C. Platón1

Život a dílo
§61 Nejdůležitějšími prameny k Platónovu životopisu jsou Díogenés Laertios a sedmý z listů dochovaných pod

Platónovým jménem, jejž sepsal přímo Platón anebo některý z jeho žáků. Platón (427 – 347 př. n. l.) se narodil
v athénské aristokratické rodině. Jeho matka Periktioné prý pocházela ze Solónova rodu a jeho otec Aristón z
rodu bájného athénského krále Kodra. Po vítězství v Peloponéské válce (r. 404) Sparťané v Athénách odstranili
demokracii a zavedli oligarchii, vládu „třiceti tyranů“. K nim patřili také bratranec a bratr Platónovy matky,
Kritiás a Charmidés. Oba Platóna přemlouvali, aby se vydal na politickou dráhu. Platón zpočátku doufal, že
nový režim zavede spravedlivější poměry, ale záhy se od něj zklamán odvrátil. Když byla demokracie roku 403
znovu nastolena, Platón měl opět v úmyslu politicky vystupovat. Ale poprava jeho učitele a přítele Sókrata
novými vládci (r. 399) zlomila jeho naděje na politickou reformu Athén. Dospěl k názoru, že spravedlnost lze
uskutečnit jen tehdy, stanou-li se praví filosofové vládci či vládci pravými filosofy, tj. spojí-li se politický
rozum a moc v jedné osobě (Ep. VII 326ab). Jeho filosofie má sloužit spravedlivému politickému řádu. Platón
se domníval, že politickou filosofii může upřímně a přesvědčivě hájit jen tehdy, osvědčí-li se on sám v rámci
svých možností v praxi (Ep. VII 328c–329a). Toto přesvědčení motivovalo jeho politickou činnost v
Syrákúsách, která skončila naprostým nezdarem. Kolem roku 390 podnikl studijní cestu do Kyrény v Egyptě,
kde se seznámil s matematikem Theodórem, a do jižní Itálie, kde se setkal s Archýtem z Tarentu a dalšími
pythagorejci. Bez určitého záměru pokračoval dále do Syrákús. Tam pro své mravní a politické ideály získal
mladého Dióna, švagra syrákúského vládce Dionýsia I. Pobyt prý skončil tím, že Dionýsios prodal Platóna do
otroctví. Po svém návratu, poté co byl vykoupen na trhu s otroky v Aigíně, založil Platón svou školu –
Akademii. Nacházela se za athénskými hradbami na pozemku, který nesl jméno héroa Hekadéma. Škola přijala
právní formu náboženského společenství na počest Múz a byla pospolitostí žáků a učitelů. Program zahrnoval
matematiku, přírodovědu a dialektiku. Bývalí žáci Akadémie byli politicky činní také v mnoha dalších městech.
Po smrti Dionýsia I. (r. 367) přiměl Dión jeho syna Dionýsia II., aby Platóna přizval jako učitele a politického
rádce. Platón se však nedokázal prosadil proti různým a pro něj nepříznivým zájmovým vlivům v okolí
mladého vládce. Dión byl obviněn z pokusu o velezradu a musel opustit Sicílii. Roku 361 přijal Platón
Dionýsiovo druhé, naléhavé pozvání. Rovněž tato cesta skončila katastrofálním nezdarem. Dionýsios a Platón
se nepohodli kvůli zapuzenému Diónovi. Platónovi bylo znemožněno opustit Syrákúsy, a teprve Archytáovou
pomocí znovu nabyl své svobody.

§62 Aristotelés (Met. I 6) se zmiňuje o Platónových filosofických učitelích. Kratylos měl Platóna seznámit s tezí

hérakleitovců, že o smyslově vnímatelné skutečnosti nelze mít žádné vedení, protože je ve stálém plynutí.
Sókratova otázka po definici morálních predikátů obrátila jeho pozornost k problému univerzálií. Aristotelés
zdůrazňuje zejména vliv pythagorejské číselné metafyziky na Platóna. Podle DL III 6 odešel Platón po
Sókratově smrti k Eukleidovi z Megary. Především tam se zřejmě seznámil s Parmenidovou ontologií, s níž se
vyrovnává ve svých pozdních dialozích.

