát, jestli jistá neosobnost vyvolaná nutností podrobit
se novému objektivnímu řádu není tím, co jedinci otevírá nejen cestu k osvojení náhledu na
sebe sama a své role.

9.2. Učitel ve společnosti (status, místo v sociální struktuře, prestiž povolání)

Výzkumy a úvahy nad společenským postavením pedagogických pracovníků zpravidla
nechávají stranou učitelky předškolních zařízení. Středem zájmu jsou učitelé základních a
středních škol. Jako samostatná skupina jsou pojímáni učitelé vysokých škol, kteří ve své
činnosti spojují pedagogickou činnost s vědecko-výzkumnými aktivitami. Na středních
školách přetrvává návyk oslovovat pedagogy titulem profesor, přičemž na vysokých školách
je nedostatečný počet profesorů (po 2. sv. válce tzv. asistentské fakulty).

Společenská pozice učitelů

Učitelé se podílejí na růstu schopností a kultivaci předpokladů pro společenský a pracovní
život budoucí generace, ale současně ovlivňují procesy její diferenciace, selekce a alokace. .
Učitelé jsou v celém světě začleňováni mezi „řídící třídu“ s vysoce psychicky náročným
zaměstnáním, vyžadujících domácí přípravu.

Mýtus o ztrátě prestiže učitelského povolání

Učitelé své odhady (prestiže vlastního povolání) dlouhodobě situují daleko níž, než jak je
hodnotí veřejnost. Mnohé nasvědčuje tomu, že vlastní sebepodceňování je dáno povahou
intelektuální práce, při níž je velmi nesnadné prokázat její efektivitu. Právě obtížná či téměř
nemožná objektivní měřitelnost výkonu je tím, co vyvolává typické vnitřní nejistoty a
pochybnosti o sobě samém. V žebříčku prestiže povolání zaujímají pozice působící
v resortech zdravotnictví a školství přední pozice.

Klíčové problémy učitelství

Nedostatečné platové ohodnocení (problematika stará cca 200 let); feminizace školství;
odchody učitelů z resortu; odklon od učitelské dráhy a nástup do jiných profesí u převážné

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

části absolventů pedagogických fakult; stárnutí učitelských sborů a rostoucí počty
nekvalifikovaných učitelů.

Učitelstvo svým životním stylem, materiálními podmínkami, vztahem k hodnotám a životním
aspiracím tvoří i početně významnou součást „středních tříd“, které jsou ze sociologického
pohledu považovány za významný stabilizující článek společenského vývoje.

Feminizace učitelství

Feminizace bývá vydávána za hlavní faktor poklesu prestiže učitelství, společnost toleruje, že
jejich děti vyučují učitelé bez náležité průpravy.

Odchody ze školství a motivace k výkonu učitelské profese

Nedostatečným platovým ohodnocením, jakožto nejčastějším argumentem, studenti
pedagogických fakult zastírají mnohdy ryze osobní důvody (ztráta iluzí, motivace, )
nenastoupení k výkonu učitelského povolání.

9.3. Role učitele (segmentace a konflikt rolí)

Povolání učitele je role jako každá jiná, avšak se svými specifiky. Muži jsou více v životě
orientováni na věcné vztahy, pak ženy jsou emocionálnější a více angažované v osobních
vztazích. Z toho se odvíjí i to, že ženy bývají více spokojené v práci s dětmi a mládeží, neboť
tato práce koresponduje s jejich mateřským posláním a je pravděpodobné, že ženy v učitelské
profesi dosáhnou většího emocionálního uspokojení (satisfakce) než muži. Ale právě tato
vyšší emoční zainteresovanost může vést k tomu, že se budou méně emočně projevovat
v rodině. Velice reálným problémem, a zdaleka ne jednoduchým, je adaptace žen na učitelské
povolání, kdy jsou nuceny obtížně – a často bez jakékoli pomoci a podpory okolí – hledat
vhodnou rovnováhu mezi mírou emoční angažovanosti ve školní třídě a emoční
angažovaností v rodině a širším společenství příbuzných a přátel.

9.4. Profesionalizace učitelů

Pozvolný proces, který vyústil v ustanovení pedagogických fakult, jako ústavů připravujících
na výkon učitelského povolání.

Pojetí profesionality podle Carnegie Commission17:

1. Profesionál je na rozdíl od amatérů zaměstnán na plný úvazek v zaměstnání, které mu

poskytuje i základní zdroj příjmů.

