2.Zénón
§44 Zénón z Eleje (nar. kolem r. 500 či 490 př. n. l.) chce Parmenidovo učení obhájit tím, že ukazuje, že

předpoklad mnohosti a pohybu vede k paradoxům. Dochovaly se dva argumenty proti mnohosti (DK 29 B 1-3),
čtyři proti pohybu (A 25-28) a jeden proti existenci prostoru: Vše, co je, je v nějakém prostoru. Je-li prostor
něco, musí být také v nějakém prostoru, a tak dále až do nekonečna (A 24). První dva důkazy proti pohybu
znějí: 1. Je nemožné, aby těleso urazilo jakoukoli vzdálenost. Neboť předtím, než urazí celou vzdálenost,
muselo by urazit polovinu, předtím její polovinu atd. Muselo by tedy projít nekonečně mnoha dílčími úseky. To
ovšem v konečném čase není možné. 2. Rychlý běžec Achilleus nikdy nepředstihne pomalou želvu.
Předpokládejme, že Achilleus běží desetkrát rychleji než želva a ta že má náskok 100 m. Urazil-li Achilleus
těchto 100 m, má želva ještě 10 m náskok; uběhne-li Achilleus těchto 10 m, má želva náskok ještě l m. Ačkoli
se odstup neustále zmenšuje, nikdy se Achillovi nepodaří želvu předstihnout. Oba paradoxy spočívají podle
Aristotela (Phys. 239 b 5-29) na tomtéž pochybení; v obou případech nelze cíle dosáhnout kvůli nekonečnému
dělení vzdálenosti. Aristotelés řeší oba paradoxy rozlišením dvojího významu výrazu „nekonečný“ (Phys. 233 a
21-31). Každý druh kontinua lze za nekonečný označit buď s ohledem k jeho rozloze anebo s ohledem k jeho
dělitelnosti. Vzdálenost, která je nekonečná co do rozlohy, v konečném čase zdolat nelze; naproti tomu
vzdálenost konečnou co do rozlohy, ale nekonečnou co do dělitelnosti, v konečném čase urazit lze.

VIII. Předsókratovské systémy po Parmenidovi
1. Empedoklés
§45 Stejně jako Parmenidés, zastávají také Empedoklés a spolu s ním Anaxagorás a atomisté názor, že jsoucí

nemůže vzniknout z nejsoucího a zaniknout v nejsoucí (DK 31 B 11 n.). Co jej odlišuje od Parmenida a spojuje
s iónskými mysliteli, jsou epistemologické předpoklady. Proti Parmenidovi důrazně obhajuje používání a spo-
lehlivost smyslů (B 3, 9-13). Empedoklés, Anaxagorás i atomisté chtějí vyloučit vznik a zánik, aniž prohlásí
svět za zdání.

§46 Osobnost, život i smrt Empedokla z Akragantu (asi 500 – asi 430 př. n. l.) jsou obestřeny legendami (DL

VIII 51-77 = A 1). Je jednou z nejvšestrannějších osobností antiky: filosof, přírodovědec, politicky aktivní
demokrat, teolog, básník. Dochované zlomky pocházejí ze dvou naučných básní „O přírodě“ a „Očištění“. Obě
díla si navzájem patrně protiřečí především v nauce o duši. „Očištění“ hovoří o prapůvodní vině, za kterou duše
musí pykat stále novou inkarnací (B 11 5; B 117-121), než se vymaní z koloběhu zrodů (B 146 n.). Myšlenku
nesmrtelnosti naproti tomu zřejmě vylučuje osvícenecká, materialistická tendence básně „O přírodě“. Zda a jak
lze obojí navzájem skloubit, je u jednotlivých interpretů předmětem sporu.

§47 Posledními částečkami kosmu jsou čtyři „kořeny (rhizómata)“: země, vzduch, oheň, voda (B 6; B 17, 18).