§63 Kromě 13-ti dopisů, z nichž šestý, sedmý a osmý jsou zřejmě pravé, sestává Platónovo psané dílo z dialogů

(také „Obrana Sókrata“ obsahuje dialogické prvky), jež všechny se dochovaly. Rukopisy a mnoho tištěných
vydaní (např. Burnet) dodržuje řazení Thrasyliovo (1. stol. n. l.), který dialogy i dopisy soustředil do devíti
skupin vždy po čtyřech spisech (tetralogiích: DL III 56-61). Již v antice se některé z dialogů dochovaných pod
Platónovým jménem považovaly za nepravé (tamtéž 62). Vedle otázky pravosti diskutovala moderní kritika
především otázku chronologické následnosti dialogů. Nejdůležitější metoda, kterou k tomu používala, je
jazyková statistika, která sleduje nezáměrné a filosoficky nevýznamné proměny stylu. Na základě výsledků,
kterých touto metodou dosáhli především L. Campbell (1867), C. Ritter (1896), W. Lutoslawski (1897) a H.
von Arnim (1912) (srv. Leisegang [1950] sl. 2375 n.), je dnes velká shoda v tom, že Platónovy dialogy lze
chronologicky uspořádat do tří skupin, přičemž postavení jednotlivých dialogů uvnitř dané skupiny je sporné.
Rané dialogy: Obrana Sókrata, Kritón, Lachés, Lýsis, Charmidés, Euthyfrón, Hippiás menší, Hippiás větší
(pravý?), Prótagorás, Gorgiás, Ión, Euthydémos, Menexenos, Menón, Kratylos, Symposion, Faidón. Střední
dialogy: Ústava (cit. jako Rep.), Faidros, Parmenidés, Theaitétos. Pozdní dialogy: Sofistés, Politikos, Tímáios,
Kritiás, Filébos, Zákony.

§64 Rané dialogy se zabývají etikou. V „Kritónovi“ argumentuje Sókratés proti stejnojmennému příteli, který

mu chce pomoci k útěku z vězení, že ani nespravedlivý rozsudek smrti jej neopravňuje protivit se zákonům
svého rodného města. Hledáním definic jednotlivých ctností se zabývají dialogy „Lachés“ (statečnost),

1 Nasledujúci text je prevzatý z knihy Ricken, F.: Antická filosofie. Olomouc, 1999; s. 38 – 170. Rickenov text miestami
dopĺňam podčiarovými poznámkami a kapitolami uvedenými nadpisom „Dodatok“. K príprave na skúšku je nutné zvládnuť
aj tzv. „Vybrané texty“, ktoré nájdene ako samostatný súbor na internete. M.P.

„Charmidés“ (rozumnost), „Euthyfrón“ (zbožnost), „Thrasymachos“ (=Kniha I „Ústavy“) (spravedlnost).
Tématem dialogů „Lýsis“ je přátelství, „Prótagorás“ analyzuje učitelnost a jednotu ctnosti, „Hippiás vetší“
krásno. Většina raných dialogů končí bez výsledku. Všechny návrhy definic i veškerá řešení, která podají
účastníci rozhovoru, Sókratés vyvrací. Interpret si musí klást otázku po filosofickém smyslu této
bezvýslednosti. „Gorgiás“, kterým se ohlašuje přechod ke druhé skupině dialogů, se kriticky vyrovnává s
rétorikou. Jako technika manipulace lidmi je instrumentem moci. Platón ukazuje, že jakákoli moc bez vědění o
dobru je ve skutečnosti bezmoc. „Menón“ zkoumá epistemologické předpoklady Sókratovy maieutiky
(porodnického umění): Jak je možné, že člověk je k poznání veden výlučně otázkami? Jak hledat něco, co
neznáme? Platón v návaznosti na tradované učení o nesmrtelnost duše odpovídá naukou o rozpomínání. Trojice
klasických dialogů období zralosti reflektuje základní lidské danosti: lásku („Symposion“; vedle rétoriky je
láska tématem také dialogu „Faidros“), soužití v obci („Ústava“) a smrt („Faidón“). „Kratylos“ diskutuje
problém filosofie jazyka; zda jména, kterými označujeme věci, jsou dána přirozeně, či zda se zakládají na
dohodě mezi lidmi.