17 Upravený překlad podle Scheina, E. H., a Kommerse, D. W. Professional Education. Some New Direction.
Cornegie Commision on Higher Education, nakl. McGraw – Hill Comp. 1972, ISBN 0-070100420-X

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

2. Předpokládá se silná motivace, osvojení trvalého celoživotního závazku ke zvolené

dráze.

3. Profesionál ovládá specializovaný soubor vědomostí a dovedností, které jsou osvojeny

v průběhu prodlouženého období vzdělávání a tréninku.

4. Profesionál činí svá rozhodnutí pouze v zájmu klienta a aplikuje je v partikulárních

případech s ohledem na obecné principy, teorie nebo propozice, což znamená, že
posuzuje proměnlivé situace podle „univerzálních“ standardů.

5. Profesionál je bytostně orientován na služby, neboť užívá své expertizy pro

partikulární zájmy svého klienta.

6. U profesionálních služeb se předpokládá, že budou založeny na objektivních

potřebách klienta a budou vykonávány nezávisle na osobních pocitech, které
profesionál může mít ve vztazích ke svým klientům. Profesionál nabízí „objektivní“
diagnózy.

7. U profesionálů se předpokládá, že budou znát lepší náhled na potřeby svého klienta

než klient sám. Platí rovněž, že profesionál vyžaduje autonomii při posouzení
vlastních výkonů. Jestliže jeho klient není uspokojen, profesionál bude zásadně
vyžadovat k posouzení svých výkonů pouze své kolegy. Protože tento požadavek
vychází z profesionální autonomie, klient je v potencionálně zranitelné pozici. Jak
může vědět, zda je podveden, nebo poškozen? Profese počítá s

jeho možnou

zranitelností při vývoji silných etických a profesionálních standardů pro své členy.
Takové standardy mohou být vyjádřeny jako kodex chování a ten je obvykle
vynucován od kolegů v

profesionální asociaci, nebo prostřednictvím licenčních

zkoušek vykonávaných u společníků – profesionálů.

8. Profesionálové utvářejí profesionální asociace, které definují kritéria přijetí,

vzdělávací standardy, licenční, nebo formálně vstupní zkoušky, formy kariéry uvnitř
profese a oblast pravomocí profese. Konečně také, funkcí profesionálních asociací je
ochraňovat autonomii profese; profesionální asociace za tímto účelem vyvíjejí
rozumně silné formy sebevlády a vzorce pravidel, nebo standardů platných pro danou
profesi.

9. Profesionálové mají velkou moc a status v oblasti svých expertiz, ale o jejich

znalostech se předpokládá, že jsou specifické. Profesionálové nemají univerzální
licenci na to, aby byli „moudrými rádci“ mimo oblast ohraničenou jejich přípravou.

10. Profesionálové činí své služby dostupnými, ale obvykle nepřipouštějí inzerování, nebo

shánění klientů. Od klientů se očekává, že budou iniciovat kontakt a poté akceptují
rady a služby doporučované bez odvolání k vnějším autoritám.

Shrnutí

Tento text byl stažen ze serveru Seminárky.cz (www.seminarky.cz)
Seminárky.cz – když máte něco do školy

Skupiny profesionálů vytvářejí monopol v určitých oblastech své působnosti na základě toho,
že pouze ony jsou povolány autorizací určitého druhu aktivit a pracovních činností a disponují
od společnosti pověřením definovat přijatelné formy praktiky dané oblasti. Věhlasná
Carnegieho komise a neméně významná skupina rektorů vystupující pod názvem Holmesova
skupina ve svých doporučeních zdůraznily, že učitelé mají pokračovat v této linii, jestliže si
chtějí uchovat víru v dosažení profesionálního statutu. Míní tím rostoucí úroveň
profesionálních znalostí – získaných od praktiků – skrze prodlouženou univerzitní přípravu
v jednotlivých odborných disciplínách a v pedagogických dovednostech. Právě tímto
způsobem si učitelé zaručí upevňující se profesionální kontrolu v procesu učení skrze
transformaci autority uvnitř školy. Pedagogičtí pracovníci získají vyšší prestiž, lepší možnosti
rozvoje péče o žáky, získají variabilnější a podnětnější pracovní podmínky a – následovně
vyšší platy.