Stejně jako Parmenidovo jsoucno jsou nevzniklé, nepomíjející a kvalitativně neproměnné; mění se jen poměr
jejich smíšení (B 17, 27-35; A 28). Podílejí se na nikdy nekončícím cyklickém procesu, jejž určují dvě
pohybující síly, Láska (filia) a Svár (neikos), a u něhož lze – ač je to sporné – rozlišit čtyři stadia. A: Vládne-li
Láska, tvoří všechny kořeny homogenní kouli, sfairos, v níž se navzájem zcela prostupují (B 17-29; A 41).
B: Svár nabývá na síle a rozrušuje sfairos (B 30 n.). C: Kořeny jsou od sebe zcela odděleny (Plútarchos, De fac.
lun. 12 = před B 27). D: Láska se ocitá uprostřed víru a stále víc se prosazuje vůči Sváru (B 35).1 Empedoklés
(podle jedné interpretace) předpokládal, že ve fázích B a D vzniká mnoho zrcadlově stejných světů (B 17, 3).
My žijeme ve fázi B (Aristotelés, De gen. et corr. 334 a 5 = A 42). Ze zmíněných čtyř kořenů sestává celý
kosmos a všichni živočichové (B 21). Empedoklés je přirovnává k barvám, které malíř mísí v různém poměru a
vytváří z nich své postavy (B 23).

1 Ponúkam aj inú interpretáciu (ktorá mimochodom naznačuje možnosť spojenia Empedoklových básní „O prírode“ a
„Očistenia“): Pôsobenie Lásky a Zápasu prestupuje celý kosmos a vytvára dynamiku jeho zmien. Láska spája protikladné
živly (korene), jej reprezentáciou je božský Sfairos (niektorými atribútmi podobný Xenofanovmu bohu), v ktorom splýva do
jednoty všetko špecifické a jednotlivé. Postupom času prichádza k slovu Svár, ktorý vyvolá v Sfaire vír kosmu (božský a
neviditeľný Sfairos sa rozvinie vo viditeľný kosmos) a rozrôzni živly do jednotlivých vrstiev. V rámci tohto procesu sa
objavujú všetky (jednotlivé) veci a bytosti (k úplnému oddeleniu živlov nikdy nepríde). Po čase naberá navrh znovu Láska a
vnáša medzi jednotlivosti harmóniu, čím ďalej tým viac kosmos harmonizuje, až sa nakoniec všetky živly vrátia do stavu
úplného premiešania v Sfaire. Ani jeden z dvojice Láska – Svár nikdy úplne neustúpi, v priebehu času sa mení len intenzita
ich pôsobenia. Vďaka striedaniu intenzity pôsobenia Lásky a Sváru, je možný život, ktorý sám je striedaním zrodenia a smrti,
nádychu a výdychu, prijatia a vylúčenia. Samotný kosmos je takýmto živým organizmom, ktorý periodicky prechádza zo
stavu jednoty, cez rôznorodosť, späť k jednote. Striedavej vláde Lásky a Zápasu sa nevyhnú ani bohovia, ktorí sú ako
daimóni súčasťou tohto procesu, a vo svojich rôznych epifániach majú účasť na každom stave kosmu. Tak môže Empedoklés
o sebe prehlásiť, že je daimón ktorý podľahol Sváru, za čo bol vyhnaný spomedzi bohov. Po dlhej inkarnačnej ceste sa
nakoniec zrodil ako človek. Jeho úlohou je vrátiť sa cez Lásku späť k svojmu pôvodnému božskému stavu. Prostriedkom pre
návrat je očista – katharsis (ktorej súčasťu je aj zákaz zabíjania čohokoľvek živého a počúvanie a šírenie očistných,
posvätných slov). Porovnaj: Vítek, T.: Empedoklés I. (Studie). Praha : Herrmann, 2001.