§65 Tématem pozdních dialogů jsou ontologie, dialektika, teorie poznání a kosmologie. „Theaitétos“ se pokouší

objasnit pojem vědění a vyrovnat se s relativismem hérakleitovců a Prótagory. V „Parmenidovi“ Platón vznáší
námitky proti své teorii idejí, kterou o něco později napadne Aristotelés. Druhý díl rozvíjí dialektiku Jedna a
mnohého, která ovlivní novoplatónskou spekulaci. „Sofistés“ se vyrovnává s Parmenidovou tezí, že nejsoucí
nelze ani myslet, ani o něm vypovídat. Problém řeší analýzou predikativní věty. Jako již „Faidros“, je také
„Sofistés“ důležitý pro Platónovu nauku o tvoření pojmů (dialektika). Uvádí pět nejvyšších pojmů (kategorií):
jsoucí, klid, pohyb, totožnost, různost. K nejvlivnějším dialogům patří „Tímáios“. Jeho tématem jsou
kosmogonie a přírodovědná antropologie. Démiúrgos tvoří svět podle pravzoru idejí. Protože chce svět učinit
co možná nejlepší, dává mu duši obdařenou duchem. Počínajíc středním platónismem je sporné, zda mýtu o
stvoření z „Tímáia“ rozumět ve smyslu časového počátku světa, anebo – což je pravděpodobnější – jako
symbolickému obrazu bezčasého světového řádu. Význam „Tímáia“ pro moderní přírodovědu tkví v tom, že se
Platón pokouší postihnout přírodní jevy pomocí matematických zákonů. Čtyři prvky, které přejímá od
Empedokla, převádí na matematické útvary. Atom ohně je pravidelný čtyřstěn, atom země pravidelný šestistěn,
atom vzduchu pravidelný osmistěn a atom vody pravidelný dvacetistěn. „Filébos“ klade ještě jednou otázku po
dobru. Obhajuje smíšený život, ve kterém má přednost rozum, ale své místo v něm má také slast. „Zákony“,
nedokončené a Filippem z Opúntu vydané dílo Platónova stáří, se znovu zabývají obcí. Oproti namnoze
apriornímu postupu „Ústavy“ nabývají na významu dějinná zkušenost a ohled na lidské možnosti. Místo
vládce-filosofa z „Ústavy“ zde nastupuje vláda zákonů. Platón doporučuje smíšené zřízení z monarchie a de-
mokracie. Zdůrazněn je význam náboženství; kniha X se táže po příčinách atheismu a rozvíjí důkaz boží
existence z uspořádaného pohybu nebeských těles.

I. Forma dialogu
§66 Srovnáme-li Platónovy spisy s jinými velkými díly dějin filosofie, např. s naučnou básní Parmenidovou,

s Aristotelovou „Metafysikou” či Kantovou „Kritikou čistého rozumu”, pozastavíme se nad svébytnou formou
jeho spisu. Platón nepsal filosofické traktáty, které systematicky rozvíjejí určitou tezi. Nezná rozdělení filosofie
na jednotlivé disciplíny. Jediný pohled do dialogů „Gorgiás”, „Ústava”, „Faidros” či „Sofistés” odhalí, kolik
témat lze v jednom dialogu probírat a skloubit v organickou jednotu. Platón líčí rozhovory; naznačí situace, při
nichž se konají, a charakterizuje účastníky rozhovoru. Již v antice byly Platónovy dialogy přirovnávány k
dramatům. Často je čtenář iritován dojmem bezvýslednosti. Proč Platón zvolil tuto literární formu? Jaký vztah
má k filosofickému obsahu? Je jen jakousi slupkou, z níž lze vyloupnout Platónovu systematickou nauku?
Anebo jsou dialogy pouze protreptickými spisy, které chtějí čtenáře nadchnout a získat pro filosofii, aniž se
dotýkají vlastních problémů? Či se jedná o (tzv. exoterické) spisy, které se populárním tónem obracejí k
širšímu okruhu čtenářů, zatímco (esoterický, tj.) odborníkům určený systematický výklad nauky zůstával
vyhrazen přednáškám v Akadémii?