§48 Vývoj živých bytostí se uskutečňuje na rozmanitých stupních (A 72). Smíšením kořenů podle určitých

poměrů vznikají nejprve homogenní látky jako krev, maso a kosti (B 96; B 98), pak jednotlivé části těla, které
se navzájem spojují pouhou náhodou. Tak vznikají zrůdy: tvorové s dvojí tváří, lidé s kravími hlavami atd. (B
59-61). Jen účelné organismy přežívají v boji o bytí (Aristotelés, Phys. 198 b 29 = před B 61) a rozmnožují se.
– Vnímání spočívá v tom, že ve vněmovém orgánu i ve vnímaném předmětu se nacházejí tytéž prvky; stejné je
vnímáno stejným (B 109). Z každé věci neustále vycházejí výrony, které – mají-li náležitou velikost – vnikají
do pórů smyslových orgánů (B 89; A 86, 7). Empedoklés nerozlišoval mezi vnímáním a myšlením (Aristotelés,
De an. 427 a 21 = před B 106). Schopnost člověka myslet sídlí v krvi kolem srdce (B 105), protože v této krvi
jsou veškeré prvky smíchány nejrovnoměrněji. Duše tedy není nic než určitý poměr smíšení (Aristotelés, De
an. 408 a 13 = A 78); zaniká, pokud se tato proporce změní.

2. Anaxagorás
§49 Anaxagorás (asi 500-428 př. n. l.) pocházel z Klazomén v Malé Asii, ale značnou část svého života strávil v

Athénách. Byl přítelem Perikleovým. Protože učil, že Slunce je žhnoucí kamenná masa, byl obžalován z
bezbožnosti. Zemřel v Lampsaku na Hellespontu (DL II 6-15 = DK 59 A 1). „O vznikání a zanikání“, píše
Anaxagorás v návaznosti na Parmenida, „nemluví Řekové správně, neboť žádná věc nevzniká a nezaniká,
nýbrž se směšuje a rozlučuje ze jsoucích věcí. A tak by správně nazývali vznikání směšováním a zanikání
rozlučováním.“ (B 17; srv. B 5) Jak Anaxagorás pojímal poslední částečky všech věcí, lze konzistentně sotva
rekonstruovat. Vychází ze dvou předpokladů: 1. Nemůže existovat žádná kvalitativní změna; žádná látka ne-
může měnit své vlastnosti. Nekonečné množství všech kvalitativně rozdílných látek, např. voda, oheň, vlasy,
chléb, maso (B 8; B 10), musí být tedy nevzniklé a nepomíjející. 2. Látka je kvantitativně donekonečna
dělitelná. Ke každé nejmenší částečce lze myslet menší (B 3). Každá jakkoli malá částečka donekonečna
dělitelné látky obsahuje veškeré, nekonečné množství kvalitativně různých látek (B 4), které jsou myšleny jako
nekonečně malé části. Protože však něco nekonečně malého nemůže reálně existovat, nemají tyto kvalitativně
různé částečky žádné samostatné, oddělené bytí (B 6); nemohou být tudíž ve své kvalitativní rozdílnosti ani
zakoušeny (B1; B4). Rozmanité vlastnosti věcí zkušenostního světa jsou objasňovány rozdílným rozptylem
nekonečně malých, kvalitativně rozdílných „částeček“ či „semen“; každá věc obsahuje všechna semena,
vykazuje ale vlastnosti těch semen, kterých obsahuje nejvíce (B 11; B 12 závěr). Jak k této diferenciaci
dochází? Kromě zmíněných částeček přijímá Anaxagorás ducha jako druhý princip (B 12-14). Také duch je
látka. Ovšem na rozdíl od ostatních látek v něm není přimíchána žádná jiná látka, ačkoli on sám, tak jako v
případě oduševnělých bytostí, se s ostatními látkami mísit může. 2 Je tedy látkou nejjemnější a nejčistší; proto
může určovat sebe sama i vše ostatní. Ducha (nús) Anaxagorás popisuje jako poznávající, vševědoucí princip,
který pořádá svět. Jeho pořádající činnost se však vyčerpává na tom, že je původcem rotačního pohybu, což
kritizovali již Platón i Aristotelés (Faidón 97 b; Met. 985 a 18 = A 47). Látka je zpočátku zcela bez jakékoli
kvality (B 1). Rotačním pohybem se uvádí do chodu proces vydělování, který v uspořádaném sledu (nejdříve se
vydělí oheň, poté vzduch, voda, země, kámen) zrodí kosmos (A 45, str. 18 ř. 13 n.; srv. B 15; B 16).

§50 V Anaxagorově teorii se prolínají očividně neslučitelné podněty. Látka, která je uvažována jako nekonečně

dělitelná, obsahuje v možnosti veškeré kvality, jak bychom řekli aristotelskou terminologií. Interpretujeme-li
Anaxagoru tímto způsobem, postrádáme vysvětlení toho, jak rozmanité kvality nabývají skutečnosti. Neboť
pojmy „směšování“ a „rozlučování“ a objasnění diferenciace rotačním pohybem předpokládají, že již existují
částečky o skutečném rozsahu a o skutečných rozdílných kvalitách, které se rotačním pohybem od sebe mohou
mechanicky rozloučit.

3. Atomisté
§51 Doxografické zprávy uvádějí Leukippa z Mílétu (počátek 5. stol. př. n. l.) a Démokrita z Abdér (asi 460 – asi

370 př. n. l.) zpravidla společně. Rozpracování atomismu, jehož základy se odvozují od Leukippa, je v
jednotlivostech patrně Démokritovým dílem. Podle Aristotela (DK 67 A 7) chtěl Leukippos uvést do souladu
eleatskou ontologii se zkušeností. Spolu s Parmenidem zastává názor, že z nejsoucího nemůže vzniknout jsoucí
a ze jsoucího nejsoucí. Na rozdíl od Parmenida považuje Leukippos i nejsoucí za princip. Jakožto prázdný
prostor nejsoucí vysvětluje mnohost a pohyb. Z Parmenidova jednoho jsoucího se u Leukippa stává nekonečné
množství atomů, které se v prázdnem prostoru nacházejí ve věčném pohybu. Atomy, nazývané též „jsoucno“ či
„něco“, jsou nedělitelné, protože neobsahují žádný prázdný prostor (67 A 14). Liší se jen svým tvarem (a tedy
svou velikostí) (jako písmena A a N), svou polohou (jako Z od N) a svým pořadím (jako AN od NA) (67 A 6).
Z rozdílné velikosti vyplývá rozdílná hmotnost (68 A 60). Atomy mají vlastní pohyb; jak jej vysvětlit, není z
pramenů zřejmé. Atomy do sebe pohybem narážejí, přičemž se vzájemné zachytí nebo odrazí (67 A 16; A 15).

2 Toto tvrdenie F. Rickena je v rozpore s viacerými zlomkami (napr. B 12, A 55), ktoré hovoria, že duch (nús) nie je
zmiešaný ani s jednou vecou, avšak môže všetkým prenikať a tak všetko riadiť (ak by sa zmiešal čo i len s jednou vecou,
zmiešal by sa so všetkým, lebo „všetko je vo všetkom“ – B6). Nús je veciam protikladný, pravdepodobne preto Anaxagoras
(na rozdiel od Empedokla) tvrdí, že poznávame na základe odlišnosti – protikladu (A 92).