§67 Počínajíc Schleiermacherem se platónské bádání při diskusi této otázky stále vracelo k místu Phdr. 274 c -

278 b, kde Platón s hodnotícím úmyslem srovnává psané slovo a rozhovor. Sókratés vypravuje následující
mýtus: Egyptský bůh Theuth vynalezne po číslech, geometrii a astronomii nakonec i písmena. Svůj objev ukáže
králi Thamutovi, který se otáže na jeho užitek. Theuth odvětí, že učiní lidi moudřejšími a pamětlivějšími.
Naproti tomu Thamus soudí, že písmo lidi učiní zapomětlivějšími, „protože spoléhajíce na písmo budou se
rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe”. Psané slovo tedy předává jen
zdánlivé vědění, na kterém si lidé tolik zakládají. Učit pravému vědění, vyvozuje Sókratés v návaznosti na
mýtus, může jen živý rozhovor, který účastníka zasáhne. Obdobně jako řemeslná zdatnost se ani vědění
nemůže šířit prostřednictvím spisů. Stejně jako namalovaná bytost, je také psané slovo mrtvé. Nemůže dát
odpověď na naše otázky. Moudrý a citlivý učitel ví, komu co může sdělit a komu nikoli; spis není s to takové
rozlišení provést. Psané slovo je vystaveno nepochopením; vyžaduje výklad. Sebe sama nemůže objasnit ani
hájit. V rozhovoru můžeme zjistit, čemu druhý porozuměl. Můžeme se zabývat jeho potížemi a to, co máme na

mysli, osvětlit jinými formulacemi. Psané slovo toho schopno není. - Vědění, o které v tomto textu Platónovi
jde, je vědění o mravním dobru. Toto vědění je různé od svých jednotlivých formulací; v žádné z nich se plně
neukáže. Proto je v písemné podobě nelze ani adekvátně zachytit; žije jen v duši vědoucího. Nemůže být
zprostředkováno zvenčí; žák musí být přiveden k vlastnímu vhledu. Kdo se tedy chce s plnou vážností o takové
vědění podělit, bude je do duše druhého vkládat osobním rozhovorem a psaní bude považovat jen za hezkou
hru. Spis může být vždy pouze pomůckou paměti pro někoho již vědoucího.

§68 Z pramalé hodnoty psaného slova oproti rozhovoru, jak jsme právě vyložili podle dialogu „Faidros”, lze

porozumět tomu, proč Platón zvolil literární formu dialogu. Dialog napodobuje rozhovor a pokouší se tak
alespoň trochu vyrovnat nedostatek psaného slova. Může zobrazit situace běžného života, nálady a emoce, v
nichž se rozhovor uskutečňuje a které jej ovlivňují. Prostředky dialogu může Platón ukázat, jak daná filosofická
otázka vyrůstá z určitého životního kontextu. Může naznačit fenomény, které tematizující a reflektující
rozhovor nikdy plně postihnout nemůže. Mnoho z účastníků Sókratových rozhovorů v Platónových dialozích
jsou historické postavy; čtenář má jejich chování v průběhu rozhovoru spatřit na pozadí jejich biografie a
charakteru. Osoby dialogu mohou svá tvrzení vysvětlit a obhajovat. Proces poznání může být ve svých často
rozvláčných krocích a ve své fragmentární povaze opakován. Ukáže se, že rozhovor o určité věci není věc sama
a že za ní vždy zaostává. Vůči filosofii jako jasně formulovanému vědění klade Platón důraz na filosofování
jako činnost a cestu. Otevřenost dialogu má čtenáři odhalit jeho vlastní nevědění a vtáhnout jej do procesu
sókratovského hledání. – Interpretace, která chce dostát jednotě literární formy a filosofického obsahu, musí
sledovat děj Platónových dialogů podle naznačených hledisek. Žel, z vnějších důvodů to zde není možné.
Následující přehled, který volí jen některé tematické body, může být pouhou pomůckou.