Svět vzniká z víru, který atomy rozlučuje podle jejich velikosti. Vetší atomy se shromažďují uprostřed a
vytvářejí Zemi; menší atomy jsou vyvrženy směrem ven a vznikají z nich hvězdy (67 A 1). Protože prázdný
prostor a množství atomů jsou nekonečné, předpokládali Leukippos i Démokritos nekonečný počet světů, které
v nepřetržitém procesu vznikají a zanikají (68 A 40). Rozlišná hmotnost látek spočívá v rozdílně velkých
dutinách mezi atomy. Tvrdé látky sestávají z atomů, které k sobě v důsledku svého tvaru pevně přilnou, měkké
látky jsou z atomů, které se navzájem snadno přemísťují (68 A 135; 61 nn.). Materialistické objasnění je
důsledně provedeno také pro oblast psychična. Duše i duch sestávají z atomů ohně; protože jsou malé a kulaté,
jsou obzvlášť pohyblivé (68 A 101). Vnímání spočívá v tom, že věci nepřetržitě vylučují atomy (srv.
Empedoklés §48). Obzvlášť rozpracována je teorie vidění: Věci vyzařují jemné obrazy (eidóla). Ty se setkávají
s výrony oka a vytvářejí s nimi ve vzduchu mezi okem a předmětem obraz, který vstupuje do zornice (68 A
135, 50). Sekundární smyslové kvality, teplota, barva a chuť, existují „jen podle zvyku“ (nomos) (68 B 125);
lze je odvodit ze shora uvedených vlastností atomů. Tak např. trpké sestává z malých hranatých atomů, bílé z
hladkých atomů (68 A 135, §63 nn.).

§52 Démokritova atomární teorie je důležitým krokem na cestě k moderní přírodovědě, nacházíme-li v jejích

základech myšlenku, že veškerá kvalitativní určení lze převést na kvantitativní určení (srv. Anaximenés §19).
Na rozdíl od moderní přírodovědy není Démokritova atomární teorie teorií přírodovědnou, nýbrž ontologickou.
Démokritos pravděpodobně zastával názor, že atomy nelze pozorovat, nýbrž že odhaleny mohou být jen
rozumem (68 A 37; A 102; A 124). Jeho teorie vysvětlovala nejenom určité empirické skutečnosti, ale i obecné
ontologické souvislosti, především rozmanité formy změny. Přírodovědnému myšlení však připravila cestu.
Problematika pojmu atomu spočívá ve spojení rozlehlosti a nedělitelnosti. Co je rozlehlé, je dělitelné. Aristote-
lův referát (68 A 48b) podporuje domněnku, že Démokritos si této obtíže byl vědom a rozlišoval mezi
matematickým a fyzikálním pozorováním; navzdory předpokladu nedělitelných materiálních těles proto zřejmě
připouštěl matematickou, potenciálně nekonečnou dělitelnost. Nedělitelná tělesa musí být předpokládána proto,
že hranicí matematické dělitelnosti jsou nerozlehlé body, které nemohou být posledními částečkami rozlehlých
těles.

§53 Téměř veškeré doslovné Démokritovy zlomky pocházejí z jeho etických spisů. Jejich pravost je sporná.

Zlomky B 35-115 se dochovaly pod jménem „Démokratés“. Pochybné je i to, jak Démokritovu etiku skloubit s
jeho atomismem. Cílem života je vnitřní harmonie, vyrovnanost, uvolněnost, radost, oproštění od strachu a
jiných afektivních vznětů (68 A 1, § 45; A 167). Souvislost tohoto mravního ideálu s atomární teorii vysvítá ze
zlomku 68 A 191: Jde o to vystříhat se velkých pohybů duševních atomů, neboť „ty z duší, které se pohybují ve
velkých rozdílech, nejsou ani pevné, ani nejsou dobré mysli“. Démokritos tedy učí etiku míry a uměřenosti
(sófrosyné). Člověk nemá sám sebe přeceňovat (68 B 3); má obracet svou mysl k možnému a spokojit se s tím,
co je dáno (B 191). Uměřenost vede k větší radosti; zdržuje před slastí, která přináší jen strast (B 211; B 70-74).
Démokritos zdůrazňuje mravní autonomii člověka: „Kdo koná hanebné, má se styděl především sám před
sebou.“ (B 84; srv. B 244; B 264). Polis může vykonat velká díla pouze svorností občanů (B 250); nejednotnost
a svár škodí oběma stranám (B 249). Bohatí mají svým majetkem pomoci chudým (B 255). Demokracie vyniká
nad jinými státními formami, protože zaručuje svobodu (B 251). Povinnosti k polis mají přednost před všemi
ostatními (B 252). Démokritos nabádá k úctě před zákonem, protože ten slouží blahu člověka (B 47; B 174; B
245; B 248).